130 let
Z hotelu v noci.

Z hotelu v noci. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

PEŇÁS: Cesta nocí na východ aneb Kamila v metru

Názory
  •   9:42
Kdybych nepotkal v metru, kterým jsem jel v úterý kolem šesté na hlavní nádraží, odkud mi jel v 19.13 vlak Pendolino do Ostravy, kam bych měl přijet ve 22.18 a ve kterém právě teď sedím a začínám psát tuhle zprávu, o níž nevím, jak bude pokračovat…

…tak kdybych nepotkal v tom metru Kamilu Klausovou, kterou jsem viděl dřív než ona mě, takže jsem mohl ještě dělat, že ji nevidím a ne…ná..pad…ně přejít do jiného vagonu nebo se jen otočit, jenže já ji vždycky vidím rád, tak jsem na ni hned mával a šel za ní… tak bych to určitě nepsal.

Četl bych si tady ve vlaku Hardyho Rodákův návrat, který už mám několik týdnů rozečtený a čtu ho, když nemusím nic psát nebo číst, což je málokdy. Četl bych si a dřímal, jak se to u této klasické četby hodí. Jenomže jsem potkal tu Kamilu, takže místo toho píšu tohle.

Kamila v metru.

Odjel bych totiž napůl inkognito z Prahy do Ostravy, tam přespal v jednom hotelu a ráno bych zavolal do redakce a omluvil se a vymluvil, že tento týden žádný fotoblog nenapíšu, protože jsem večer odjel do Ostravy a teď nemám čas, neboť mám tam jiné a důležitější věci a kromě toho nemám o čem psát, protože je pořád strašná zima, a tak jsem ani nikde nebyl, protože komu by se někam v takové zimě chtělo. A vůbec, já tohle píšu dobrovolně a tak můžu snad jednou vynechat. Jenže jsem potkal tu Kamilu.

 Ulice Kováků, Smíchov.

Tedy, já jsem si přece jenom něco připravil, kdyby bylo nejhůř, ale na žádný ucelený útvar by to myslím nestačilo. Po cestě jsem si ještě vyfotil do zásoby tato psí hovínka, kolem kterých už několik týdnů chodím do redakce smíchovskou ulicí Kováků, což je ulice, která vede podél zadního traktu toho našeho honosného Anděl Media Centrum nebo jak se jmenují ty baráky, kde se dělají Lidovky a Mladá fronta.

 

Tak kolem nich chodím už asi tři týdny, nejdřív jich tam několik zbylo, když roztál sníh, ale od té doby jich plno přibylo, už několikrát musely zmrznou a zase rozmrznout, určitě už do nich pár lidí šláplo a někdo si pomyslel, co to je za čuňata v této jinak docela živé a potenciálně pěkné ulici, ale nic. Pořád tam jsou. Čeká se, až se rozloží.

Ulice Kováků.

Nebo jsem si vyfotil chodník v té samé ulici před docela hezkým domem ve stylu art deco a ten chodník evidentně už od podzimu nikdo nezametl, i když je to pár čtverečních metrů a měl by to za čtvrt hodiny hotové, ale kašlou na to, co by to dělali? Ptal jsem se i jedné nóbl paní, co tam venčila čubu a pokuřovala a ta říkala, že to patří nějakým Rusům a že to mají udělat oni a tak jsem jí ani neřekl, jestli tedy by třeba nemohli to těm Rusům ukázat, že se to dělá nebo tak. Tak je tam binec a loňské listí a vajgly a psí hovna, ale my nic, to Rusové.

Pod Skalkou, hotel HN.

A taky jsem si vyfotil tuhle skládku, na kterou hledím, když jdu parkem na Skalce, o kterém jsem už loni psal, jak je to zajímavý kus Smíchova. Zajímavé na té skládce je, že rovnou na ni musí být vidět ze zadních oken hotelu, který na Radlické postavili, a ten hotel je docela kvalitní, patří mezinárodnímu řetězci HN a je mi divné, že jim to nevadí, když to tedy nevadí lidem ze Smíchova, což tak divné není, protože jim sice vadilo centrum pro výměnu stříkaček a takové věci Sananim, které se tady kousek mělo otevřít, ale pro odpor občanů, neotevřelo.

Absurdita.

A poslední, co tady ukážu, je tento podivný předmět, jichž se objevilo po Smíchovu několik a co snad má být, já nevím, popelník na štangli? Nebo snad nějaká schránka na vajgly? Nebo vysvětlete, co to je. Každopádně to určitě někdo, nejspíš z městského rozpočtu musel někomu zaplatit, ten ještě má tu drzost tam psát, že to je pro zkrášlení města a pro ekologii, že snad má být méně nedopalků nebo co. Já jsem si jednou schválně kvůli tomu zapálil, což dělám přes den jen výjimečně a v přírodě už vůbec ne, a zkusil jsem tam pak cigaretu típnout, bylo to naprosto nepřirozené a nepříjemné, musíte tam složitě pak ten nedopalek cpát, popálíte si prsty, netrefíte se, je to zkrátka úplná blbost, bazmek jako sa po slovensky hovorí… Nemá v tom prsty Jančík?

A tím se moje zásobárna výjevů vyčerpala a kdybych nepotkal tu Kamilu, tak bych s nimi ani nevyrukoval. Jel bych si v klidu takhle v úterý večer poloprázdným Pendolínem, vlak by svištěl promrzlou krajinou, zrovna jsme někde za Olomoucí, toto ubíhá, za chvíli tam budem, už jsem si byl v bufetu pro kávu, mezitím tu projel prodavač s tím vozíkem ale aspoň jsem se protáhnul…

V pendolinu.

A už hlásí, že se blížíme do Ostravy, první zastávka je Svinov, tam ještě, vystupuju na hlavním… za oknem vidím, že je sníh, to v Praze už naštěstí ne, co já tady budu dělat. Vystupuju, končím.

V Ostravě.

A je ráno, já sedím v sedmém patře hotelu Harmony v Ostravě – Mariánských horách, z okna pohled do ranní mlhy.

Vlak přijel na čas, vyšel jsem před nádraží, zima jak v Rusku, těch pár taxíků, které čekaly na Pendolíno, bylo pryč, já se tedy zeptal nějaké tety, jak se prosím dostanu na Mariánské hory na ulici 28. října k hotelu Harmony, teta ne mě pohlédla a řekla, osmičkó, ale právě vam frnkla. Tak jsem poděkoval a vidím, že tam stojí trolejbus s nápisem Mariánské hory, tak počkám, až do něj těch pár lidí nastoupí, pak tam vlezu taky a zeptám řidiče divouse, prosím vás dostanu se s vámi na Mariánské hory na ulici 28. října k hotelu Harmony? Pan řidič zamručí: já nemam čas se vybavovat, šak jste si to měl zjistit dřiv! A zavře dveře a rozjede se. Já jsem velmi zaražen, protože nevím, kam mě veze, vypadá to jak únos. Otočím se na cestující, ostravské tváře, a oni se mě ujmou, hezky mi tykají a říkají, však vystup, tohle tam nejede, jeď osmičkou.. Tak jsem poděkoval, ještě mi řekli, ať du na ruma, rázovitý lid.

Z hotelu v noci.

V hotelu Harmony, jenž nese neodstranitelné znaky pozdního sociaslimu, jsem pak už jen prožil klidnou noc na pozadí neklidné noci libyjské. Krátká četba Rodákova návratu působí jako spolehlivé hypnotikum. Mrazivou nocí občas cinkla noční tramvaj.

V hotelovém baru.

Je ráno. Za chvíli budu muset vypadnout, protože za hodinu mi jede vlak do Frýdlantu nad Ostravicí, což je mojí cesty cíl. Tam mě čeká velké dobrodružství, tedy aspoň si to tak představuju. A to dobrodružství bude spočívat v tom, že vlezu za jedním pozoruhodným mužem do jámy, v níž, a v naprosté temnotě, přebývá už skoro padesát dní a budu tam s ním meditovat.

Z hotelu Harmony ráno.

A o tom jsem vyprávěl právě té Kamile, když jsem ji potkal v metru. A ona má, jak doufám víte, v Lidovkách na starosti internet a www.lidovky.cz. A taky jsem jí tedy říkal, ať se nezlobí, že tentokrát nic nepošlu, že stejně by zatím nebylo o čem.

Snídaně s LN.

A ona říkala, ale Jiří, tak napiš o tom, vždyť to by mohla být taková příprava na to dobrodružství. A já se chvíli kroutil a vymlouval, že nebudu mít čas a nevím, jak to pošlu a vůbec. Ale pak jsme se hezky rozloučili a ona mi ukázala cestu na hlavní nádraží, protože já se pořád v metru pletu. A pak jsem si sedl do Pendolina, zapnul počítač a začal psát: kdybych nepotkal v metru Kamilu…

Autor: Jiří Peňás
  • Vybrali jsme pro Vás