Kvůli odlišení od několika jiných zemských Ostrovů stojí na ceduli jeho železniční stanice (trať Chomutov – Karlovy Vary), že jde Ostrov nad Ohří. Ale Ohře jím neprotéká, nýbrž teče asi sedm kilometrů vedle. Důsledně název Ostrov nad Ohří psal do záhlaví svých vězeňských dopisů Ivan M. Jirous, kterého sem převezli z věznice ve Stráži pod Ralskem koncem zaří 1978. „Jsem v Ostrově nad Ohří – abych to začal od konce a je tím snad taky řečeno vše,“ napsal v prvním dopise z 3. října 1978 své ženě Julianě. Věznice v Ostrově-Vykmanově byla, jak pak říkal, nejhorším vězení, které poznal. Byl tu půl roku do dubna 79, pak znovu od června do září roku 1982, kdy ho odeskortovali do Valdic – „Monotónní můj itinerář posledních let. / Jako bych už jen eskortami / měl Čechy uvidět.“ (Magorovy labutí písně vznikly převážně pak ve Valdicích.)
Vždyť i ta architektura byla projevem vlády Imperia.
V jednom z těch dopisů píše Julianě, která o Ostrově, díře kdesi za Karlovými Vary, nikdy neslyšela, že pro něj „je to docela známý místo“. „Jednak“, píše: „měl jsem kdysi na kunsthistorické exkurzi referát o zdejším zámečku, je to nemýlím-li se, jedna z významných památek manýristické architektury. Ten referát mi ovšem napsala Věra (jeho první žena, básnířka Věra Jirousová), na vědeckou práci jsem nikdy kupodivu neměl dost času, já jsem ji jenom s chybami přečetl. Navíc v článku o Valči ve Výtvarné práci jsem se zmiňoval o zdejším zámeckém parku, který vzal za své v 19. století a byl označován za osmý div světa. A pak jsem tam byl v témže zámečku na výstavě Šmidrů, byla to jedna z nejlepších výstav, co jsem viděl, jestli se nepletu, tak na ní Nepraš prvně vystavoval červený figury. Takže do teďka jsem Ostrov poznával spíše z arteficiální stránky, teď mám možnost se s ním seznámit ze současných pozic.“ (in Magorovy dopisy, Torst 2006)
To psal Jirous, který, když tu podruhé v roce 1982 seděl, já, tehdy sokolovský gymnazista, do Ostrova jezdil do místního T-clubu (zřejmě techniků, nikoli gayů), kam dojížděli Jan Rejžek, Jiří Černý nebo Petr Dorůžka se svými vzdělávacími a mírně podvratnými pořady, za něž jsem jim dosud vděčný. A myslím, že jsem byl tehdy v Ostrově i na nějaké výstavě v tom „zámečku“, vlastně letohrádku, kolem nějž se rozkládá krásný park, skutečně jeden z divů když ne světa, tak Čech určitě, který tehdy však byl zpustlý, stejně jako celý starý Ostrov, což ovšem člověk tehdy jaksi nevnímal, neboť ani nic jiného, a v tomto kraji zvlášť, neznal a zpustlost byla norma.
A myslím, že jsem byl tehdy v Ostrově i na nějaké výstavě v tom „zámečku“.
Koho by ale tehdy zajímala socialisticko-realistická architektura?! Pokud ji člověk vůbec registroval, musela mu připadat jako součást toho všeho hnusu, jenž však byl tehdy jeho přirozeným prostředím. Pravděpodobně jsem xkrát šel kolem ostrovského kulturáku, několikrát jsem byl i uvnitř toho monumentálního paláce, a bůhví, jestli jsem vůbec zvedl hlavu a všiml si jeho proporcí. Tehdy na něm člověku skutečně nepřipadalo nic zvláštního, nebo si aspoň nepamatuju – asi bych odhanul, že mohl být postavený v padesátých letech, ale ty člověk chtěl důkladně ignorovat, ba je přímo nesnášel, sotva teprve začínal odlišovat jejich horší a lepší roky, natož připustit nějaké jejich kvality: obecně to byla léta strašlivá, v nich se zrodil ten marasmus, ve kterém člověk pak znovu v 70. letech vyrůstal a pakj v 80. letech žil (to byl marasmus s lidskou tváří) a myslel si – a v těch šestnácti, osmnácti si to skutečně myslel -, že v něm, pokud nevezme roha, bude žít celý život. Vždyť i ta architektura byla projevem vlády Imperia, které se rozložilo od Ostrova po Kamčatku a nikdy se odsud nestáhne, nikdo to zde neopustí, zůstane tady už zaryto svým rypákem, jímž bude ve zdejších slojích hledat a rýpat uran, z kterého čerpalo svou dračí sílu.
ČTĚTE TAKÉ |
Mám rád vtip, který jsem kdysi slyšel vyprávět Adama Michnika na jakési konferenci k výročí roku 89. Ten vtip, odhaduju, pocházel ze začátku osmdesátých let. Zní takto:
Jsou dvě možnosti, jak se Sovětský svaz vzdá své nadvlády nad Polskem a to bude zase svobodné (platí to i pro Československo). Jedna je nadpřirozená a druhá je reálná. Ta reálná je, že se otevřou nebesa a archanděl Michael a archandělem Gabrielem v čele nebeského vojska svedou obrovskou bitvu, po níž se Sovětský svaz stáhne ze střední Evropy. Tak ta je reálná. A ta druhá je nadpřirozená: že odejde sám...
Jedna je nadpřirozená, druhá je reálná.
Takže jsme v polovině listopadu přijeli do Ostrova z Horního Slavkova, abychom zkompletovali nejlepší západočeskou sorelu (viz minulý díl). Už pomalu šíralo a než jsme trefili do toho geometricky organizovaného útvaru, jímž nový Ostrov je, chvíli to trvalo. Od té doby, co mám za úkol ovládat podivnou věc jménem GPS, poznali jsme mnohá zákoutí a seznamili se s nečekanými možnostmi, jak k jednoduchému cíli dorazit obrovskou oklikou nebo třeba vůbec ne.
Už pomalu šíralo.
Vjeli jsme tedy nakonec Májovou ulicí na náměstí Mírové, které je svou rozlehlostí dokonale připravené pro manifestace pracujících. Intimní rozměr slavkovské sorely tu nabral proporcí menšího sovětského města, to znamená na české poměry obřích. Lze si představit, jak se tady asi scházeli chlapi a ženské s mávátky na prvního máje, někdo řečnil na schodech, ale tomu se nevěnovala pozornost, po straně stánky s limonádou, pivem a párky, předtím, nebo možná potom, se průvod vydal těmi amerikánsky rovnými ulicemi, tou Májovou a pak po Hlavní třídě, která se tak jmenuje dnes, ale vsadil bych se, že by se mohla taky chvíli jmenovat Stalinova, pak Gottwaldova nebo Rudé armády nebo tak nějak.
Lze si představit, jak se tady asi scházeli chlapi a ženské s mávátky na prvního máje.
Na nějaké takové prvomájové manifestaci byl také položen v roce 1954 základní kámen ostrovského Domu kultury – hotovo bylo už za rok, tedy v roce 1955, kdy byl, opět to bylo na prvního máje, dům otevřen. Architektem byl čtenáři minulého dílu už známý Jaroslav Krauz, o kterém se mi za ten týden nepodařilo nic nového zjistit. Ale dozvěděl jsem se něco o jiném tvůrci této luxusní ideologie z kamene, tvůrci ovšem nedobrovolném, o sochaři Jaroslavu Šlezingerovi.
Na vrcholu průčelí stojí sousoší tří nejspíše budovatelů šťastných zítřků, zezdola je možné rozeznat jakéhosi chlapíka v kamizole, po jeho pravici ženu s dobře patrnými ňadry a mladšího muže s vlající košilí. Trojice hledí kamsi do dáli, kupodivu směrem na západ. Tahle kuriozní orientace je možná chybou projektantů, možná však také nikoli, možná to byla jakási diverze, riskantní schválnost, možná to bylo fuk, kdo ví... Autorem oné plastiky, stejně jako reliéfu pod nimi, je akademický sochař Jaroslav Šlezinger, tehdy ovšem politický vězeň, který byl v roce 1950, v jihlavském monstrprocesu se skupinou Karel Veselý – František Rod (ti dostali provaz) a dalšími třiadvaceti obžalovanými odsouzen k pětadvaceti letům... Šlezinger byl katolík, duchovně založený člověk, zároveň demokrat a masarykovec - v roce 1948 dokončil sochu T. G. Masaryka, která chvíli stála na jihlavském náměstí, pak byla zničena.
Jaroslav Šlezinger, kterému bylo v době zatčení třicet devět let a měl už za sebou koncentrák v Sachsenhausenu, kam byl coby student odvlečen po 17. listopadu 1939, se dostal do Jáchymova. Tam pracoval na drtičce uranové rudy, jak píše jeho životopiskyně Marie Bohuňovská v knížce Zaváté šlépěje, bez jakékoli ochrany se tu brodili vězni, muklové, muži určení k likvidaci, v radiaktivním prachu, který rozežíral jejich zubožená těla. V roce 1954 byl konečně převelen do mírnějšího lágru v Ostrově-Vykmanově, ale to už byl na smrt nemocný. Tehdy se však ve vězeňské dílně mohl vrátit k sochařině a dostal zákázku, lze-li to tak říct, na onu plastiku, která už skoro padesát let stojí na vrcholu průčelí a hledí kamsi ke Krušným horám. Snad prý mu bylo za ni slíbeno prominutí trestu.
Na vrcholu průčelí stojí sousoší tří nejspíše budovatelů šťastných zítřků.
Instalaci onoho sousoší, kterému těžko vyčítat nějaký stalinistický obsah, prostě tři figury ve větru, přežil Jaroslav Šlezinger, rodák z Jemnice, tedy dalo by se říct z kraje Magorova, o pouhé tři měsíce. Zemřel na následky nemoci z ozáření ve vykmanovské vězeňské nemocnici 2. srpna 1955.
Kulturní dům, jejž ozdobil těmi příkladnými figurami, pak léta voněl novotou, pracující se do něj učili chodit, montérky už pomalu měnili za decentnější slavnostní konfekci, ale svazácké košile byly ještě dlouho in, režim přece jen povoloval, jáchymovský uran už byl skoro vytěžen, v Ostrově lidé už spíš chodili pracovat do místní Škodovky, kde se vyráběly trolejbusy, jedna linka vedla z Ostrova do Jáchymova, mám takový pocit, že jsem ještě jako dítě stihnul se s rodiči po ní projet.
Vypadaly zachovale, cukrářská sorela s naivními vitrážemi.
Tragickou historii Jaroslava Šlezingera, který současně s budovatelskou plastikou tajně v oné dílně vytvořil kovové plakety Kristovy křížové cesty, jsem však před těmi třemi týdny neznal. V informační centru u vchodu nám půjčili klíče a my se opět šli podívat do sálů. Vypadaly zachovale, cukrářská sorela s naivními vitrážemi, docela zachovalé detaily, zrcadla na stěnách... I tady se tančilo, když se tančilo všude. Nikdo tady teď nebyl. Dole na plakátech stálo, že pár dní na to tady ale budou mít vystoupení The Plastic People of the Universe. Ostrovská epizoda jejich uměleckého vedoucího Jirouse už dávno není ani důvodem, aby se při takové příležitosti připomínala, ale stejně si člověk, kterému ještě trochu funguje paměť uvědomí, že žijeme v magickém prostoru, v němž se věci vrací a ozařují se radiací životní grotesky, smutku a jakési podivné, nesmyslné nádhery, jež všechno mění v legendu, báj, i když ani ta nezabrání nakonec zapomnění.
Dole na palkátech stálo, že pár dní na to tady ale budou mít vystoupení The Plastic People of the Universe.
