Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Kabala ve vlaku aneb Rampouchy v Kraslicích

Názory

  12:39
Hrstka mých neúnavných čtenářů už zná rozpadající se malebné městečko v horách Krušných, Kraslice. Opět jsem se tam den po sv. Štěpánu vydal, abych navštívil mámina Honzu v jeho domku pod nemocnicí, z níž už žádní lékaři neodejdou, takže se nebude muset zavírat, neboť je pustá už víc než deset let.

Rampouchy foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Obyčejně se tam tím směrem jezdí banálně po silnici na Vary a pak ze zpustlého horního nádraží vlakem dál přes Sokolov. Já si pro zajímavost tentokrát vybral nevyzkoušenou cestu severní, tedy autobusem směrem na Slaný, Louny, Chomutov a Klášterec nad Ohří, kde jsem vystoupil, abych přestoupil na vlak. Ještě před Kláštercem jsem mohl obdivovat atmosferické jevy, které vytvářely komíny uhelné elektrárny Prunéřov.

Elektrárna Prunéřov

Autobus přijížděl do Klášterce s desetiminutovým zpožděním, což hatilo mé plány na přestup na vlak, který mi měl správně ujet před pěti minutami. Kdyby ten spoj chtěl někdo vyzkoušet, tak jeho rafinovanost spočívá v tom, že autobus vyjíždí v osm hodin z Florence a v Klášterci stihne vlak Ohře, jenž to bere ještě severněji přes Ústí a Teplice a vyjíždí z Wilsoňáku již o půl osmé, takže si ho autobus, jenž to bere jižněji, nadjede. Jenže to by musel přijet včas. Což tedy nepřijel. Vystoupil jsem a šel rezignovaně na nádraží. Byl mrazivý a krásný zimní den. Na stanici jsem zažil dvě příjemné věci. Za prvé nádraží bylo krásně opravené. A za druhé právě hlásili, že rychlík Ohře má čtyřicet minut zpoždění. Prý "z důvodu zavinění cestujícími". To mě zaujalo.

Nádraží Klášterec nad Ohří

Měl jsem dvacet minut k dobru. Koupil jsem si jízdenku do Kraslic a vstoupil jsem do nádražní kantýny, která byla vymalována a krásně vytopená kamny připomínajícími turbínu. K jídlu měli jen tatranky, ale s čajem byly dobré. V televizi běžel film Císařův pekař a pekařův císař. Krátce po mně vstoupil do místnosti ještě jeden muž, jenž se podobal Antonínu Panenkovi. Postavil se k televizi, chvíli ve stoje hleděl na Wericha, jak hraje zároveň Rudolfa II. a pokrokového pekaře, a pak muž řekl: "jó, to je vo tom, jak ten starej vomládne", a sedl si k pivu. Bylo jasné, že jsem v severních Čechách.

Císařův pekař

Vlak přijel, jak bylo ohlášeno. Stál jsem na chodbičce, stáhnul okno a ledový vzduch mi příjemně hybernizoval tlamu. Jeli jsme podél Ohře a Doupovských kopců. Miluju tenhle kraj, považuju ho za druhý nebo třetí nejhezčí v Čechách. První nechávám neobsazený. Na řece pluly ledové kry, občas na nich seděl kormorán, když právě neletěl nad řekou.

Po chvíli přišla průvodčí. Podal jsem jí řádně jízdenku i se slevovou kartou a pak se osmělil k dotazu: "a prosím vás, proč má ten vlak zpoždění". – "Ále, chytili jsme zloděje", řekla. "Kradl kabely", dodala. "Aha", řekl jsem, "kabely"... "A jak jste ho chytili?" zeptal jsem se. "Chtěla jsem po něm lístek, on žádnej neměl, tak jsem zavolala stráž, ta mu prohledala tašku a byla plná kabel..." v tom vlak krátce zahoukal, takže jsem neslyšel konec slova. "Pak jsme museli čekat, až si pro něj přijeli policajti", řekla ta průvodčí a šla dál. A protože mé spodní jazykové podloží je moravské a "kabela" je tedy pro mě především taška s ušima, myslel jsem na to, jak asi ten zloděj chodil po vagónech a číhal, až cestující usne nebo půjde na toaletu, a pak se vrhal na kabely a cpe je do své větší kabele, což musel být obří baťoh, zvláště teď po Vánocích. Něco mi na tom sice nehrálo, ale co já vím o dovednosti a zvycích vlakových zlodějů?

Ve vlaku

Vlak zastavil v Ostrově nad Ohří, zase se rozjel a průvodčí prováděla svou obchůzku. Osmělil jsem se opět: "a prosím vás, jak do té své tašky ty kabele nacpal?". Průvodčí se na mě nechápavě podívala a řekla. "No normálně, smotal je a dal do tašky". "Aha, takže on kradl kabelky?" řekl jsem. Průvodčí na mě hleděla už jako na blbce: "Pane, on kradl kabely. Řezal je a strkal do tašky. Jestli chcete, pojďte se podívat." A šli jsme na konec vagonu. "Tady tohle řezal, vidíte. Normálně měl nůž a ušmik to. Půl roku nám je tady někdo řezal. Konečně jsme ho chytili." "Aha" řekl jsem a abych zlepšil reputaci, dodal jsem: "A v tom není proud?" "Přes den ne, pustí se tam, až když se setmí kvůli osvětlení. Tak jsme holt jezdili potmě. Uvnitř je měď. Sundal z toho tu gumu a šel s ní do výkupu. Pár korun za to dostal. Kdyby si kupoval jízdenku, tak by se mu to pomalu nevyplatilo. Proto jezdil na černo. Ještě něco?", řekla průvodčí a já už nic neříkal. Byl jsem v kraji, kde se takové věci dají čekat.

Tajemství kabelu

Již bez větších zážitků jsem dojel do Kraslic. Město bylo zcela zasypané sněhem.

Nádraží Kraslice

Hromady ledu tvořily na ulicích malé kopce, z nichž by se dalo lyžovat nebo jezdit na saních. Okamžitě jsem byl zavalen vzpomínkami na ztracené dětství, kdy jsem takové zimy, tehdy myslím časté a v tom kraji zaručené, miloval. Obzvláště pevně mi zůstala vzpomínka na snad nejkrásnější zimu mého dětství, na kalamitu v lednu roku 1979, kdy nám k našemu neskonalému nadšení strana a vláda věnovala tři týdny prázdnin. Ach, to se pak již bohužel neopakovalo.

Ve vlaku

Cestou na zapadaný hřbitov jsem obešel pustnoucí a rozpadající se pamětihodnosti, o nichž jsem už několikrát psal a budu dál, aniž bych očekával, že to s něčím pohne. Tak tedy hotel Praha, před válkou Zum Kaiser von Österreich čili U rakouského císaře, jestě za mých let mu sem tam někdo řekl Kaizr: to jméno mu dal majitel, Theodor Kohlert v roce 1888 na počest návštěvy Františka Josefa, která však byla spíše symbolická, neboť císař prý při projížďce Kraslicemi spal. Pravděpodobně do pár let rozsáhlý dům, kde byla kavárna, restaurace, taneční sál a po straně bufet, spadne nebo ho budou muset zbourat. Vypadá to, že už se s tím tady každý smířil. Podobných, byť třeba menších domů, zbořili za poslední léta v Kraslicích už několik, nakonec tam zůstane místo na parkoviště nebo na nějakou další krabici. Nakonec budou zbořeny Kraslice celé, čímž se problém vyřeší.

Hotel Praha

O hrázděném domě, nejstarším ve městě, jsem tady na tom místě psal před měsícem. Prý se tady ledy pohnuly a já se těším, že třeba příště už tady budu ukazovat jiný dům.

Nejstarší dům v Kraslicích

Pak k té sbírce místních katastrof může přibýt i kulturní dům čili kulturák na náměstí. Je to taková dosti brutalní krabice ze šedesátých let, ale jistý půvab a patinu nepostrádá. Nyní se myslím jmenuje náměstí obligátně po TGM, ale za mých dětských let se jmenovalo dosti výstředně Řeckých hrdinů, což jsem si představoval, že jsou míněni ti mytologičtí a ony sochy na schodišti kulturáku jsou antické. Zcela jistě to byl pozdrav řeckým partyzánům a komunistů, kteří se ve vysídleném pohraničí, a tedy i tady, v 50. letech usadili. K nám do školy chodil černovlasý hoch s velmi řeckým profilem, jmenoval se Christos Duludilis. Ve třídě jsme měli také spolužáky Volyňáky, Slováky, jednoho Rumuna, před odesláním do zvláštní školy řadu Romů a několik malých Němců, z nichž většina ještě během školní docházky odešla s rodiči do Německa, odkud pak někomu poslali žvýkačky, samolepky a krásné barevné fixy. Multikulturalitou jsem tedy žil už jako malý.

Kulturák

To jsme ale odbočil: v tom kulturáku se konaly všechny plesy, taneční, byly tam koncerty, estrády, hrálo se tam divadlo. Několikrát jsem se tam v mládí opil a sápal se na spolužačky, takže jsem pak v pondělí, cestou na gympl v Sokolově, lezl do jiného vagónu. Ještě před nedávnem tam byl jakýsi bar, sice dosti obskurní, ale aspoň něco. Už je taky zavřený. Zůstalo tam informační středisko, kde se u počítače nudí takové milé děvče. Já tam vždy na chvíli vlezu a ptám se, co je nového. Děvče vždy v rozpacích řekne, že neví. Se mnou tam vešel nějaký muž a zeptal se, jestli si tady může koupit lístky na silvestrovskou zábavu. Děvče řeklo, že žádné lístky nemá, protože ani neví, jestli nějaká oslava má být a že si spíš myslí, že žádná nebude. A pak řekla, že kulturák už vlastně nefunguje, takže se tady asi nic konat nebude. Muž kroutil hlavou, co tedy v těch Kraslicích je. Já řekl: příroda. Všude kolem je krásná příroda.

Šel jsem pak zasněženými, sněhem zavalenými a zamrzlými Kraslicemi, bral jsem to jejich zadní, jaksi intimnější částí, která je také zachovalejší. Nejhezčí částí města je asi tato ulice s domy jaksi anglického typu s předzahrádkou, také jsem četl, že se jmenovala Neues England. Párkrát jsem se zkoušel dát do řeči s místními, jestli neví něco o těch domech, ze kdy jsou, kdo je stavěl a tak. Nevěděl většinou nikdo nic, to víte, já jsem tady tak třicet let, nevím nic, ale říkalo se té ulici kravaťácká, tady bydlili samí lepší lidi, ředitel Amati, Krajky, Autobrzd. Jména zaniklého kraslického průmyslu...

Nová Anglie

Ale rampouchy se letos podařily monumentální.

Rampouchy

Monotonní tón mých kraslických elegií však naruším radostnou zvěstí, jež přinášejí jatka. Ano, naděje přichází ze Schlachthofu čili z městských jatek. Tady v době kraslického rozkvětu, tedy na začátku minulého století, přesněji v roce 1904, nechala radnice postavit na svou dobu velmi moderní a architektonicky exkluzivní jatka ve stylu jaksi maurském nebo mediteranním. Architekta Antona Möllera si přivezli z Varnsdorfu, kde působil jako městský architekt. Ubohý jateční dobytek byl svážen po kolejích z nedaleké zastávky Kraslice – předměstí do budovy podobné hrádku: skot a prasata ne jednu stranu, drůbež na druhou, a tady nelítostně, ovšem hygienicky a progresivně odpravován. Pokud vím, jatka zůstala v provozu až do začátku devadesátých let, to už byla však ve stavu desolátním. Pak se zavřela a chátrala zcela. Tak je také pamatuju.

Městská jatka

Před pár lety jsem si z vlaku všimnul, že se tam začalo něco dít. Nejdřív nenápadně, ale při každé další návštěvě do Kraslic jsme měl pocit, že je zase opraven další kus fasády a ta bizarní stavba se začíná jaksi vylupovat do krásy.

Městská jatka

Pak jsem se dozvěděl, že to tam dává dohromady muž jménem Alexandr Tučák, který začínal v obchodě se stavebninami v ulici kousek od náměstí. Docela se mu dařilo, tak se rozhodl, že zkusí udělat něco pro město. V roce 2002 koupil tedy od města polorozpadlá areál, přenesl sem svůj obchod, zřídil tady sklad stavebnin a pustil se pomalu, krok po kroku do záchrany a rekonstrukce. Nejdřív dostával dotace z Karlovarského kraje, v roce 2005 to zkusil ve výběrovém řízení programu architektonického dědictví. A uspěl. Rok po roku tady dává dohromady nejen fasády, ale i střechy, krovy, okna, rekonstruuje původní strojové zařízení, z nichž se ve stavu skoro funkčním zachoval obrovský stroj na výrobu ledu, neboť jatka potřebují ledničku. Stroj před sto lety dodala První brněnská – Erste Brünner.

První Brněnská

Říkal jsem si, kolik takových Tučáků by město potřebovalo, aby se s ním začalo něco lepšího dít. Třeba by jich stačilo deset. Ale kde je vzít. Každý rok prý odejde z Kraslic několik stovek lidí.

Jateční mrazírna

Toho dne by však nebyla lednička zapotřebí ani v případě, kdyby se tu ozýval kvil prasátek a teskné bučení telátek. Zima byla jak v morně. Alexandr Tučák mi už asi druhou hodinu hrdě ukazoval své dílo a provázel mě po svém jatečním hradu. Kdybych mu neřekl, že si něco necháme na jaro, byly by z nás rampouchy.

Alexandr Tučák

Ty tady v tomto kraji roztají až na jaře. Na to se jistě všichni těšíme.

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Přípravář staveb/rozpočtář

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Jihočeský kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč