Takový zájezd má své přednosti a můžete tam zažít i napínavé věci. Popíšu teď jednu historku, která se nám přihodila. Vedle mě přes uličku seděl pán středního věku a mírného, dobráckého výrazu. Trochu mně mě připomínal. Zaujal mne již tím, že sotva jsme ráno v šest hodin vyjeli z Prahy, hned se celý obklopil soustavou polštářků a vzápětí usnul, což mě se málokdy podaří. Měl takový ten polštář na zátylek, pak polštář na čelo a jeden polštář na spánkovou kost. Když nespal, zabýval se natáčením německé dálnice na videokameru a kontrolováním jízdy na mapě, kterou měl rozloženou na klíně. Naprosto jsem ho chápal.
A nyní si představte, co se stalo... V neděli dopoledne po prohlídce Botticelliho byl naplánovaný odjezd od muzea o půl dvanácté. V plánu pak byl ještě Wiesbaden, který je od Frankfurtu nedaleko. O půl dvanácté jsem seděl v autobuse, stejně jako všichni ostatní. Jen můj soused chyběl. Paní inženýrka, vedoucí zájezdu, vznesla obligátní dotaz: "Máte všichni souseda?" Já se přihlásil: "nikoli, můj soused chybí." "A znáte ho někdo?" zeptala se paní inženýrka. Nikdo ho neznal. Já jsem zavtipkoval: "slyšel jsem ho, jak se ptá zřízence, kdy by mohl požádat o politický azyl". Paní inženýrka se na mě udiveně podívala, pak jí to došlo a dosti křečovitě se zasmála. "Jó, před takovejma třiceti rokama, to by bylo nadělení, to byste paní inženýrko měla na dlouho útrum", vzpomněli si někteří účastníci zájezdu. Mezitím paní inženýrka našla pánovo telefonní číslo a snažila se mu dovolat. Můj soused měl způsobně vypnuto, byl přeci v galerii. Uběhlo již dvacet minut a bylo jasné, že není vůle na mého souseda čekat. Vyjeli jsme. Příběh bude pokračovat.
Čas mezitím si zkrátíme touto fotoreportáží. Zachytil jsem na ní vystoupení čínského kouzelníka a eskamotéra, který rozbalil svůj krám na frankfurtském Römeru, což je něco jako náš Staromák na Ungelt dohromady. Tak ten muž nejdříve dělal různé věci. Dával si na nos golfové míčky a pak si dal do pusy vařečku a na ní balancoval s lahví od šampaňského a pak žongloval s pěti tenisovými raketami, jedna právě letí ve vzduchu.
Vrcholné číslo bylo ale toto: nejprve, jak vidíme, umělec sestavil jakousi dosti komplikovanou servírovací sestavu sestávající z několika podnosů a skleniček s vínem a nakonec i flašky. (Těm, co se trochu orientují v moderním umění, to může připomínat dílo Marcela Duchampa Velké sklo...)
Pak soupravu vyzvedl do výše a chvíli s ní balancoval.
Pak uchopil do druhé ruky klarinet.
Celou tu věc si umístil na místo, kde má člověk normálně kořen nosu, on tam měl pravděpodobně jamku.
Pak soupravu pustil, pomalu vyrovnával její sklon, chvíli se soustředil – a pak začal hrát na klárinet.
Hrál jakousi pochodovou skladbu, poměrně čistě, přičemž ještě pohyboval do rytmu nohama, takže se kolíbal jak takový menší hudební mědvěd.
Toho dne foukal docela silný vítr. Shromáždění lidé ani nedutali. Čínský kouzelník ukončil svou produkci po několika dlouhých minutách, tím, že celou soupravu hadhodil a chytil jednou rujou. Pak se uklonil se a za schvíli už si zase na nose stavěl pagodu s golfových míčků. Když jsem šel za půl hodiny kolem, již opět měl na nose servírovací soupravu a hrál na klarinet. Zapomněl jsem napsat, že se celou tu dobu tím svým čínským způsobem způsobem usmíval. Něco jsem mu hodil do klobouku.
Vrátím se ještě ke Städelu, jenž je spolu s berlínskou Gemaldegalerie, drážďanským Zwingerem a mnichovskou Pinakothekou nejdůležitější německou sbírkou svého druhu. Jmenuje se po svém zakladateli, frankfurtském bankéři a mecenáši Johannu Friedrichu Städelovi (1728 – 1816). Budova je z 80. let 19. století, teď se rozšiřuje, za ní se staví jakýsi hypermoderní trakt, který bude zčásti v podzemí a když jsem viděl na malé výstavě plány, trochu mi to připomínalo Kaplického chobotnici, která se ale u nás stavět nebude. Städel stojí oproti historickému centru na druhém břehu Mohanu, je k němu nutné přejít most, docela by mě zajímalo, kolik těch lidí od knih, kteří sem jezdí každý rok na veletrh, se sem zajde podívat. Co, Pavle Mandysi? Byls tady? Co Jáchyme? Kolikrát jsi byl ve Frankfurtu a kolikrát tady?
Protože Čech, který tam vstoupí, může býti zaskočen prvním monumentálním obrazem, který hned nad schodištěm ve foyer spatří. Vidí výjev, který mu něco připomíná... No toto, to je snad Jan Hus před koncilem, kde ten se tady bere? A opravdu, je to Hus, jak ho má české historické povědomí nejraději: sošný, ušlechtilý, štíhlý, vznešený, ba tělesnými rysy kristovskými obdařený – delší kaštanové vlasy a vousy, mladý zjev. A naproti tomu preláti v ornátech, kteří jsou zaskočeni silou Husovy osobnosti a argumentace, mnou si brady, neví, co říci, ale do jejich zatvrzelých duší pravda nakonec nepronikne. Tak takto to vymaloval už roku 1842 Carl Friedrich Lessing, rodák ze slezské Vratislavi. A byl to v těch letech asi nejdiskutovanější obraz německého malířství. Pro Jacoba Burkhardta, největšího kunsthistorika 19. století, to bylo "epochální dílo německé malby", pro vlivného malíře té doby, profesora na místní akademii, Moritze von Swindt, "doporučení pro moly a štěnice". Já mám podezření, že tento obraz se musel v 19. století podílet i na vytváření naší, české představy o podobě Jana Husa, takže vidíme-li Brožíkova Husa na radnici a Štěpánkova ve Vávrovi, pak stopy možná vedou sem, do Frankfurtu. Kdo by to tak mohl vědět? Vít Vlnas z Národní galerie?
Ale já jsem v tom Städelu především hledal toto, asi nejslavnější a také nejparodovanější portrét spisovatele vůbec, Goetha v širáku rozvaleného na antických ruinách. Ale představte si, nenašel jsem ho tam, neboť, jak mi řekla paní v informacích, Goethe ist auf Reisen, je na cestách. Tak tedy jen kopie, která visí v Goethově rodném domě (psal jsem o něm minule). Zařadím sem glosu, kterou jsem o tom obraze napsal v loni v listopadu jako vyjádření touhy po jihu.
Goethova cesta do Itálie (1786 až 1788), jedna z nejslavnějších cest světové literatury a kultury vůbec, byla zpočátku vlastně útěkem. Ne samozřejmě nuceným, protože dvůr ve Výmaru v čele s přátelsky mu nakloněným vévodou Karlem Augustem, mu poskytoval velmi příjemné útočiště, kde mu nic vlastně nechybělo. Ale snad právě proto: sedmatřicetiletý Goethe cítí, že se jeho život jaksi nebezpečně uzemnil a zploštěl, že hrozí, že se bude už jen opakovat a čerpat z dosaženého. Vždyť už to je několik let, co nenapsal žádnou novou báseň. Potřebuje se nadechnout, uvolnit síly, rozšířit se a poznat nové podněty a tím i více sám sebe.
Třetího září 1786 tajně a v noci odjíždí dostavníkem z Výmaru, s loveckým rancem a tlumokem.
Na slavném obraze, který namaloval jeho přítel, v Římě usazený Johann Heinrich Tischbein (v těch časech se Řím hemží německými malíři) vidíme Goetha již ve stavu revitalizovaném. Sedí, či spíše leží na jakýchsi antických ruinách, kterými se Campagna jistě hemžila, shodou okolností je na reliéfu znázorněna scéna z Ifigenie, kterou právě dokončil.
Hledí rozšířenýma očima do krajiny. Na hlavě má rembrandtovský klobouk, zahalen je do bílého pláště, který se hodil na přikrytí, pokud snad poutníka přepadla noc. Je pravděpodobně zcela šťasten, plný nových sil. Je to jeho krajina přírodní, umělecká i duševní, zná ji jakoby odpradávna, jen se tu s ní znovu setkal. Stav, kdy je génius nejvíc při sobě a sám sebou. Ach, moci si tak dopřát takovou prázdninovou cestu.
Tady je Warholova varianta ze Städelu. Docela by mě zajímal, jestli si andy Warhol něco z Goetha přečetl, faustovské motivy by se v jeho životě přitom jistě našly.
Na Wiesbaden měl náš zájezd vyhrazeny jen dvě a půl hodiny. Já jsem ho tedy prolítl, což tu zopakuju. Nejdřív jsem byl ovšem hodinu v Kunsthalle, kde je zvláště výborná sbírka německých expresionistů a mezi nimi především dvou Rusů. Vasileje Kandinského a Alexeje Jawlenského, který tu žil a také roku 1941 zemřel. Fotografovat se tam nesmělo, však vy víte, o co jde.
Pak jsem rázoval rychlým krokem po městě, přičemž dul silný vichr. Viděl jsem evangelickou katedrálu, která je mohutná, anglicky novogotická a celá červená. Postavili ji v letech 1861 – 63 jako oficiální kostel vévodů nasavských, neboť Wiesbaden bylo jejich sídlo. A kraj kolem je Nasavsko – Nassau.
Před katedrálou stojí nejslavnější Nasavšťan, Vilém I. Nasavský-Oranžský, národní hrdina holandský, "otec vlasti", myslím, že vyhrál i tu jejich anketu. Narodil se na zámku kousek od Wiesbadenu, po životě polném bojů a diplomacie, ho nechal zavraždit Filip II. v Delftu roku 1584. To je opakování z dějepisu, které mám tak rád.
Wiesbaden je slavný horkými prameny a kde jsou lázně, tam je také kasíno a toto je to wiesbadenské. Ze scénerie bylo snad patrné, jaké počasí tam zuřilo (ale jinak tam bylo tepleji než je dneska tady v březnové Praze).
Kasíno bylo monumentální zvnějšku i zevnitř. Já jsem nehrál. Neuměl bych to a ani to nepotřebuju.
Wiesbaden je od roku 1945 hlavní město spolkové země Hesensko, kdyby to někdo nevěděl. U vlády je CDU s FDP, poté, co so po volbách v roce 2008 místní šéfová SPD Ypsilantiová zkusila dát dohromady koalici s Linke, což vedlo k těžké krizi v SPD a pak její rezignaci. Ale to bych zabíhal. Tady sídlí zemský sněm Hesenska.
Pěkné držáky na kola. Vsadil bych se, že na bicyklu tady jezdí všechny politické strany.
A ještě jeden Goethe. Právě se vrátil z posilovny.
A jak to dopadlo s naším účastníkem zájezdu? Když jsem přicházel k autobusu vidím, že můj milý soused se k němu blíží též, ovšem jaksi z jiné strany, než bylo centrum. Zdravil jsem ho nadšeně. Muž se tvářil též potěšeně a bylo vidět, že má za sebou velký zážitek a je na sebe jakseptří pyšný. Jal se mi líčit, jak to bylo. "Víte, já jsme si myslel, že odjíždíme ve dvanáct. Skončil jsem prohlídku o půl dvanácté a rozhodl jsem se, že volnou půlhodinu využuju tak, že poběžím na nádraží a vyfotím si ho. Moc rád totiž fotím nádraží." - Zcela jsem ho chápal a přikývnul jsem souhlasně. - "Tak běžím na nádrží, vyfotím, co potřebuju, a za pět minut dvanáct stojím na místě srazu. Autobus tam není, říkám si, asi ho teprve přistaví. Čekám, ale nepřichází žádní lidé. Jsem trochu zneklidněn. Že bych si spletl místo, obíhám muzeum, nikde nikdo. Podívám se na mobil a vidím, že mi paní inženýrka volala. Volám proto nazpátek a vysvětlí se to. No nic, vzpomenu si, že jsem na nádraží viděl vlaky do Wiesbadenu, tak jsem klidný a spěchám na nádraží, už tu cestu dobře znám. Ve 12.31 odjíždí vlak, koupil jsem si lístek, stál sedm padesát, což mi tedy přišlo docela drahé. Byl to zastávkový vlak, cesta měla trvat 46 minut, což jsem si říkal, že budu mít ještě nějaký čas na prohlídku města a fotografování. Vyjeli jsme tedy. Jedeme a najednou po dvaceti minutách vlak zastaví v poli. Trvá to pět minut, deset minut, začínám být neklidný. Vtom se ozve hlášení, z něhož jsem porozuměl, že vlak stojí, protože je vichřice a na koleji jsou napadané stromy. A že strojvůdce neví, jak dlouho to bude trvat." - Uf, to jste měl zážitek, to vám asi muselo být všelijak, že, řekl ne moc chytře. – "To jo, představte si, že ten vlak pak tam stál dalších dvacet minut a nic. Pak se ozvalo, že se za chvíli rozhodne, zda vlak pojede dál, nebo bude couvat zpátky do Frankfurtu. No tak napjatý a nervozní jsem už dlouho nebyl". – To vás zcela chápu, řekl jsem. A jak to dopadlo? – "No, asi po dalších deseti minutách se vlak cukl, já se vyděsil, jakým směrem, ale po chvilce váhání se dal do pohybu vpřed. Tak jsme krokem dojeli do Wiesbadeenu. Místo tři čtvrtě hodiny to trvalo dvě a čtvrt hodiny. Takže jdu rovnou z nádraží." Řekl ten pán a zatvářil se vítězně. Já mu upřímně pogratuloval.
