Čtvrtek 5. prosince 2024, svátek má Jitka
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Led v Dobšiné aneb Prezident na kopci

Slovensko

  22:46
Motorák mě dovezl k dřevěné boudě s nápisem Stratená. Byl krásný letní večer, slunce už dávno zapadlo za okolní kopce, ale světla bylo pořád ještě dost. Vzduch byl svěží a už i horský, zdálo se mi, že v něm je cítit pryskyřice, cosi lučního a snad ovce.

Motorák mě dovezl k dřevěné boudě s nápisem Stratená. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Stratená leží na jižním kraji Slovenského ráje, zhruba na místě, kde končí Rudohoří a začínají Nízké Tatry. Úředně to je pořád kraj Východoslovenský, ale jeho nejzápadnější okraj. Okresním městem je Rožňava. Mně se to tu jevilo již tak, jak si představuji Slovensko v nejslovenštější podobě: jeden hrozný kopec vedle druhého, občas i skála, trochu níž salaš, cinkot a bečení stád a s tím spojená sugesce mléčného pachu bryndzy, jež připomíná blinkání kojencovo. A v podstatě krutá nádhera, něco archaického, ba diluviálního, něco mnohem přírodnějšího a drsnějšího, než na co je Čech ze své vlastně mírné a spořádané krajiny zvyklý.

Ve mně, v dítěti zcela československém, to vzbuzuje pocity jakéhosi stesku a dojetí.

Ve mně, v dítěti zcela československém, to vzbuzuje pocity jakéhosi stesku a dojetí, něco, co ke mně patří a zároveň ne. Myslím si už dlouho, že bez vnitřního obrazu a zážitku slovenské krajiny je ta vnitřní, tedy duševní krajina Čecha pustší a prázdnější, nebo aspoň neúplná,. protože v ní byly ty kopce, údolí, hřebeny i ty pastviny léta historicky obsažená a představovaly její citovější a romantičtější složku. Ale s tím se už nedá nic dělat, vždy, i za toho idealizovaného, ale v druhé polovině své existence dosti strašného společného státu, to byla spíš iluze a touha. I těch je však dobré se občas dotknout.

Loni, když bylo dvacáté výročí našeho rozdělení, jsme o tom napsal takový sloupek. Když už píšu o Slovensku, dám to sem.

Náš podařený rozvod

Když se v minulém týdnu vzpomínalo, jak se poměry před dvaceti lety definitivně nachýlily k rozpadu Československa, převládal vyrovnaný, ba spokojený tón. Ano, stát se rozpadl, ale bylo to nutné a rozumné.

Ten stát přitom sotva začal dva roky před tím jakž takž normálně fungovat. Sotva se ale mohl nadechnout, už se zjistilo, že se mu společně dýchat nechce. Samo provedení pak bylo pozoruhodně bezbolestné, nepadla jediná facka, v čemž jsme byli unikátní a ukázali světu, jak jsme civilizovaní. Když bylo dokonáno, obě strany si oddechly a mohly se pak věnovat věcem, v nichž každá pokračuje po svém.

Češi se v této věci cítí mravně bezúhonnější. To my jsme byli se Slováky rozvedeni, to nám patřila role toho, jenž by chtěl ve vztahu pokračovat, ale partner se holt rozhodl jinak: zrale jsme mu ustoupili, nedělali scény a překážky a nechali ho jít. Tento rozvod byl proveden jaksi v zastoupení a bez plné účasti zúčastněných: referendum bylo odmítnuto s tím, že by prý nic nevyřešilo. Ale jak to? Pokud by se jen jeden vyslovil pro rozvod, nebylo by co řešit, rozvod by byl jasný, pokud by ho ale oba zamítli, musel by se vymyslet způsob, jak dál. Takto jsme si najali advokáty a nechali věci na nich…

Bylo to pak pro mnohé i smutné, ale trochu jsme si, my Češi, pózu nedobrovolně rozváděného užívali. Ve skutečnosti jsme se těšili na svobodu, jež nás čeká, na ty možnosti, které se před námi, nyní volnými a bez závazků, otevírají. Dokonce jsme se už nemohli trochu dočkat toho, jak pěkný a omládlý to bude život bez partnera, kterého jsme měli snad docela rádi, ale on byl takový nevyzrálý, náladový, často náročný a jindy zase nevyzpytatelný, člověk se v něm nevyznal, co vlastně chce a co se mu na nás zas nelíbí. Zkrátka,  oddechli jsme si a začali žít sami.

ČTĚTE TAKÉ:

Ano, mělo to své klady. Jako vždy, když člověk začne žít sám. Na něco je najednou více času a prostoru a někdo skutečně omládne a jeho život, zbavený konfliktů, dostane vlastní oživlou fazonu. U jiného se ale prohloubí jeho nevábné rysy. Stane se bezohlednějším, egoističtějším, omezenějším, a místo aby najednou o něj začal být zájem, jak si nejspíš představoval, všichni se odvracejí, neb je to morous, který nevyjde ani sám se sebou. Známe takové případy a zjevy. Otázka je, zda to nejsme my sami.

(LN, 27. 7. 2012)

Stratená má ráz turistický, ale nikoli křiklavě. Každý pátý dům nabízí postele k přespání, ale já jsem ji dostal až asi ve čtvrtém, neboť na jednu noc a pro jednoho Čecha se jim to asi nevyplatilo. Tam, kde mě vzali, to bylo dosti skromné, palanda a záchod někde na dvoře, ale mně to bylo jedno. Ještě než se setmělo, prošel jsem Stratenský kaňon, což já krátká a pěkná procházka podél potoka, který navzdory svému jménu Hnilec působil velmi čile a zdravě. Na ceduli jsem si přečetl, že "rokliny Slovenského raja vznikli odplavením a rozpúšťaním podrvenej vápencovej výplně (štrk) z tektonických porúch medzi pevnými blokmi vápenca CaCO3, ktorý vznikol sedimentáciou jemného karbonátového kalu z koralov v plytkom triasovom mori v období od 237 do 229 milionov rokov." Okouzlen tímto sdělením a zaujat přesným výpočtem, co se dělo během těch významných osmi milionů let, jsem prošel kaňon, ve kterém se už pomalu stmívalo. Když jsem šel stejnou cestou zpět, byla už tma.

Ráno jsem si přivstal, abych stihnul být hned v devět, kdy se tam otvíralo, v Dobšinskej ĺadovej jaskyni. Ta byla tou druhou jeskyní na této cestě (viz předminulý blog o Jasově); v ní však nehrozil již střet s krápníkem, zato uklouznoutí či rýma. Vidět jsem to každopádně chtěl, když už jsem byl tady. U autobusové zastávky jsem měl dost času, abych si prohlédl zajímavého Krista na kříži, jehož výraz poněkud připomínal práci té nyní slavné španělské paní, co se dala na restaurování.

U autobusové zastávky jsem měl dost času, abych si prohlédl zajímavého Krista na kříži.

Autobus však nepřijel. Během dne se to stalo ještě několikrát. Mělo to své zvláštní důvody, o nichž jsem zatím noc nevěděl. Šel jsem proto na vlak, který jel o hodinu později a byl plný slovenských rodin, které měly podobné úmysly jako já: vlézt do jeskyně. Byla sobota, nedalo se nic dělat.

Autobus však nepřijel

Dobšínská ľadová jaskyňa se jmenuje také vlaková stanice a nádraží v pěkném prvorepublikovém stylu. Čech si všimne, že na Slovensku převládá jiný typ nádraží než naše předlitavská císařsky žlutobílá s muškáty – pokud se tedy zachovala. To slovenská jsou mladší, žluť je jiná a  podobají se trochu legiobance na Pořící.

Dobšínská ľadová jaskyňa se jmenuje také vlaková stanice a nádraží.

Příšerné je zpravidla to, co se tam postavilo řekněme v posledních čtyřiceti letech. To je jako u nás. Příkladným hnusem jsou různá stravovací a zdánlivě občerstvovací zařízení, různé ty odborářské hotely a zotavovny, které se postavily u turistických atrakcí, nejstrašnější jsou pak ty boudy. Je to obvykle ryzí běs, nejprimitivnější účelovost, tupá arogance, naprostá absence snahy mít věci nějak hezčí, estetičtější, s krajinou aspoň trochu ladící. Je obvyklý jev u našich národů, ta představa, že krajina je už tak pěkná, že je jedno, co do ní nastrkáme.

Na Slovensku je tento sklon, tato absence soucitu s okolím, myslím ještě horší než u nás, kde na horách zůstalo více pěkných domů z předválečných časů, které jsme nestačili všechny zničit – ale daří se nám na tom pracovat, vždyť kolik horských hotelů a bud v posledních letech shodou okolností vyhořelo – náhodou vždy, když se to majitelům-spekulantům hodilo…

Je to obvykle ryzí běs.

