Naše cesta vedla na Žluticko, jemuž vládne čedičová hora Vladař
V osvědčené sestavě jsme se výjimečně automobilem – řídil Karel, jediný toho schopný - dopravili západní cestou do Žlutic. Já to městečko znám, neboť jsem si tam zvykl zajíždět cestou do svých Kraslic, je-li k tomu příležitost. Asi čtyřicet kilometrů před Karlovými Vary se v Lubenci odbočí vlevo čili na jih a po úzké silnici se zvlněnou krajinou už opět na západ dojede do oněch Žlutic.
Cestou se mine městečko Chyše, jež se zdálky hlásí mohutným barokním chrámem Povýšení sv. Kříže. Ze strany, jíž se člověk k chrámu blíží, svítí chrám bílou fasádou s červeným lemováním. O to větší úžas se naskytne, stane-li člověk před jeho průčelím. To jest zcela oprýskané a zpustlé a zemští patroni ve výklencích (Václav, Ludmila, Vojtěch, Zikmund, Vít a Jan) jen tak tak drží na výklencích a snad jen jejich svatá trpělivost jim zabraňuje, aby se nesvalili dolů.
Realita kostela je opravdu taková od roku 1945, poté, co si obyvatelstvo...
Když jsem přátele upozorňoval, že nyní uvidí něco pozoruhodného, vzbudil jsem jejich zájem, který obvykle není určen církevním památkám. Toto se jim však líbilo. Ludva počal se svou obvyklou tirádu, že památky, především kostely, by se vlastně v tak ateistické zemi neměly opravovat, že by měly být ponechány svému rozpadu, ba možná by se rovnou mohly rozebrat na stavební materiál, jako se to dělo s antickými chrámy, které také vypadají lépe nyní jako ruiny, než když stály ve všem svém barevném nevkusu. A že by to tak bylo pravdivější a upřímnější a on že dává zcela přednost oprýskané fasádě před falešnou omítkou, která jen zastírá skutečný stav věcí - rozpad a nicotu. Já vlastně souhlasil.
Realita kostela je opravdu taková: od roku 1945, poté, co si obyvatelsvo městečka Chiesch sbalilo rance, se tu bohoslužby nekonají a zvnitřku je chrám po nájezdech lupičů z devadesátých let zcela vyrabovaný a zplundrovaný. Dočetl jsme se, že jednoho dne září 1986 se z kostelní střechy zřítil žlutický farář Miroslav Janák, „farář v montérkách“. Jestli se nepletu, použil o deset let později tento motiv Vladimír Michálek ve svém demlovském filmu Zapomenuté světlo. Musím se ho někdy zeptat... Farář Janák je pohřben kousek odtud ve Věrušičkách, před dvěma lety si na něj ve Žluticích vzpomněli malou výstavou. Na fotografii, kterou lze najít na internetu, je čtyřicátník s poctivým výrazem v kulaté tváři, holá hlava, na sobě bundu a opravdu montérky, schází ze schůdků před farou ve Žluticích, někam pospíchá, opravovat střechu do chrámu, který nikdo nepotřebuje...
Městská rada města Luditz na něj roku 1701 sepsala smlouvu s místním kameníkem...
Ale naše cesta vedla především do těch Žlutic, kde jsem to také znal jen já a tak jsem přátele, kteří pocházejí z jiných končin, připravoval opět na něco neobvyklého, totiž na městečko do kopce, s náměstím do obdelníku a nádherným morovým sloupem, který byl před pár lety opravený. Městská rada města Luditz na něj roku 1701 sepsala smlouvu s místním kameníkem a sochařem Oswaldem Josefem Wendou, jenž bydlel v domě naproti. Sloup se v několika oblačných patrech, z nichž vykukují hlavy andílků, kroutí a zvedá až k výjevu Nejsvětější Trojice s holubicí Svatého Ducha uprostřed svatozáře.
Předlohou takové městské ozdoby byl vídeňský morový sloup (Pestsaule) Na Příkopech – Am Graben, vztyčený tam o dvacet let dříve. Jak se asi ta móda v těch barokních letech monarchií šířila... Mor se tehdy vracel v cyklických vlnách do země, udeřil v roce 1679, to císař Leopold I. raději odjel na půl roku z Vídně do Prahy, kde bylo kupodivu zdravěji, pak byl třicet let klid, epidemie se vrátila v roce 1714, kdy postihla těžce i západní Čechy. V Karlových Varech si pak od toho samého žlutického mistra Wendy objednali podobný sloup, který stojí naproti Dientzenhoferova kostela Máří Magdaleny, kousek od Nového vřídla, kde tryská gejzír, který v něčem je podobný oněm sloupům. Jest to tu kraj barokních a sloupů a gejzírů.
To bylo v sobotu dopoledne tiché a ve své hezké části, tedy na onom náměstí, i...
Přátelé, Karel, Zbyněk a Ludva, snad ani nepředstírali údiv a okouzlení sloupem, ba celým městečkem. To bylo v sobotu dopoledne tiché a ve své hezké části, tedy na onom náměstí, i liduprázdné. Až později lavičku obsadila rodina Romů, těch nejživějších a nejvitálnějších obyvatel zdejších končin. Domy, aspoň ty po obvodu náměstí, jež se jmenuje neideologicky Velké (dříve prostě Markt), přitom nebyly ve špatném stavu a radnice, od pohledu renesanční, byla pěkně opravená. V části domu je muzeum, kam jsem před pár lety zašel, to jsem tam byl s jinou partou přátel. Chovají v něm ve vitríně repliku nejslavnější zdejší přenosné památky, tzv. Žlutického kancionálu.
Roku 1558 si ho místní měšťané (významně přispěla vdova po Jindřichu IV. z Plavna a její dcera Dorota Kateřina z Branibor, tedy nejspíš Němky) nechali vyrobit u pražské písmomalířské dílny Jana Táborského z Klokotské hory - a vyzdobit miniaturami od Fabiena Pulera z Aussigu neboli Fabiána Puléře z Ústí nad Labem. Je to vlastně labutí píseň knih rukopisných a de facto anachronismus – Gutenbergova bible byla vytištěna o sto let dříve, inkunábule, prvotisky, z Čech pocházejí už ze 70. let 15. století. Měšťané z tehdy ještě převážně českých a utrakvistických Žlutic jej „rozumným (tj. českým) dali jazykem“ vyhotovit, „chtíce z něj zpívati.“. Kolik Žlutických by to dneska z něj asi tak svedlo? My určitě nikoli. Možná přítel M. C. Putna, ten takové věci umí. A vzhledem k tomu, že je ekumenicky založený, možná i provádí.
Je tak velký, aby se kolem něj v kostele shromáždilo dosti pěvců a aby viděli...
Originál kancionálu je chován v Památníku národního písemnictví, kam byl převezen až roku 1978. Předtím byl tento skříni se podobající a jako menší truhla vážící (32 kilo) foliant, na nějž padlo několik stovek ovčích kůží, po celou dobu tady ve Žluticích. Je tak velký, aby se kolem něj v kostele shromáždilo dosti pěvců a aby viděli na noty. Cenili si ho i Němci, kteří zde převládli po třicetileté válce.
Ztratil se prý jen jednou, v květnu 1919, kdy do města přišla česká komise a Němci ho nejspíš ze strachu, že jim ho Češi zabaví a odvezou (čili ukradnou), kamsi schovali – z českého pohledu ukradli. Nalezen byl až za několik měsíců, kdy české úřady zatkli několik podezřelých a Žluticím (Luditz) hrozili, že jim seberou správní úřad. Pak kancionál našel prý nějaký ponocný válet se na cestě na nádraží. Byl to tedy takový žlutický boj o insignie. A zároveň příklad toho, jak to bylo všechno v tom našem smíšeném státě složité, propojené, nejednoznačné, sporné, konfliktní. A taky zajímavé.
Branka totiž ústila přímo do dveří tuctového paneláku
Zavedl jsem pak naši družinu k horní časti náměstí, k poněkud oprýskané barokní bráně, kde jsem je nechal zírat na zajímavý výjev. Branka totiž ústila přímo do dveří tuctového paneláku. Sídliště obklopilo historické centrum a řekl bych, že v něm bydlí většina současných obyvatel. Někteří z nich mají, jak vidno triumfální vchod a východ do svých kvadratických příbytků, takže si musí připadat poněkud provilegovaně, tedy než si zvyknou. Kdysi se tudy vcházelo na Schlossberg, k zámku, který však byl zpustlý už od roku 1761, kdy do něj praštil blesk a vyhořel. Když jsem přátelům, kteří již chtěli začít hanit naši dobu, toto sdělil, viditelně se jim ulevilo.
Jeho gotická klenba byla vztyčena za vlády Jana Lucemburského
Na druhé, tedy spodní straně travou zarostlého svahu, ústí náměstí v uličku, jíž se schází k barokní faře a ke kostelu sv. Petra a Pavla, další místní nádheře. Jeho gotická klenba byla vztyčena za vlády Jana Lucemburského, možná ještě dřív, a přečkala divoké časy husitské, kde si ze Žlutic učinil své sídlo husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, jeden z těch podnikatelů s válkou, chlapík, kterému nedělalo problém měnit strany, když to pro něj bylo výhodné, takže nakonec složil hold Zikmundovi, neboť už i on, původně Žižkův kombatant, uznal, že už je po revoluci, jejíž hmotné výdobytky by bylo dobré stabilizovat. Tato epizoda však stačila, aby Žlutice byly po válce jaksi povýšeny na pokrokové město revolučních tradic, na husitské Žlutice, jak hlásala donedávna oprýskaná cedule viklající se na karlovarské silnici.
Loni, když jsem se tady stavoval, jsem tam zastihl muže, jenž dům opravoval.
Naproti faře je pěkně zpravený dům s čerstvě nahozenou umítkou a s citlivě zachovanými prosklenými dvěřmi. Loni, když jsme se tady stavoval, jsem tu zastihl muže, jenž dům opravoval. Mluvil česky s ruským přízvukem, ale byl sympatický a evidentně žádný hlupák. Ale ještě víc mě zaulalo, že na stěně, kde je nyní už bohužel jen ta zelená omítka, byla židovská hvězda – černá, rychlými brutálními tahy načmáraná hvězda, nejspíš památka na kříšťálovou noc z 10. na 11. listopadu 1938. Právě do Říše nadšeně vtělení sudetští Němci si nechtěli tento státní pogrom nechat ujít. Když jsem se dal do řeči s oním chlapíkem, říkal mi, že to odkryl, když seškraboval omítku. Nejdřív nechápal o co jde, pak mu to došlo. Nikdo z místních si tady ovšem nepamatuje, kdo tu bydlel a co se s ním stalo. Zmizeli všichni, viníci i těch pár obětí. Možná tady měl oficínu nějaký židovský holič, shodli jsme se. A nějaký jeho soused, který se k němu chodil holit, mu pak jedné noci namaloval na stěnu hvězdu jako znamení hanby a třeba vzal šutr a roztříštil ty pěkné dveře, které nyní po mnoha letech ten kultivovaný Rus opravil a vrátil do původního stavu.
Pak jsme ještě postáli u pomníku vpravo od kostela, odkud byl pohled na horu...
Pak jsme ještě postáli u pomníku vpravo od kostela, odkud byl pohled na horu Vladař, kam jsme se chystali vylézt. Sedmdesát tři jmen je na tomto markantním monumentu vytesáno, všechno muži ze Žlutic (Luditz) a okolí, padlí, ztracení, zašantročení ve Velké válce. Jeho tvar má připomínat přesýpací hodiny. V devadesátých letech ho s přispěním bývalých občanů opravili a znovu instalovali desku.
Dočetl jsme se, že Němci tam chtěli propašovat větu, že je to pomník krajanům vyhnaným po roce 1945. Češi si toho nevšimli a tak tam nějakou dobu věta pro Němce důležitá, ale zde na tomto místě ne zcela přesná, zůstala. Až nějaký historik z Prahy, docela by mě zajímalo, kdo to byl, si toho všiml a způsobil poprask. Věta musela pryč. Ted tam je nekonfliktní výzva: Vstříc míru a sjednocené Evropě. Für Frieden und geeintes Europa. Na faře pak pod slunečnímu hodinami je s námahou čitelný nápis: „Mach es wie die Sonneuhr, zähl die heitren Stunden nur“. Což by se dalo přeložit: Dělejte to jako sluneční hodiny, počítejte jen radostné hodiny. Onen zřítivší se farář Miroslav Janák roku 1972 pod to připsal dnes již neznatelný nápis: „Život je sen. Čas plyne. Svůj doušek života pij“.
Je to hora stolová, což znamená, že je její vrchol je placatý, takže lze na něm...
A potom jsme vyrazili na Vladař. Tady, dojeli jsme k němu autem, když jsme ho měli, to je nutné přiznat. Pak pod ním stanuli a zopakovali si několik nutných sdělení: Tak tento Vladař, to je hora na okraji Tepelské vrchoviny vysoká 693 metrů nad mořem. Je to hora stolová, což znamená, že je její vrchol je placatý, takže k obývání vhodný. Na to přišel již lid laténské kultury, tedy nejspíš naši oblíbení Keltové, kteří tu někdy v pátém století před Kristem vybudovali mohutné hradiště. takže by se dalo říct, že to co představuje Závist pro Bohémii centrální, znamená Vladař pro Bohémii západní. Jaké byly mezi dvěma kopci vztahy, není asi známo.
Z těch časů tu na rozloze jednoho kilometru čtverečního zůstaly stopy ohromného systému hradebních linií, které pozná i nezkušené oko. Též my jsme co chvíli při cestě vzhůru upozorňovali jeden druhého na kdejakou vybouleninu či hrbolatinu, že to bude zřejmě pozůstatek hradby či pevnostního valu a není vyloučeno, že byl. Zbyněk který je z nás nejen v těchto věcech nejvzdělanější, upozorňoval, že skalní podklad Vladaře je dvojí, čedič, jenž je výše, a proterozoické břidlice, jež jsou níže. Když se Ludva zeptal, co to je proterozoické, Zbyněk zakroutil udiveně hlavou a zmlkl, čímž naznačil, když ti lidé neznají základní pojmy, nemá cenu tady někomu něco vykládat... Já špitnul: proterozoikum jsou starohory...
Divil bych se, kdyby o ní nepsal Václav Cílek, vlastně jsem si jistý, že psal,...
Vladař je, dalo by se říct, v posledních letech kultovní hora archeologů a archeologomystiků. Divil bych se, kdyby o ní nepsal Václav Cílek, vlastně jsem si jistý, že psal, ale teď to nebudu hledat. Od konce 90. let se tam vede důkladný průzkum, o kterém se lze dočíst mimo jiné v pěkné knize Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji krajiny českých zemí, kterou už v roce 2005 vydalo nakladatelství Malá Skála – jedním z autorů je samozřejmě Václav Cílek.
Jedna kapitola je věnována Vladaři – napsal ji archeolog a fytocenolog (fytocenologie je složitá věda zabývající se, zjednodušeně řečeno, otázkou, proč rostliny rostou zrovna tam, kde rostou), a také básník Jiří Sádlo. Když Zbyněk, jenž je Sádlův spolužák, zjistil, že knihu znám, podíval se na mě udiveně a zdálo se, že uznale. A v té knize, která se zabývá trendy naší krajiny zhruba za posledních čtyřiadvacet století, se o Vladaři píše, že zajímavé na něm je to, že tu střídavě lidé žili a pak zase nikoli. Prostě jednou byla hora plná lidí a pak zase několik staletí pustla a zarůstala dole travinami křovinami, nahoře suťovými doubravami, jedlinami či lípojavorovinami. Jak je to nyní.
Od těch časů tu na rozloze jednoho kilometru čtverečního zůstal ohromný systém...
Ale nejzajímavější je na té hoře rašelinné jezírko. Má ležet někde na vrcholu a je prý jisté, píše Jiří Sádlo, že je umělého původu. Jako do obrovské cisterny do ní dávní obyvatelé hory zachycovali dešťovou vodu, se kterou pak dělali věci, které s vodou dělají, napopříklad splachovali na WC. Sádlo pak vypočítává, co všechno v té nejstarší umělé nádrži v Čechách našel a co to asi může znamenat. Například křemenné valounky, které tam prý naházeli lidé, neboť křemen prý zlepšuje chuť vody. Nebo jmelí, které se tam dostalo při nějakých rituálních úkonech. Nebo semena máku, z kterého se možná vařilo opium. Nebo dva tisíce let koňský exkrement, který obsahoval pyly lučních travin.
Samozřejmě, že též naší touhou bylo jezírko spatřit a pravěkou vodu ochutnat. Však hora byla zakleta. Několikrát obkroužila čtveřice postarších mužů zmateně vrchol Vladaře a nic. Do různých stran se pouštěla, vyhlížela různými směry. Ale jezírko před nimi uhýbalo, skrývalo se, zapíralo. Dlouhé hodiny ti poutníci tam bloudili a po jezírku pátrali, ale vše marné. „Kurva, kde je to zasraný jezírko?!“ Cedili muži skrz zuby: „do prdele, když už se sem vlečem, tak ho přece chceme vidět!“, ztráceli muži nervy. Výlet se proměnil v zběsilé pobíhání po temeni kopce, který ne a ne vydat své tajemství. Dokonce se v jednu chvíli nebe zatáhlo mraky a cosi temného bylo cítit ve vzduchu. Když už muži ztráceli hlavu, jeden z nich, byl jsem to já, řekl: „Serem na jezírko“. A tak se i stalo.
Horu Vladař v tu chvíli náhle zalilo slunce a vše bylo zase krásné a klidné.
Horu Vladař v tu chvíli náhle zalilo slunce a vše bylo zase krásné a klidné
Všechny fotoblogy www.jiripenas.cz/fotoblog/
