Směr jejich putování určil jeden z nich - byl jsem to já - krátkým článkem, kterým odpovídal na otázku jednoho časopisu (Respektu), jenž se ptal, kde je to v naší vlasti hezké a přitom jako by málo známé. Když si hoši toto krátké vyznání přečetli, zajiskřily jim zraky a zvolali: Ano, tam chceme, toť i náš cíl:
Lososí řeka Ohara, Egera, Eger, prý Kelty také zvaná Hbitá řeka, česká Ohře: myslím nejkrásnější řeka v Čechách v nejkrásnější krajině, rozhodně v úseku od Lokte přes Karlovy Vary, nešťastnou Kyselku, a hlavně pak od Velichova (Welchau) až po Klášterec, kde ji za Kadaní přetne vaz Nechranická přehrada. To je kraj kdysi Goethův, kraj ovocných sadů na stratovulkánu od konce války pustých Doupovských hor, jež se tu od Vojkovic (Wickwitz) a Stráže nad Ohří (Warta) sklání do něžného údolí mělké stříbrné řeky, od jejíhož levého břehu se zvedá podhůří Krušných hor. Je to neskutečně malebná krajina kdysi velmi kulturní, zdobená zřícenina na kopcích, plná malých lázní, letovisek, penzionů, hotelů (Perštejn-Pürstein – kdysi Meran zvaný), stáčíren minerálních vod, porcelánek, moštáren a marmeládoven. Potom kraj co se lidského díla týče spíše vyrabovaný, zpustlý, opuštěný a zchátralý. Zůstala ta nádherná krajina. Mě to tam bere za srdce. A nejutajenější je jedna louka u Boče.
Před námi se tyčil mohutný věžák.
Bylo tedy nutné vypravit se od Prahy na severozápad, zdolat vyprahlou pustinu, z níž ostře svítily bílé hradby alchymistických měst soli (Slaný) a luny (Louny) a vstoupit do krajiny oblíbené kdysi tak německými romantiky. Asi po hodině půl cesty autobusem, jehož klimatizace marně odolávala všeprostupující výhni, spatřili jsme homole Českého středohoří a vjeli do krajiny podkrušnohorské, jež nesla silně industriální stopy.
Vystoupili jsme z autobusu – a vedro nás praštilo do tváře s mohutnou silou. Byli jsme na místě. Před námi se tyčil mohutný věžák, v jehož zaprášených mrtvých oknech se tlumeně odrážel teskný znak zániku.
Chomutov, dříve Komotau zvaný, je krásné, nebo dobře, zajímavé, město.
Viděl jsem na tváři svých druhů jisté rozčarování, které jsem se hned ale chystal zaplašit. - Hoši, Chomutov, dříve tedy svými bývalými obyvateli Komotau zvaný, je krásné, nebo dobře, zajímavé, město, i když tedy, ehm, moc sem turistů nejezdí, nebo někdo někdy slyšel že by jel na výlet do Chomutova? To asi ne, ale pozor je to město nejen sídlišť a různých sociálně-patologických jevů, co byste ostatně chtěli, jsme na českém severu, že, ale také město pozoruhodných památek, třeba ten raně barokní jezuitský kostel sv. Ignáce od Carla Luraga na náměstí s trojičním sloupem, to by stálo za průzkum, co? Nebo raně gotický kostel sv. Kateřiny, co tak zvláštně trčí z budovy radnice, to byla komenda řádu německých rytířů, pak tam byla ona radnice, myslím, že ta je tam dodnes. Jistě víte hoši, co to je komenda... No dobrá, stačí, že půjdem kolem. Nebo jiná gotika, pro změnu pozdní: chrám Nanebevzetí Panny Marie, jak k němu přiléhá ta vysoká městská věž, Stadtturm, v níž se nalézá sklípkatá klenba, na tu bysme mohli vylézt a obhlédnout to ze shora, souhlasíte? Já už tam před pár léty byl, opravdu zajímavý pohled, uvidíme na ty výsypky a největší jámy ve střední Evropě, impozatní to je, co?
Teď, když se řekne Chomutov nebo jak se dříve česky říkalo Chomútov, nezní to nijak atraktivně.
Odpovědí mi byly nesouhlasné výrazy. Představa, že vynesou v horku svá těžká těla na jakousi věž, mé přátele netěšila. Hochy lákalo mnohem více posezení někde v chládku a hlt piva. Naše výprava, byla proč to zastírat, poněkud pivařská. Ne že by všichni tím byli výhradně nadšeni, třeba já piju pivo spíš už jen z donucení a bez větší vášně, ale byl jsem s tím smířen. Čtyři z naší šestice přátel, Marek, Luboš, Laco i Petr, jsou totiž s pivem přímo osudově spjati: dokončovali právě navzdory svému pokročilému věku večerní studium na střední škole pivovarnické, příští rok se chystají maturovat. To je prosím pravda.
Hovor se proto stále během výpravy stáčel k pivu. Byly to ovšem sofistikované hovory, žádné intuitivní pivní klábosení. Kdyby nás někdo během cesty poslouchal a snad i hovor nahrával, myslel by si, že to jedou sládci kamsi zkontrolovat pivovar. Slyšel by o pivu všechno možné, o jeho výrobě, o technologii vaření, o sladování a šrotování, o vystírání a rmutování, o kvašení a scezování a pak i o stáčení, což mají všechno moji kamarádi v malíku. Znají samozřejmě nejrůznější druhy piv, vyznají se v jejich chemickém složení a rozeznají lehce různé chuti a umí je popsat, ba znají též nejnovější modní trendy a jak který druh piva jde na odbyt a k čemu se hodí. O tom jsou schopni zajímavě mluvit dlouhé hodiny. Já poslouchám, připojím se občas s nějakou nejapnou poznámkou, z níž dám najevo, že tomu vůbec nerozumím, oni se trpně na mě podívají, pomyslí si cosi a vedou své pivní hovory dál. Já pak už ani neposlouchám. Vlastně je obdivuji.
Na tu bysme mohli vylézt a obhlédnout to ze shora.
Víc než můj plán s památkami tedy hochy zaujal Lubošův návrh navštívit místní malý pivovar. Luboš má ve svém mobilu jakousi pivní aplikaci, která ho přímo navádí na místa, kde se pivo vaří (a dobře daří), takže jsme pohrdli historickým náměstím, které bylo však stejně tak rozpálené, že se po něm nedalo přejít, to jsem musel uznat, a vydali se kamsi do zaprášených a omšelých ulic, kde se měl pivovar nalézat.
Nebo jiná gotika, pro změnu pozdní: chrám Nanebevzetí Panny Marie.
Skutečně jsme po chvíli došli k jakémusi nenápadnému domu, kde Luboš zaklepal na dveře a ty se otevřely a nás vpustila usměvavá žena dovnitř a my jsme stáli v předsíni nějakého velkého bytu a já se divil, kam to jdeme, jestli snad k nějakému pivnímu známému, ale to už se nás ujal sympatický chlapík a vedl nás do sklepa, který byl zařízený jako nějaká laboratoř.
I já jsem v ní poznal výrobnu piva a ten muž měl na sobě triko s logem Občanský pivovar Chomutov a jména Karásek a Stülpner. Zeptal jsem se, jestli ráčí být pan Karásek, nebo pan Stülpner a on se zasmál a řekl, ani jeden, že to byli loupežníci. - Aha, řekli jsme překvapeně a on pokračoval ve vysvětlování. - To byli zdejší loupežníci a pytláci, přepadávali pocestné v Krušných horách, na české i saské straně, ale jenom kradli a loupili, prý nikdy neprolili krev, se říká. Tak jsme si je dali do názvu. – A kdy tu svou šlechetnou kriminální činnost páchali? zeptal jsem se. – Jo, to já nevím, snad někdy v 19. století, je o tom nějaká knížka, řekl ten muž. – A ten muž myslel nejspíše krvavý román Karásek a Stülpner, jenž spáchal jistý Kvidon z Felsů a v roce 1908 vydal nakladatel Adolf Hynek, jistě oblíbená četba Josefa Váchala, takže jsem si vzpomněl na přítele Ladislava Horáčka, vydavatele pokleslé literatury, jemuž jsem byl pár dní před naším výletem na pohřbu, a poněkud posmutněl, ale pak si řekl, že aspoň připiji Láďovi nějakým tím pivem ne už na zdraví, ale na věčnost.
Jenže když jsme si ho chtěli tedy objednat a hned vypít, dobrý muž nám sdělil, že to nepůjde, že snad ještě nemají stočeno nebo co, že otevírají až v šest hodin a jedině kdybychom si chtěli koupit lahve, tak můžeme. To někteří z nás udělali, ale hlavně kvůli těm lahvím samotným, neboť se jim líbily.
Vyšli jsem ven před dům a slunce nám podrazilo nohy.
Vyšli jsem ven před dům a slunce nám podrazilo nohy. Zalapali jsme po dechu a někteří z nás zavrávorali. Byli jsme přitom zcela střízliví. Hoši, zvolal jsem, víte, že tady v Chomutově je proslulé Kamencové jezero?! Je to unikát, voda zcela chemická a přitom přírodní, žádný živý tvor v ní nepřežije, snad jen nějací neškodní prvoci, láčkovci či nějaký bičíkovec, takže je to voda zcela čistá a mrtvá, je to opravdu takové naše Mrtvé moře. Je to snad zatopený důl, v kterém se těžil kamenec, ještě nedávno nezbytná součást vybavení muže, a ten kamenec je v té vodě rozpuštěný, takže ta voda možná také zastavuje krvácení, no, nejsou mezi námi ženy, ale blbé vtipy stejně dělat nebudu, v každém případě je to vyhlášené koupaliště, byl by nerozum ho nenavštívit.
Kluci kupodivu bez většího odporu souhlasili. Jen Petr, vystudovaný evangelický farář, namítal, že kdyby Pánbůh chtěl, aby lidé plavali, udělal by člověku ploutve a žábry. Ale my jej už znali a věděli jsme, že těmi pseudoteologickými řečmi jen zastírá, že se nenaučil plavat. - Tak budeš sedět na břehu a hlídat nám věci, navrhli jsme mu a on souhlasil.
Vydali jsme se směrem, který nám ukázalo postupně několik mladých dívek. Ty dívky, které jsme si vyhlédli, se již zdálky trochu děsily, když viděly, že se k nim blíží jakási břichatá tlupa rousnatých mužů, a pak, když poznaly, že se jich dokonce chceme na něco optat a snad dát do řeči, vypadalo to, že se dají na útěk. Vlídným hlasem jsme je však vždy oslovili: milé slečny, mohli bychom se vás optat, kde se nalézá ono slavné Kamenné jezero? - A ony nás opravily, že Kamencové a pak nám ukázaly mávnutím paže cestu. – Není lepší vzít si taxík? zeptal se Martin. - Néé, to je kousek, odpovídaly. – Úplný kousek to však nebyl.
Viděli jsme patricijské vily, některé byly dokonce v dobrém stavu.
Cesta vedla částí Chomutova, která by se dala nazvat lepší. Viděli jsme patricijské vily, některé byly dokonce v dobrém stavu, jiné horším.
Po cestě propukl můj sklon poučovatelský naplno: Teď, když se řekne Chomutov nebo jak se dříve česky říkalo Chomútov, nezní to nijak atraktivně, ale bylo to významné město království, ve středověku jedno z nejlépe prosperujících. V roce 1252 se tu totiž usadil Řád německých rytířů, když dostal tehdy ještě českou osadu Chomútov darem od jistého Fridricha nebo tedy Bedřicha, syna jistého Načerada. Řád tu zřídil tu komendu čili něco jako klášter, abych to zjednodušil, nyní je z ní ta stará radnice, jak jsem o ní mluvil, a jal se město a okolí spravovat a zvelebovat, protože v tom byli Bratři německého domu Panny Marie v Jeruzalémě dobří. Byli to vyborní hospodáři, to předvedli třeba v Prusích. No a Komotau se stal jakousi jejich výkladní skříní v Čechách. Samozřejmě zvali sem Teutony, kterými to tady germanizovali, takže už v tom 14. století byl Komotau německý, takže český lid měl pořekladlo Všude lidé, v Chomútově Němci, což mu vydrželo až do roku 1945. No, ale už v roce 1414 přišel konec prospěšné správy Der Deutsche Orden, snad to nějak souviselo s bitvou u Grunwaldu, kterou projeli a král Václav IV. jim přestal fandit a chtěl je zkásnout, i když formálně jim město patřilo až do konce 15. století. Ale nechci vás unavovat, doufám, že jdem správně.
Řád tu zřídil tu komendu čili něco jako klášter, abych to zjednodušil.
Chvíli jsme se bavili a malých pivovarech, že to je také kulturní přínos, že aspoň opraví dům, ve kterém ho provozují, a že se to často děje za peníze EU, s čímž každý ne zcela souhlasil. Já v té chvíli spíše mlčel, ale pak mi to zase nedalo. - Hoši, ale to, že Chumutov bylo bohaté město, to dokazuje to, že se stalo trnem v oku bratrů husitů. Ti sem přitáhli v březnu 1421, rozzuření, že se jim nepodařilo krátce předtím dobýt a jistě i vypálit Plzeň, a jak píše Petr Černej v pátém svazku Velkých dějin, které vydal bratr Horáček: když zlomili odpor německých žoldnéřů i místních obránců, pobili téměř veškeré mužské obyvatelstvo, ale ostře se do věci pustily i táborské ženy, které se vrhly na chomutovské měštky, neboť se s nimi lišily v názoru na módu a účesy. Několik z nich, včetně těhotných, upálily v jakési viničné boudě, píše Čornej. Místní Židé prý raději volili dobrovolnou smrt v plamenech, než by přijali křest, který jim bratři husité velkomyslně nabízeli... Jestli nám to něco nepřipomíná, řekli jsme si společně. Krátce na to se husité vrátili do Prahy, která je rozradostněně přivítala.
Hoši, ale to, že Chumutov bylo bohaté město, to dokazuje to, že se stalo trnem v oku bratrů husitů.
Naštěstí jsme se už blížili ke Kamencovému jezeru, z něhož se ozýval letní hlahol. Před válkou sem prý jezdili hosté z celé Evropy, neboť voda je prý léčivá. Nejen, že zastavuje krvácení, takže si to tu mohli oblíbit hemofilici, čímž často trpěly aristokratické rodiny, třeba chudák ruský carevič, ale snad má příznivé účinky i na klouby a vyrážky a bércové vředy a kožní choroby vůbec. Možná i mírně nadnáší.
Zaplatili jsme vstupné a vstoupili do areálu, jenž byl plný svlečených těl, mezi nimiž se ta naše těla brzy ztratila. Samotné koupání tu popisovat nebudu. Každý na to šel po svém, intimně. Pět mužů vstoupilo odděleně do vody a vydalo se svým směrem. Jeden hlídal na břehu. Já doplaval k pontonu, na kterém byl nápis Nevstupovat na ponton. Nad takovým nesmyslem jsem se více nezamýšlel a plaval dál, zhruba doprostřed jezera, kde bylo zavěšené jakési odpočinkové těleso, na nějž jsem se vydrápal. Lidé na břehu byli docela malí a mí přátelé rozptýlení na hladině. Voda se zdála skutečně docela čistá a bez života. V tu chvíli mě napadlo, že bych zkusil, zda opravdu sráží krev. Neměl jsem však žádný vhodný nástroj, jímž bych to provedl, ano, jímž bych si otevřel žíly... Jako Miloš Hrma, když dojel do toho hotýlku v Bystřici u Benešova, a vytáhl z kapsy dvě připravené břitvy, jednu čepel zadlabal do štokrlátka v koupelně, druhou položil vedle sebe... svlékl se, roztočil kohoutky s horkou vodou, vklouzl do vany, musel pomalu usedat, jak byla ta voda horká...rychle si pravou rukou přeťal žíly na levačce a pak vší silou udeřil zápěstím pravačky na tu obrácenou čepel zatemenovanou do štokrlete...
Z té představy jsem se celý rozstřásl a rychle strčil obě zápěstí do kamencové vody. Účinek se hned dostavil. Sesul jsem se do vody a plaval ke břehu. Tam už čekali kamarádi, kromě Petra mokří a svlečení. Vypadali jak jejich otcové. Pohlédli na mě, zdál jsem se jim nějaký bledý a zamlklý. - Co se ti stalo? Zeptali se ohleduplně. – Ale nic, jen tak myslím na Evropu... řekl jsem a šel si do stánku koupit pivo.
Vypadali jak jejich otcové.
Pokračování dobrodružné cesty příště. Konečně dorazíme do Poohří.
Mapu s blogy Jiřího Peňáse naleznete zde.
