Do Košic jsem přijel, jak jsem o tom psal minule, s Tanjou Dückers a Pavlem Kohoutem. Zatímco oni byli na turné, které jim hned druhý den ráno pokračovalo, já jsem měl prázdniny. Mohl jsem tedy jít na jejich čtení, které jim začínalo v sedm hodin v Bábkovém divadle, nebo také nemusel, což by ale bylo nezdvořilé a Petr Minařík, který mě sem poslal, by se asi divil. Tak jsem šel. Nejdřív četl Kohout, pak Tanja. Kohouta ti lidé přijali, jako by byl jejich vlastní, takže jim nevadilo, že četl fejeton, ve kterém popisoval, jak se před měsícem nestal v Čechách ministrem kultury, což jistě bylo v Košicích sledováno se zatajeným dechem, ani když ve své nové, Jurajem Kukurou objednané, scénické aktovce, ironizoval, jak to vlastně bylo se Slovenským štátem; ten se ovšem Košic netýkal, neboť po Mnichovu většinově maďarská Kassa připadla opět Dolním Uhrám, z nichž byla opět odříznuta v lednu 1945. Na takové čtení ostatně nechodí blbci a nacionalisti, přestože je tam vstupné dobrovolné, takže tam může jít každý. Publikum pak poslouchalo Tanjinu jemně znějící němčinu a četlo český text promítaný na zeď. Tanja upozornila, že na rozdíl od Pavla Kohouta, to nebude veselé a skutečně to bylo takové smutné vyprávění o (post)moderních vztazích ve velkoměstě. Dotazy, všeho všudy dva, se pak týkaly roku 1968 a toho, jak to tehdy ti radikální studenti v tom západní Berlíně, odkud Tanja je, mysleli. Tanja zdvořile vysvětlovala, že ta revolta měla svůj smysl a přinesla především pozitivní věci, mezi nimiž třeba uvedla narovnání vztahů mezi mužem a ženou, ale několikrát upozornila, že ona se v tom roce teprve narodila, takže není ve věci úplně kompetentní a pokud jde o její vztah k barikádám a pouličním kraválům, pak ten je spíš kritický. Košické publikum, zhruba padesát lidí, v letních šatech budilo také spíš mírný a smířlivý dojem a když čtení skončilo, chvíli ještě tak s vínem postávalo na již přece jen trochu zchladlém večerním dvorku, odkud jsem se nenápadně vytratil a šel se procházet po tom štěrbinovitém korzu.
Zatímco oni byli na turné, které jim hned druhý den ráno pokračovalo, já jsem měl prázdniny.
Košice se mi hned napoprvé líbily. Samozřejmě jsem poznal jen jejich pěknou část, tedy tu historickou, rozprostírající se zhruba podél obou stran Hlavní ulice se zářivým středobodem, jímž je nádherný Dóm. Znal jsem jeho fotografie, ale až na vlastní oči člověk ocení jeho majestátní, ale přesto jaksi snesitelné rozměry a výraznou, ale jemnou tektoniku. Zatímco skutečně velké katedrály jako ta v Kolíně nad Rýnem nebo i u nás svatý Vít působí jak nějaká galaktická monstra, košická svatá Alžběta připomíná krásného ještěra, jenž se schoulil a zavinul do sebe, zůstal v jakési katalepsii a jen pestrobarevná hadí kůže na střeše se mírně zachvívá jeho dechem.
Domek je taková zvláštní orientální krabice stojící na jiné, menší krabici,...
V jedné z krypt jsou v mramorové kapli uloženy ostatky sedmihradského knížete Františka II. Rákócziho. Tento pro Maďary základní historický hrdina kdysi obléhal město, které bylo ale věrné Habsburkům, proti nimž se kníže vzbouřil. Po své porážce v roce 1711 neváhal hledat spojence i třeba v Turecku. Zemřel v roce 1735 v exilu ve městě Rodošto, pohřben byl v Cařihradě. V roce 1906 byly jeho ostatky přeneseny právě do Košic, jejichž patriciát tím chtěl demonstrovat jak nezávislost na Vídni, tak maďarský charakter města, jenž však pomalu ustupoval před slovenským přílivem. O pětatřicet let později, kdy Košice patřily ještě jednou na chvíli Maďarsku (1939 – 1945), byl přenesem do Košic dokonce domek, v němž kníže v Turecku žil. Ten domek, stejně jako Rákócziho kosti, už zůstaly v Košicích, je z něj muzeum a já, neznaje detaily Rákócziho života, se musel dosti soustředit, abych pochopil, o co jde. Domek je taková zvláštní orientální krabice stojící na jiné, menší krabici, takže to působí poněkud funkcionalisticky. Je to, dalo by se říct, maďarská obdoba svaté Chýše loretské, kterou kdysi přenesli z muslimy ovládnutého Nazaretu do Itálie na svých křídlech andělé. Před pár lety na dvoře přibyla Rákocziho socha, vyhotovená ve stylu těžkopádného realismu, dar Maďarska Košicím. Ferenz Rákocziho jednou rukou zdrženlivě sahá po meči, v druhé třímá listinu se svým heslem Cum Deo pro libertate et patria. S Bohem za svobodu a vlast.