Tady, u ledové jaskyně, byl také pěkný horský hotel, ten však shořel už v lednu 1945, když sem dorazila Rudá armáda. Zda se o něj bojovalo, nebo ho rudoarmějci či kdo prostě zapálili třeba z bujarosti, nevím.

Tady, u ledové jaskyně, byl také pěkný horský hotel.

Nyní tam stojí jedna ošklivá restaurační bouda ověšená cedulemi a reklamami, kousek dál je ruina hnusného a už, když byl nový, jistě strašného hotelu Jas, odhadem z osmdesátých let. Před ním několik nechutných nových rustikálních budek, kde se prodávají stejně tak hnusné suvenýry, z nichž naprostá většina nemá nic společného s místem. Tímto předpeklím musí člověk projít, chce-li vystoupat k jeskyni, do které se leze až skoro na vrcholu kopce Duča. Tam už je vchod do jeskyně docela pěkný, neboť něco pamatuje.

Do jeskyně se poprvé odvážili tři inženýři Ruffínyi, Megu a Lang v červnu 1870. Díru, z níž táhlo jak z mordové rokle, ovšem místní sedlácké a polovnické obyvatelstvo znalo, za horkých letních dní se k ní, možná společně s divou zvěří, chodilo chladit a nastavovat tvář či co ledovému vzduchu z podzemí. Ti tři přátelé nejprve díru rozšířili, pak do ní spustili rumpál, několikrát do ní vystřelili a potom se do ní po konopném laně vydal šestadvacetiletý báňský inženýr Eugen Ruffínyi.

Svítil si přitom kahanem, jehož svit mu odhalil úžasnou masu ledového těsta, kterým jsou téměř vyplněny obrovské prostory uvnitř skály. Když ho vytáhli, představuju si, že drkotal zuby, ale nenáchazel slov, nevím, zda slovenských, či maďarských, pro tu podivnost, kterou tam spatřil. Už rok na to začali jeskyni navštěvovat první zvědavci, v roce 1881 tam bylo zevedeno elektrické osvětlení, čímž se prý slovenská jeskyně stala v této věci první na světě – aspoň to tam tak píšou.

Díky cestovním kancelářím a dobré reklamě tam vlezly takové dobové celebrity jako byl stavitel Suezského průplavu Ferdinad Lesseps nebo polárník Fridtjof Nansen, který se tu mohl cítit jako doma.

Díru, z níž táhlo jak z mordové rokle, ovšem místní sedlácké a polovnické obyvatelstvo znalo.

Vstupné devět euro se mi zdálo již tak dost vysoké, abych ještě dalších deset dal za focení toho ledu – jednou jsem tam však cvakl podloudně. Samozřejmě je to tam nádherné: led je většinou sám o sobě dosti přitažlivým materiálem, o čemž se může přesvědčit každý, sleduje-li jej, jak se rozpouští třeba ve sklenici whisky. Představíme-li si takovou obrovskou kostku ledu narvanou do kamenné díry, již skorou celou vyplní, takže se do ní musí vysekat cesty, pak máme trochu představu, jak tom v té jeskyni vypadá. Ale je dobré mít sebou čepici a šálu, což běžně v červenci člověk nemívá.

Některé síně opravdu připomínají kluziště, takže touha projet se tam na bruslích musela být veliká. Však také koncem 19. století se tu skutečně bruslilo, dokonce jeden podnikavec z Rožňavy tady pořádal ľadové slávnosti, na které vozil zvláštní vlak společnost až z Pešti – píšu "až", ale ono to není zas tak strašně daleko… Na ploše o délce sto dvaceti metrů a šířce padesáti metrů tančila bruslící společnosti, k níž k tomu hrála kapela. Vrcholem bylo vystoupení dvou medvědů, kteří s bruslemi a vesele namaškařeni předvedli sedlácké tance a francouzskou čtverylku. Takový byl fin de siécle na Horních Uhrách. Prý tu však v šedesátých letech trénoval Ondrej Nepela, slavný Ondrejko, nevím, jestli to není slovenský mýtus, taká rozpravka…

Jednou jsem však cvakl podloudně.

