To se v Čechách používá, chce-li někdo ze své mocenské pozice označit člověka, jenž je mu nepohodlný, nepříjemný a bylo by lepší, kdyby radši nebyl. Označí ho za stádní jednotku, čímž se právě usvědčuje, že stádním člověkem je v prvé řadě on sám, neboť jinak než stádně se o druhých vyjadřovat neumí, dokonce ani o těch, se kterými svou ohradu sdílí.
Dále se Ladislavu Smoljakovi dostalo té cti, že ho ti, kteří mají problémy s významem základních pojmů, trvale a s úšklebkem řadili do jakési strany Pravdy a Lásky, což normálně cítícímu člověku mohlo sloužit jen ke cti. V Čechách bylo z nějakých důvodů možné těmito slovy člověka hanobit, což je zřejmě ve světovém měřítku unikum. Strana Pravdy a Lásky nikdy neexistovala jinak, než že lidé jako Ladislav Smoljak obyčejně něco k něčemu špatnému namítali, nějak se velmi nenásilně a nezištně angažovali, přičemž se u toho projevovali obvykle slušně, a kdo měl jako Ladislav Smoljak smysl pro humor, tak ho projevoval. Skutečné politické strany, jimž vyjádřili svou přízeň, odcházely většinou z voleb těžce poráženy, což už samo o sobě vyvrací mluvnický plurál, zajímavé ale je, že ideje oněch pravdoláskařů se nakonec stejně aspoň v nějaké míře prosazovaly, díky čemuž se tady přece jen žije relativně slušně, svobodně a občas je důvod k dobré náladě.
Ladislav Smoljak byl přitom skutečně v jistém smyslu plurálovým zjevem české kultury, té řekněme čapkovské humanistické linie. Představujeme si pod tím (my, vděčné publikum) věci jako vkus, smysl pro míru, legraci a ironii, nápaditost, vědomí, že život, i když je vlastně smutný a tragický (končí bez výjimky smrtí), má smysl a měl by mít étos a vláhu (humor). Jeho plurálové češství bylo tolerantní, sebeironické a skrz objevy v cimrmanologii mystifikační, čímž dodal národu takový rozměr, díky němuž se ho daří snášet lépe, než by to bylo bez něj.
Dalo by se říct, že díky Cimrmanovi a pánům Smoljakům na svůj národ můžeme být – i hrdi. My, většinoví Češi a jedinečný singulár Ladislav Smoljak.