Dlouhé, ale poměrně úzké ulice táhnoucí se rovnoběžně s Hlavní, protínají otevřené průchozí dvory s pavlačemi.
Hlavní ulice, tedy dříve Fö utcza a pro nikoli nevýznamnou německou menšinu také Hauptgasse, je městskou osrdečnicí, z níž vycházejí poboční ulice, které se hned mění v malé uličky, jež se protínají na malých tržních náměstí s nízkými domy. Pevnostní ráz města až do poloviny 19. století nutil obyvatele, aby šetřili s místem a natěsnali vedle sebe své příbytky s nejvyšší možnou úsporností. Dlouhé, ale poměrně úzké ulice táhnoucí se rovnoběžně s Hlavní, protínají otevřené průchozí dvory s pavlačemi, takže máte pocit, že vejdete do středu města rovnou z předsíně. Pohled se přitom stále stáčí k rokokové helmici gotické věže Dómu, který nad nízkými střechami vykukuje jako baldachýn a jeho zlaté lemování vysílá do očí bodavé paprsky, takže za plného slunce chodíte stále jako by oslněni.
ČTĚTE TAKÉ: |
Tou Hlavní ulicí jsem za ty dva dny prošel tam a zpátky asi dvacetkrát. Chodil jsem kolem různých domů s pamětními deskami, rozložení mezi Slováky a Maďary bych odhadnul tak jedna ku jedné, občas osoby nadnárodní. Nevěděl jsem třeba, že se v Košících narodil jeden z autorů projektu Panemského průplavu Béla Gerstner (1850 – 1923), jinde uváděný jako Vilém, někdy také Wilhelm. Stejně tak jsem nic netušil o existenci Oldřicha Hemerky (1862 – 1946), folkloristy, původem Čecha od Kutné Hory, který od dvaceti let působil na východním Slovensku, kde sbíral lidové písně, až zcela splynul se zdejším lidovým substrátem a stal se Slovákem, kterému zbylo to ř. Všiml jsem si ale i pamětní desky Antonínu Janouškovi, českému bolševikovi, který tady v Prešově vedl v létě 1919 dva měsíce Slovenskou republiku rad, jednu z těch křečovitých diktatur s tehdy ještě jepičím životem, kterými se bolševické Rusko snažilo přeskočit do Evropy. Pamětní cedule byla zamázlá rudou šmouhou. A pak tam byla na jednom domě cedule ve formě fotografie, že v tom domě v letech 89 – 90 úřadovalo Občianske forum a Verejnost proti nasiliu (ta ovšem až na druhém místě, snad proto, že Košicím byla tehdy bližší Praha než Bratislava) a že 20. prosince 1989 to tu navštívil Václav Havel. Na tu cestu si ještě trochu vzpomínám.
20. prosince 1989 to tu navštívil Václav Havel...
Domy tu stojí výstavné i prostší, styl značně různorodý, od pozdní gotiky po secesi, účel většinou obchodní, nějaké banky, dostatečné množství zmrzlinářství a cukráren, k večeru pak uliční restaurací, kde si Pavel Kohout dal konečně opravdové halušky. Korzo je živé spíše večer, kdy tak nepálí slunce. Uprostřed je však několik malých parků, uprostřed jednoho pořád vyhrává zařízení ve fontáně nějaké sladké cajdáky. Kritizovat to ale nebudu. Člověk nemůže minout dům, kde byl 5. dubna 1945 vyhlášen vládní program, pojmenovaný po tomto městě. Možná na papíře nevypadal tak strašně, kdo by měl ostatně co proti „zlepšení postavení lidových vrstev“, ale jedna totalita v něm plynule přecházela do druhé. Ten palác se jmenuje Župný, neboť dokud se v roce 1928 nepřešlo v Československu na kraje, sídlila v něm správa abovsko-turňanské župy. Agent Fierlinger s alkoholikem Gottwaldem zde s Rusy za zády nadiktovali jízdní plán, který odlifroval zemi na Východ. Stalo se to v nejvýchodnějším větším městě republiky, které přitom kulturně, civilizačně a mentálně východním městem určitě nebylo, neboť Maďaři, kteří tu tehdy žili stále ještě v převládajícím počtu, sice také nejsou jednoduchým lidem, ale východním národem prostě nejsou. U nás a Slováků má člověk občas pochybnosti.
Ten palác se jmenuje Župný.
Dál než za hranice pevnostních zdí jsem průzkum neprováděl. Jistě, vím o sídlišti Luník IX., velké místní atrakci a romské divočině, ale mě napoprvé a ty dva dny zajímaly Košice měšťanské, tedy to, co snad, aspoň náznakem, přece jen zbylo z toho města, které tak skvěle popsal Sándor Márai (1900 – 1989). Tenhle velký pozdní objev evropské literatury, se právě na té Hlavní ulici 11. dubna 1900 narodil, v domě, který už neexistuje a jehož popisem začíná svou knihu Zpověď (česky vyšla 2003): „Dvoupatrových domů bylo ve městě všehovšudy tucet: ten, ve kterém jsme bydleli my, dvoje kasárna pro honvédy a ještě několik veřejných budov.“
Vzal jsem si tu knihu sebou na cestu, i když jsem ji kdysi už četl. Maďarsky se jmenuje Egy polgár vallomásai, což doslova znamená Zpověď měšťáka, přičemž to slovo polgár je ambivalentní, trochu ostatně jak v češtině, měštan/měšťák/buržua, člověk trochu staromódní, trochu pokrytec a snob, trochu puntičkář a suchar, ale v každém případě zástupce druhu, který byl ve střední Evropě skoro zničen, asi právě proto, že tvořil její nejsilnější podloží, základ její relativní prosperity a snesitelnosti.
Dvoupatrových domů bylo ve městě všehovšudy tucet.
Márai, kterého lze řadit k velkým autorům pozdní éry evropské klasické kultury jako byl Joseph Roth, Stefan Zweig, bratři Mannové (z každého měl něco jiného) nebo Elias Canetti, žil v Košicích do maturity, po níž pak následovala klasická evropská tour talentovaného synka z dobrých měšťanských poměrů – vylíčil ji druhé části Zpovědi. Ta první je ovšem situována celá do Košic, byť to jméno tam skoro nepadne. Mluví o nich jen jako o „městě“. Popisuje je jako rušný, kypící, bobtnající, nikoli však nepřehledný organismus, jehož výstuž tvoří ono přičinlivé měšťanstvo, které se snaží žít jako v Pešti a ve Vídni a často se mu to daří lépe. Teprve později, když pozná západní Evropu, uvědomí si, jak provinciální to byl přesto svět. „Západní kultura na nás tak trochu plandala jak na černochovi frak.“ Přesto to bylo prostředí, které mělo svou kvalitu a důstojnost, k níž patřila i usilovná snaha „zvedat úroveň“. „My tam, daleko, v našich „ohromně urbánních“ hornozemských městech jsme byli měšťany jakýmsi strojeným a svědomitým způsobem, byli jsme v tom snaživí jako premianti ve škole, dělali jsme z měšťanství úlohy z pilnosti a neúnavně jsme se civilizovali.“ Ten rozdíl, jenž ležel mezi Košicemi a skutečným Západem, Francií, Anglií i Německem, naznačuje Márai, spočíval v tom, že tam se o to snažit nemuseli. Prostě tím žili, byla to jejich civilizace, jejich koiné. Tady v Košicích se o to vždy muselo zápasit. Jakmile se s tím přestalo, nastal pád do jiné civilizace. Těžko se pak z toho společnost hrabe: kde totiž vzít ty měšťáky, ty přičinlivé polgáry?
V tomhle věku se již v Košicích nevyskytoval.
V době, kdy Márai svou zpověď psal (kniha vyšly poprvé v roce 1940) jeho svět už zanikal a byl ničen, přičemž za dalších dvacet už z něj nezůstalo skoro vůbec nic. Do Košic, jež se poté, co tam v prosinci 1918 namašírovala česko-slovenská vojska, staly pro většinu obyvatel nečekaně československým městem (jeho otec, Géza Grossschmiedt, jehož předkové pocházeli ze Saska, byl pak v Praze poslancem za maďarskou stranu), se vracel už jen výjimečně. Po komunizaci Maďarska odešel do emigrace, nejprve do Itálie, pak do Spojených států. O svém rodném městě mohl už snad jen snít jako o nějakém místě na potopené Atlantidě. Jeho Košice, Kassa, město, které mu bylo něčím jako zárodeční placentou, hmotou, z níž vyživoval své klasicky konstruované a na psychologické drobnokresbě vybudované prózy, na čtyřicet let skoro zanikly. V poslovenštělém a proletarizovaném městě, kde se jeho rodná ulice jmenovala absurdně Leninova, o něm možná vědělo pár zbylých maďarských (za Slováky z Maďarska nevyměněných) intelektuálů, ale ani ti, předpokládám, o tom raději nemluvili. Pěkná socha, která stojí kousek dál, na Máraiově náměstí, a kde je spisovatel ztvárněn jako muž v nejlepších letech na židli, dandy s motýlkem a nohou přes nohu, trochu klame. V tomhle věku se již v Košicích nevyskytoval. Odhadneme-li jeho věk tak na padesát, nejspíš by ho tady zatkli. Neznali ho ostatně příliš ani ve svobodnějším Maďarsku: Márai, žijící v USA, zakázal vydávání všech svých děl, do doby, dokud se v jeho zmenšené vlasti neuskuteční svobodné volby a neodejdou ruské posádky, které tam zůstaly po roce 1956. Ze světa odešel dobrovolně, v únoru 1989. Nechtěl přežít smrt své ženy Lily, se kterou byl od svých dvaceti let. Brzy na to začaly jeho knihy vycházet znovu nejen v Maďarsku, ale senzací se Márai stal hlavně v Německu a ve Francii. Osm jeho knih, včetně dvou svazků deníku, vyšlo v českých překladech. Podle novely Svíce dohořívají chystal Miloš Forman natočit film. Bohužel zůstalo u plánů.
Exponátů tam ovšem mnoho není.
Dnes se Košice ke svém rodákovi hlásí. V ulice Mäsiarskej, tedy Řeznické, kam se spisovatelova rodina přestěhovala před první světovou válkou, je už pár let otevřeno malé muzeum. Exponátů tam ovšem mnoho není, vlastně skoro žádné, tím zcela nejhezčím bylo mladé děvče Andrea Nagyová, které tam provází Máraiovy čtenáře, přičemž slovensky mluví stejně hezky jako maďarsky – to se naučila od babičky, jak mi řekla. Několik kapitol ve Zpovědi jsou věnovány popisu toho domu, který ovšem překypoval tehdy nábytkem, knihami a životem. Protože jsem si vzal tu knihu sebou, mohl jsme na místě číst o prostorných pokojích, o vysokých stropech, o salónu, kam měsíce nikdo nevkročil a kde byly jen kusy nábytku zakryté povlaky, což působilo jaksi velkopansky. Teď to působilo, jako když někdo důležitý odešel a nic po sobě nezanechal, ale jeho nějací dávní potomci by mu rádi udělali radost, tak mu vyklidili pár místností.
Jeho „měšťácká“ Zpověď, psaná na začátku 40. let končí větami plnými skepse: „Duchovní člověk je osamělý solitér přinucený uchylovat se do katakomb, tak jako středověcí mniši se svým tajemstvím písma před dobyvačnými vandaly. Každý demonstrativní projev života je prodchnut jednoznačným, tragickým pocitem strachu. (...) Ano, viděl jsem a slyšel Evropu, zažil jsem jednu kulturu... mohl jsem snad od života dostat víc? A tak nyní udělám tečku a jako poslední přeživší svědek krvavé bitvy, o níž jsem svědomitě podal zprávu, chci jen vzpomínat a mlčet.“
Já bych také nejraději jen vzpomínal a mlčel, ale za týden přece jen budu pokračovat dál.
Košická svatá Alžběta připomíná krásného ještěra, jenž se schoulil.