Vylezl jsem úplně zmrzlý, s kapkou u nosu a s teskným pocitem, že se už zase blíží zima. Minul jsem znovu ta hnusná stavení a chystal se na cestu dalším směrem. Mým úmyslem bylo sednout na první vlak či autobus, který by jel jinam než zpět na východ. Jinak mi to bylo jedno. Vlak jel až za tři hodiny, za chvíli ale zastavil autobus do Rožňavy, který ovšem měl podle jízdního řádu odjet už před hodinou. I to mi byl jedno, nasedl jsem do něj a jel. Cesta však netrvala dlouho: sotva jsme vystoupali na kopec nad městem Dobšiná, autobus zastavil, řidič se obrátil na těch několik cestujících a sdělil, že pokračovat se bude až tak za dvě hodiny, že se tu konají závody do vrchu. Tohle byla tedy příčina všech těch cestovních výpadků... Zdálo se mi, že to všichni vědí, kromě mne. Pak přišli k autobusu policisté a ti jako by radostně oznamovali, že tu je pan prezident a kdo se chce pozrieť, má šanci. Nemohu říci, že spatřit Ivana Gašparoviče by byl zrovna můj horký letní sen, ale řekl jsem si, když už jsem tady, půjdu se kouknout.

Nemohu říci, že spatřit Ivana Gašparoviče by byl zrovna můj horký letní sen.

A už jsem skutečně viděl, že kopec je obsypaný diváky, kteří zírají na závodní vozy, které se s velkým rachotem štrachají do kopce po silnici po něm se klikatící. U cíle, kde zastavil náš autobus, se ta pomalovaná a různě vylepšená auta a takové ty nízké závoďáky, z nichž některé opravdu vypadaly jako formule, řadily a různě pojížděly, přičemž u toho vydávaly takový ten charakteristický řev a zápach. Chvíli mi to přišlo zajímavé, ba přitažlivé. Jako dítě mě svět formulí 1 obrovsky přitahoval, v čemž muselo být něco infantilně (homo)sexuálního, nejspíš ty falické tvary těch závodních vozů a pak ti muži v těch kombinézách, jak z nich vylézají a sundávají si helmu a občas v těch strojích zahynou, jako třeba Ronnie Peterson v roce 1978 v Monze, můj největší oblíbenec z těch dětských časů: Eros a Thanatos na motoru. Později to myslím člověka pustí. Některé ale ne. Ti pak chodí na takové závody, vysadávají v horkém slunci a hledí, jak někde pod nimi s tím řevem projede zmalovaný auták.

Sjížděli jsme z kopců směrem na jih.

A už vidím, že uprostřed suity přichází slovenská hlava štátu. Kostkovaná letní košile s krátkým rukávem, solidní manšestrové kalhoty s páskem a měkká vycházková obuv. Knír a kovové brýle. Krok dosti pružný, stisk ruky jistě pevný. Ochranka složená z mužů, kteří vypadají, že si přivydělávájí racketeeringem. On vypadá trochu ako riaditel větší samoobsluhy. U auta, kterým nejspíš přijel, stojí nabušená blonťatá pistolnice, která budí dojem, že umí vyrazit zuby pouhým pohledem.

Prezident se zdraví se závodníky, někteří skutečně vypadají, že se s ním znají: až později se dozvídám, že Ivan Gašparovič je skutečně zažraný fanoušek motoristických závodů a že sem, na Dobšínský kopec, kde se konají největší slovenské závody do vrchu, jezdí pravidelně. Chvíli jsem ho ještě sledoval, porovnával ho s tím naším, kterého by to sem zřejmě netáhlo a už vůbec by asi nešel ani ten kus pěšky. Rozhodně to není ta věc, kterou bych mu měl za zlé, tedy tomu našemu.

To se mi jevilo dostatečné na prohlídku zdejšího krásného kaštielu.

Po těch dvou hodinách řidič začal svolávat cestující a autobus mohl pokračovat v cestě. Sjížděli jsme z kopců směrem na jih, k Rožňavě. Krajina byla stále krásná, i když vesnice méně. Vystoupil jsem v městečku Betliar, které leží asi deset kilometrů před Rožňavou. Nechal jsem ruksak v krčmě, zjistil jsem, že další autobus do Rožňavy jede za tři hodiny. To se mi jevilo dostatečné na prohlídku zdejšího krásného kaštielu, který patřil pozoruhodné magnátské rodině Andrássyovců. 

Mám ale takový pocit, že by to však pro dnešek stačilo. Příště už slovenskou cestu dorazím. Potřebuju ostatně ty Andrássyovce trochu nastudovat.

Autobus do Rožňavy samozřejmě nepřijel.

Autor: