Proto ach, svatá Marilyn...
Hollywood je abstraktní a symbolický pojem, fata morgána a přelud a mámení a veletrh marnosti. To všichni víme. Je to výrobce nejlepších opiátů a psychofarmak, co kdy byly vymyšleny, dodavatel denního snění a výrobce večerních iluzí, které jsou většinou méně škodlivé, než ty, které jsou považovány za úctyhodné. Je to zloděj času a distributor instatního štěstí a oblbovač mas a tvůrce falešného vědomí, manipulátor, svůdce a šarlatán. Je to moderní Olymp s bohyněmi a bohy, které stvořil, uhnětl ze stínů a barev a vyslal do světa jako přízraky a upíry a nepravé světce. Je to Hádovo království s plujícími dušemi těch, kteří tady někde pobývali a dokud je naděje, že jejich filmy ještě někdy někdo uvidí, tak tady někde přebývají. Protože film je možná to nejlepší, co si v moderní době lidstvo vymyslelo, aby si nějak zlepšilo, zkrásnělo život a zkrátilo si jeho nudu a jednotvárnost. Jaká to musela být přece pustina, žít ve světě bez filmu, jak by naše životy byly smutné a bez radosti... Proto ach, svatá Marilyn, svatý Charlie, svatý Humphrey, svatý Jamesi Deane, svatý Johne Wayne, svatý Gary Coopře, ach, svatá Audrey... Vy všichni hollywoodští svatí, co jste na nebesích, vy nehasnoucí hvězdy, vy postavy mýtu, vy přízraky... Díky. Díky za Hollywood.
Ehm, tak zdravici bychom měli.
V neděli v poledne, kdy jsem se tam vyskytoval, tam byly mraky lidí.
Přitom Hollywood reálně existuje, má svoji adresu (směrovací číslo 900 28), svoji poštu, radnici, nemocnici, nejspíš nějaké normální základní a střední školy a nejspíš i jesle. Určitě tam bydlí i úplně normální lidé. Jen místo fabrik tam jsou filmové ateliéry, i když nevím, kolik z nich je ještě funkčních. Do těch se chodí (nebo chodilo) jako do práce, nejspíš i na směny, i kantýny a šatny tam měli a odbory, prostě jako ve fabrice. Ale úplně normální proletariát to asi nebyl. Ostatně říká se, že tu v barech a kavárnách a v těch starbucích dosud pracují nejhezčí holky na světě, které sem přišly v naději, že budou mít štěstí a zahrají si ve filmu. Možná to platí i pro kluky, to se mnou ale nijak nezacloumalo. V neděli v poledne, kdy jsem se tam vyskytoval, tam byly mraky lidí, většinou amerických rodinek, které to tam přijely okukovat, užít si to, milionkrát navzájem a sami sebe vyfotit, protože to je jejich americké poutní místo, svatyně a místo sakrální historie, něco jako Hradčany nebo Babiččino údolí nebo k čemu by se to dalo přirovnat, nejspíš k ničemu.
Hollywood je místo na mapě asi patnáct kilometrů od centra Los Angeles, odkud jsou vidět ta písmena na jednom z těch kopců.
Hollywood je místo na mapě asi patnáct kilometrů od centra Los Angeles, odkud jsou vidět ta písmena na jednom z těch kopců, kde roste cesmína (holly), což je takový ten subtropický keř s pichlavými tmavě zelenými listy a červenými květy: Hollywood je tedy Cesmínový háj nebo Cesmínový les. U jeho zrodu stála nejprve snaha uniknout co nejdál před hříšným světem, o což se snažili puritánští manželé Wilcoxovi z Kansanu, kteří se sem přistěhovali v druhé polovině 19. století a v údolí s původně indiánským jménem Cahuenga založili zbožnou osadu Hollywood. Podobné důvody, tedy být co nejméně na očích, sem na začátku století přivedly první filmaře, kteří sem utíkali ne před mravní zkázou, ale před Edisonovými agenty. Ti po nich šli, neboť první „nezávislí“ filmaři a producenti se snažili uniknout před diktátem „patentového trustu“, který škrtil sotva zrozené, ale bouřlivě se rozvíjející odvětví. Tady, kousek od pláží Pacifiku (a jsou to úžasné pláže...), nedaleko od mexické hranice, kam mohli v nutném případě vzít roha, pod skoro věčně žhnoucím sluncem a modrou oblohou, v krajině, která sama o sobě je filmovým ateliérem, našli dokonalé útočiště, oázu klidu a zašívárnu jak se patří. Už je to ovšem hodně dávno. Sto let.
To je bizarní stavba z konce dvacátých let v čínském stylu.
Ten nejfyzičtější Hollywood jsou zřejmě ty šlápoty a ťápoty otištěné v cementu před Graumanovým Čínským divadlem (Grauman´s Chine Theater) na Hollywood Bouleward. To je bizarní stavba z konce dvacátých let v čínském stylu, kde se odbývaly ty nejdůležitější premiéry, tou první byl v roce 1927 němý velkofilm jednoho z prvních klasiků, Cecila B. DeMilla Král králů o životě a smrti Ježíše Krista. Monumentálně pojaté ukřižování, kde z kříže hledí ušlechtilý Ježíš a pod ním lomí rukama hollywodské krásky, se jistě zajímavě vyjímalo v čínsky pojatém interiéru s oponou s motivy rákosí a s dekoracemi, které imitují pagodu. Kino je samozřejmě zcela funkční, premiéry se tam konají dodnes, přičemž si konkurují s podobným, o pár let ještě starším kinem, které onen pan Grauman nechal vystavět ve stylu egyptském: Grauman´s Egyptian Theatre. Bohužel v tomto směru už nepokračovali, takže, pokud se nepletu, není žádné kino ani mezopotámské, antické nebo třeba aztécké, ale i tak si myslím, že to byla pěkný nápad a lituju, že kina nebo vůbec cokoli se staví spíše nudně a jakmile se objeví něco trochu výstředního, třeba blob, tak se část lidu vyděsí.
Domy, které vypadají, jako když stavitel zešílí nebo jako když je navrhuje s kokainem v nose.
Vůbec na té Americe se mi líbí – ale líbí se mi to asi jenom v Americe - jak je ta země v tomto ohledu divoká a nespoutaná, jak mnohé domy působí bizarně a bez zábran ze sebe udělají blázny, jak tam stojí domy, že evropský estét dostává kopřivku. Domy, které vypadají, jako když stavitel zešílí nebo jako když je navrhuje s kokainem v nose, domy, které odporují vší uměřenosti a stylu, vlastně jeho základním stylem je výstřednost a bláznovství. Viděl jsem tam domy, z kterých vyskakoval kůň, dům, který byl luxusní barabiznou, dům, ve tvaru chevroletu, jiný zase jako opilá tanečnice, další Dalího delirantní vize. Nebo jsem ji měl já.
Ryzí delirium.
I když vlastně ve stylu mezopotámském je tam Babylon Court, takové jakési náměstí či plaza s obrovským obloukem, které zdobily assyrské či jakými reliéfy. Poblíž něj jsou pak sloupy zkroucené jako od Berniniho, na jejichž podstavcích sedí obří sádroví nebo jací sloni se vztyčenými choboty, jež tiše troubí směrem k modrému hollywoodskému nebi. Ryzí delirium. Ta brána i ti sloni, to je samozřejmě aluze čili odkaz na film, který nevím kolik lidí vidělo celý, protože je němý a trvá myslím tři a půl hodiny: na velkolepou Griffithovu Intoleranci, kterou film překonal co se pompéznosti týče už v roce 1916 sama sebe, takže přestože tržby byly dobré, film prodělal a Griffith se už nikdy z dluhů úplně nedostal. Ono mu to trochu za rasistické Zrození národa, kde bídáky jsou výlučně černoši a kladnými hrdiny příslušníci Ku-Klux-Klanu, patřilo. Nicméně D. W. Griffith je otec zakladatel, takže si tu slavobránu, která je naprásklá butiky a kavárnami a bufety, zaslouží. O tom netřeba pochybovat.
Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko, Dřímala a Šmudla jako největší silák na tympanonu.
Vsunu sem ještě jednu bizarnost a zároveň příklad amerického smyslu pro humor: chrám Walta Disneyho nikoli v Disneylandu, ale Disneyho studiích v Burbanku, kde se to imperium zrodilo a sídlilo. Burbank je další čtvrti či satelitu L.A., kam mě moji průvodci zavezli, neboť mi chtěli udělat radost a já se dostatečně nevzpíral. Štít haly, kde se Disneyho filmy nejspíš nějakým způsobem vyrábějí (vevnitř jsem ale nebyl), podpírají jako antické karyatidy - no co jiného, než trpaslíci?! Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko, Dřímala a Šmudla jako největší silák na tympanonu. (Ta jména jsme musel najít na internetu; vzpomínám si, že Jan Zábrana v Denících píše, jak jeho kamarád, vynikající překladatel František Jungwirth, měl ve zvyku náhle začít své okolí zkoušet, třeba ze jmen těhle trpaslíků... A v angličtině. Tak to bych měl problém, přitom to patří ke klasickému vzdělání.) Bronzová socha před „čestným dvorem“ patří stvořiteli onoho rozkošného světa a nejslavnější polidštěné myši. Opravdu bizarní místo...
Jména dvou filmů, která jeden z těch Čechů natočil, ovšem pochopitelně v Americe, tam připomínají jejich názvy na velkých panelech.
Vedle Čínského, Egyptského a možná ještě nějakého dalšího je obzvláště důležité kino Dolby Theatre (dřív se jmenovalo Kodak Theatre). Důležité je tím, že se tam předávají ty sošky s tím chlapíkem s mečem, design poněkud třetiříšní, vždyť se také začalo rozdávát koncem 30. let. Ty sošky v různých provedeních, četl jsme reportéž jedné kolegyně, která si všimla, že i v provedeních autoerotických, se tam prodávají v každém druhém obchodě s kýči a suvenýry: a že těch obchodů na té ulice tedy je! Z vnějšku to kino nevypadá nijak zvláštně, dokonce mi přišlo trochu fádní a omšelé, a já se dál než ke vchodu, kterým končí dvorana, nedostal. Vedle mě se o to pokoušela jedna režisérka, cloumala dveřmi, ale protože bylo poledne, měli zavřeno. Pár Čechů se tam, jak je známo, dostalo. Jména dvou filmů, která jeden z těch Čechů natočil, ovšem pochopitelně v Americe, tam připomínají jejich názvy na velkých panelech. One Flew Over the Cuckoo´s Nest (1975) Amadeus (1984). Nevím, jaký má vlastně Miloš Forman citový vztah k Hollywoodu, jestli sem rád jezdil, vím, že bydlí střídavě v New Yorku na Manhattanu a teď už spíš v domě v Connecticatu, tedy je to Východňár. Ale je tam a zůstane přítomný tímto způsobem. Jako jeden z těch nejlepších a největších, protože každý tady v Hollywoodu ví, kdo je Milos Forman.
Když jsem je tam vedle sebe viděl, hned jsme měl jako Evropan hřejivý pocit domova..
Ale k tomu chodníku. Tedy ony jsou v Hollywoodu chodníky dva. Ten před tím Čínským kinem, který ovšem není chodník, nýbrž je to spíš takové prostranství, ten je vzácnější a určený jen pro opravdové superhvězdy, i když je tam fůra jmen superhvězd mezitím vyhaslých. Vzniklo to prý náhodou, když jedna z těch velehvězd, jejichž jméno řekne něco už jen specializovaným hvězdářům, tedy Norma Talmadge, krasavice němého filmu, která mohla konkurovat popularitou sestrám Gishovým, ba dokonce miláčku Ameriky číslo jedna Mary Pickfordové, tak tedy tato Norma, která byla údajně předobrazem Normy Desmondové ze Sunset Blvd., filmu, bez jehož znalosti nelze do Hollywoodu přijet, tak tato Norma prý šla kolem tehdy ještě nehotového kina, před nímž byl ještě mokrý cement, nebo spíš vylézala z auta, no a šlápla do toho měkkého cementu (nebo betonu?) botou, tedy podpatkem a majitel kina, onen Sid Grauman, dostal nápad to tam nechat a pak k tomu footprintu přidat ještě handprint a pak ještě podpis – prstem. Potom se to od roku 1927 rozjelo, začalo se s Mary Pickford a Douglesem Fairbanksem, kteří tehdy byli manželé, a od té doby tam končetiny otisklo kolem dvou set herců a hereček, až na výjimky amerických, tou výjimkou je třeba Marcello Mastroianni a Sophia Loren, když jsem je tam vedle sebe viděl, hned jsme měl jako Evropan hřejivý pocit domova.
Proto jsem si ty fetišistické botičky vyfotografoval.
Moje silueta s kloboukem, o jehož koupi jsem se zmiňoval minule, je patrná, při pokusu vyfotografovat si panel, kde nechala otisky svých něžných ruček a botiček tehdy sedmnáctiletá Judy Garland, kterou za roli Dorothy Gale v Čaroději ze země Oz miloval celý svět, včetně Josefa Vissarionoviče Stalina, který si nechával tento film pouštět ve svém soukromém kině v Kremlu častěji než jakékoli jiné filmy, neboť i tento krvavý řezník byl schopen dojetí. Nebo se mu Judy Garlandová líbila, což by mohlo leccos vypovídat o jeho sexuálnímu profilu, protože její sex-appeal, který bychom mohli nazvat „lolitím“, přičemž to slovo ještě pár let neexistovalo, byl akorát tak na hranici mezi normou a perverzí, což jsme si několikrát při opakovaném shlédnutí tohoto krásného filmu uvědomoval i já. Proto jsem si ty fetišistické botičky vyfotografoval.
Bylo tam strašně moc lidí, kteří hleděli na zem, jako by pořád kontrolovali svoje boty.
Celkově to ale před tím kinem připomíná takovou petiční plochu s trochu neohrabanými autogramy, protože prstem se do betonu asi píše blbě, já to tedy nezkoušel. Bylo tam strašně moc lidí, kteří hleděli na zem, jako by pořád kontrolovali svoje boty, a hledali někoho, u koho by mohli nejvíce vyjeknout. Já bych rád vyjeknul u Marilyn, o které jsem měl nejasné tušení, že by tam mohla obtisknout zadnici, ale to mám snad ze Škvoreckého, z jeho A Tall Tale of America, který si takové věci rád vymýšlel. Jenomže právě u ní bylo nejvíc plno, takže mě po chvíli přestalo bavit se tam tlačit. Jo, všiml jsme si, že Michael Jackson se tam obtiskl v rukavicích, v takových těch kosmonautských.
Ten druhý chodník, který se jmenuje Walk of Fame.
Ten druhý chodník, který se jmenuje Walk of Fame, je skutečně chodník a vede po celé dlouhé Hollywood Boulevard a na každém jeho metru je nějaká pěticípá hvězda. (Je vlastně zajímavé, že Amerika i Rusko, tedy Sovětský svaz a potažmo pak komunisté všeobecně používají stejnou, byť většinou jinak zabarvenou hvězdu, odhadl bych, že to Rusové okopírovali právě od Američanů, jako některé jiné věcí, třeba volhu, architekturu Lomonosovy univerzity a atomovou bombu.) Ty pěticípé hvězdy jsou zapuštěné v mramoru a opatřeny jménem a pak symbolem, v jakém oboru se dotyčný proslavil. Ale již tam není stopa přímého dotyku. Tady už vůbec nemá smysl někoho hledat, neboť těch jmen tam je na dva tisíce, což je trochu inflační a prý každý měsíc přibyde jedna další: hvězdy si za to platí patnáct tisíc dolarů, čímž přispívají na údržbu chodníku.
A po tom chodníku šlapal ten světový národ všech ras a odstínů a mezi nimi postávaly figury a bytosti z těch filmů, které vyvstaly tady z té půdy v okruhu odhadem tak deseti kilometrů čtverečních, kde byla a dosud snad jsou všechna ta studia. Nejvíc tam bylo příšer z Hvězdných válek, jenže já je znám ještě méně než trpaslíky, až teď jsem se poučil, že ta velká chlupatá obluda je Chewbacca, což se do češtiny překládá jako Žvejk. Tak těch tam postávalo několik a člověk je musel litovat, protože tedy potit bych se v tom nechtěl ani za nic. Ale oni tam stáli, přešlapovali a nechávali se fotit, předpokládám, že to byl ten účel. Já bych se nechal vyfotit s Darth Vader, kterého jsme poznal, ostatní už si pletu. Povědomý mi byl krvavý chlapík s rozleptanou tváří, o němž jsem také dodatečně zjistil, že je to Freddy Krueger z Noční můry v Elm Street, nešťastný vrahoun. Střihorukého Edwarda jsem díky tomu, co měl na ruce, poznal snadno. Pak se tam pohybovalo pár Supermanů a Batmanů, nějaký Spiderman a asi by se našla nějaká Kočičí žena.
Někteří byli opatřeni povzbudivou cedulí, která hříšníky ujišťovala, že je Ježíš miluje.
A mezi těmito bytostmi z jiné dimenze bytí se proplétaly skupinky zapálených hlasatelů konce světa a nutnosti pokání. Někteří byli opatřeni povzbudivou cedulí, která hříšníky ujišťovala, že je Ježíš miluje, ale oni sami vypadali dosti přísně. Ti lidé vykřikovali pobožná hesla a pak si sedli, vlastně klekli na ten chodník slávy a počali se modlit. Nevím, jestli se cíleně modlili za nějakou hvězdu, která vedla obzvláště hříšný a problematický život, nebo prostě tak všeobecně za celé lidstvo.
V každém případě stojí Hollywood za to, aby se pro něj člověk modlil. Ať už se to vezme jakkoli.
Poznámka: Shodou okolností nedávno, o dva týdny později, podnikl do Kalifornie cestu ministr a majitel těchto novin, Andrej Babiš. Moje cesta, jak snad nikoho ani nemohlo napadnout, s tou jeho absolutně nijak nesouvisela.
Hollywood je jedno z nejméně pravděpodobných míst, kde bych počítal se svým výskytem.
Všechny blogy na www.jiri.penas.cz/fotoblog/
A autor děkuje všem, kdo mu poslali svůj hlas do soutěže Litera Magnesia.
