Na internetu jsem našel báseň místní básnířky Olgy Tlučkové (nar. 1921): „Frydek-Mistek to je město, / kjere rušo tajak těsto. / Mame my tu zlate ftaky, aji same panelaky… /V nazvu města čarku mame, / kvuli ni se něhadame. Moravane i Slezaci svorni su jak ti zlati ftaci…“.
Mame my tu zlate ftaky, aji same panelaky.
O tu čárku se svedl jistý zápas: když Němci sloučili v roce 1943 obě města v jedno, nepárali se s tím a byl to prostě Friedek. Po válce zůstala již obě města sloučená, ale obyvatelům byla hned v roce 1945 dána příležitost, aby si v anktetě vybrali název dle svého. Zúčastnilo se jí však jen přes tisíc voličů, neboť lidé asi mělo jiné starosti. Většina byla pro Frýdek, což samozřejmě nemohli Místečané přijmout. Město se dál jmenovalo Frýdek, což ale vytvářelo napětí, tak se na pár měsíců přejmenovalo na Místek, což situaci neuklidnilo. Patový stav trval do poloviny padesátých let, kdy byl zaveden název Frýdek Místek, ovšem pomlčka přibyla až koncem let šedesátých. Ta však byla na místním nádraží používána už na začátku dvacátého století, neboť ho měla obě města společné.
Zajímavé je, že dosti silný byl i názor, že by se město mohlo jmenovat Bezručov - Bezruč, tedy Vladimír Vašek, tehdy samozřejmě žil, zemřel v roce 1958, takže by to bylo asi jediné město, pojmenované po žijícím literátovi. Existovaly však i návrhy jako Beskyd, Turistov, Hradec nad Ostravicí, Bezručův Hradec, Ondrášov a také Stalinov nebo Molotov, což by bylo obzvláště zajímavé.
Na radnici je silná touha ji zbourat
Protože nádraží je na straně frýdecké, musel jsem přejít silniční most, abych se dostal na stranu místeckou.
Ještě předtím jsem ale obešel kolem dokola obří sportovní halu, o níž se vede v těchto měsících boj. Na radnici je silná touha ji zbourat a postavit na tom místě jinou halu, k níž by se dal lépe přifařit obchoďák. Proti tomu je jistý odpor, neboť takové úmysly jsou vždy poněkud podezřelé. Architekti a lidé uvážlivější kromě toho tvrdí, že ona hala je architektonicky hodnotná a zbourat by ji byla škoda. Postavena byla na začátku 70. let podle návrhů architekta Oskara Chmiela, se kterým jsem četl rozhovor, kteří říká, že by mu bylo svého díla líto, což lze pochopit. Je to od pohledu masivní dílo, které vypadá jako gigantický železný kraba, pak jsem si přečetl, že má připomínat rogalo. Svého času musela ta stavba působit impozantně, dnes působí dosti zchátrale, ale za to ovšem nemůže ona, ale ti, kteří se o ni měli starat. Je vůbec zvláštní, že se u nás moc nepočítá s tím, že když se něco postaví, musí se to udržovat. Všimli jste si toho? Já se třeba vždy divím, že když u nás někde postaví dům nebo třeba opraví nádraží, už po pár letech je to celé zaprášené a už s toho chytá rez a někde to praská a omítka padá a to hlavně proto, že se o to nikdo nestará. U každé stavby by mělo už na začátku být jasné, jak o ni dál pečovat. Ale to se u nás skoro nedělá. A takhle to pak dopadne s každou halou, přičemž nevylučuju, že se to mnoha lidem hodí, protože takové bourání a pak zase stavění také něco hodí.
Ještě před tím jsem ale obešel kolem dokola obří sportovní halu
Za mostem jsem došel brzy na místo, kde stávaly Czajankova kasárna. 14. března 1939 o půl sedmé večer k nim přijelo několik německých vojenských náklaďáků, z nichž seskočil nějaký oficír a šel směrem k hlídkujícímu vojákovi. Ten na něj zvolal česky Stůj! Fricek nezastavil a šel drze dál, předstíraje, že nerozumí. Voják znovu zavolal Stůj! a když fricek pořád nic, sejmul zbraň a vystřelil jeho směrem. Fricek vyndal svoji pistoli a vystřelil proti strážnému, kterého lehce zranil. (Podle jiné verze byli ti oficíři tři a dva byli hned zasaženi, třetí utekl). Krátce na to vydal poručík Karel Martínek rozkaz k obraně kasáren. Velení se ujal kapitán Karel Pavlík, který obsluhoval lehký kulomet, jenž umístil na střechu. Jeho palba pokropila první útok Němců. Před kasárnami zůstala ležet těla několika útočníků. Obrana republiky, byť zbytkové, začala.
Němci pak zkoprnělí nečekaným odporem zahájili po prvních salvách ústup. Zděšení frickové se okamžitě spojili s Berlínem, kde začalo krizové jednání. Hitler dostal záchvat a podělal se strachy. Göring se našlehal morfiem a Goebbels kamsi zmizel s Baarovou. Prezident Hácha se okamžitě vrátil z Berlína do Prahy a postavil se do čela obrany státu, v čemž jeho předchůdce tak zklamal. Nacistické válečné plány byly zmařeny, Hitlerův režim po puči vlasteneckých generálů a pruské šlechty padl.
Za mostem jsem došel brzy na místo, kde stávaly Czajankovy kasárny.
Ne, bohužel... Statečná obrana Czajankových kasáren (to jméno pochází od názvu textilní fabriky, která se do roku 1932 nacházela v těch dnes už neexistujících domech) trvala jen půl hodiny, protože nemohla déle. Brzy došla munice a stejně bylo nepředstavitelné vzdorovat vlně, které se ze všech stran chystala vylít a tady, právě za tím mostem, kudy vedla od podzimu 1938 hranice s Říší, se poprvé přelila, ještě o pár hodin dříve, než k tomu dostala těžce vynucený státní souhlas od neštastného Háchy, na kterého by se stejně neohlížela. Ale ta půlhodina obrany je i tak imponující. Němci prý ztratili osm, podle jiných zpráv dokonce patnáct, mužů. Na české straně nebyl jediný padlý. Když konečně vyšel parlamentář s bílou vlajkou, zcela jistě si oddychli. Nutno Němcům přiznat, že na obráncích se nemstili a brzy je propustili a poslali domů: neměli zájem, aby se o incidentu vědělo. Zajímalo by mě, je-li možné potvrdit text na jinak velmi kvalitní informační tabuli, že „obrana kasáren byla tolik potřebnou vzpruhou českého sebevědomí, kterou naši otcové a dědové v roce 1939 tolik potřebovali.“ Vědělo se o tom v protektorátu? V novinách se o tom zcela jistě nepsalo a pochybuji, že by Beneš měl zájem právě tuto informaci šířit zahraničním rozhlasem. Co místní v Místku, jak ti na to vzpomínali? V roce 1955 natočil tehdy mladý Jiří Sequens film Neporažení, který tuto epizodu vylíčil relativně věrně, byť samozřejmě ani zde se to neobešlo bez propagandy: pokud si vzpomínám, ti nejstatečnější vojáci byli komunisté. To asi sotva. Jeden z velitelů obrany kasaren, poručík Karel Martínek, se zapojil nejen do odboje proti nacistům, ale po únoru 1948 i proti komunistům, takže v době, kdy měl film premiéru, seděl on v kriminále, do nějž byl odsouzen na patnáct let. Odseděl sedm. Kapitán Pavlík byl členem Obrany národa: popraven byl v Mauthausenu v lednu 1943.
Ale ta půlhodina obrany je i tak imponující. Pomník nikoli obránců Czajankových kasáren, nýbrž jde o frýdecký pomník obětem obou válek.
Náměstí v Místku je docelá pěkné, ostatně jako ve Frýdku. Jejich původ je středověký a jsou pěkně obdelníková. Domy dostaly současnou podobu většinou až na konci 19. století, neboť ty předchozí shořely při různých požárech. V Místku hořelo v v roce 1605, 1615 a v roce 1669. Mor město postihl v roce 1625 a vojska tu za třicetileté války řádila v letech 1621, to byli Uhři, 1626 – Dánové a v roce 1646 samozřejmě Švédi. Sedmnácté století nebyla ze začátku žádná legrace, takže když se to pak uklidnilo, není divu, že se lid rád uchýlil k baroku, k Panně Marii a jiným jistotám.
Náměstí v Místku je docelá pěkné, ostatně jako ve Frýdku.
Kostel svatého Jakuba v rohu místeckého náměstí má gotický presbytář čili kněžiště, renesanční loď a barokní věž. Každá doba přidala něco svého. Mně už z dálky připomínal kostel v Sokolově, ostatně oba jsou dedikovány témuž patronovi, ochránci nás poutníků. Schválně se podívejte, mohlo by to být pro obyvatel obou měst překvapením a začátkem pěkného farního přítelství (Viz Sokolovská elegie aneb Nebuď smutná veverko).
Každá doba přidala něco svého
Na jednom z domů zůstala německá pamětní deska, oznamující, že tu 21. srpna 1779 přenocoval císař Josef II. Obecně, nikoli striktně, platí, že pomníky Josefu II. umísťovali Němci především na místě, kde se odehrával potenciální etnický konflikt, tedy na hranicích obou jazyků – pro ně byl Josef II. mimo jiné a především symbolem germanizace. V Místku však už v 19. století převládali Češi, možná ale ještě ne na náměstí.
21. srpna 1779 tu přenocoval císař Josef II.
Náměstí bylo toho dne živé a zalité sluncem až nepříjemně. Uprostřed stálo pódium, na němž se chystala nějaká produkce. V cukrárnách vyřvávala rádia tu nejstupidnější pseudohudbu, jakou si lze představit. Vůbec v celém tom jinak pěkném a zajímavém kraji mají z nějakých důvodů snad v každé restauraci vyladěnu tu nejpříšernější regionální komerční stanici, jejímž sračkám jsem byl kdy vystaven – teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, ale je to rádio skutečně buď pro hluché, či úplně blbé: jednak ta „hudba“, co tam pouštějí, je strašlivá, taková ta pornohudba, ale ještě strašnější je, když se dostanou ke slovu ty tykvovité bytosti, které tam jsou zřejmě zaměstnány a jejichž slovní projev je urážkou jazyka, neb jest složen z hnusných zdrobnělin jako třeba „obídek“, „akcička“, „grilovačka“ nebo dokonce „sexík“ (naskakuje mi husí kůže, jen jak to napíšu), jež ještě pronášejí takovým tím slizce pitvorným tónem, že jsem měl vždy pocit, jako kdybych lovil v záchodové míse třeba spadlé klíče. Několikrát jsem si v takových cukrárnách či kavárnách něco dal a musel to chvíli poslouchat, přičemž jsem se díval kolem sebe, zda jsem opravdu jediný, komu to vadí. Několikrát jsem se zvedl a zeptal, zda jim někdo nařídil pouštět tak strašné rádio. Ti lidé, většinou mladé ženy, které za chvíli budou mít děti, kterým by měly zpívat a učit je vnímat smysly krásu, když pochopily, oč mi jde, se na mě podívaly jak na posledního vola a řekly něco v tom smyslu, že jim to připadá dobré, ba se jim to líbí, prostě fajnovy popik, jak skutečně řekla jedna.
Tak, tím jsem si odbyl povinnou lamentaci na poměry a mravy. Ale stejně jsou ta rádia hnus. Vždyť z tohohle kraje je Janáček!
Několikrát jsem se zvedl a zeptal, zda jim někdo nařídil pouštět tak strašné rádio.
Ale velmi se mi v Místku líbil tento rokokový kostel, který stojí kousek mimo centrum. Je zasvěcen svatým Petrovi a Pavlovi a jména, která jej postavila prozrazují, že byl určen místeckým Čechům: když zednický mistr Orlíček stavbu dokončil, mohl tu 25. 6. 1769 první mši sloužit pan děkan František Jan Čejka.
Ale velmi se mi v Místku líbil tento rokokový kostel.
Vracel jsem se pak oklikou znovu do Frýdku. Minul jsem budovu banky Moravia, která před deseti lety zkrachovala a její pobočka tu stojí tak smutně a opuštěně. Pokud vím, tak ani v jednom z měst nemají pořádnou divadelní budovu, tahle by byla dobrá. Ty postavy na římse vypadají jak z nějaké pěkné folklórní truchlohry, tak prosím...
Minul jsem budovu banky Moravia, která před deseti lety zkrachovala.
Prošel jsem parkem, přešel po lávce řeku Ostravici a vracel jsem se do Frýdku, na vyšší břeh. Na chvíli jsme se natáhnul na lavičku a nechal se u toho vyfotit kolemjdoucím.
Na chvíli jsem se natáhnul na lavičku .
Když jsem se prospal, pokračoval jsem v cestě. Na kávu jsem si zašel do secesní kavárny Radhošť, kterou jsem obdivoval z vnějšku, natož pak uvnitř. Cukrárenské štuky byly doplněny barevnými volutami s výjevy ze života mondénní kavárenské společnosti. Interiér byl decentní a tlumeně elegantní, byť poněkud konvenčně; ve vypulírovaných zrcadlech se odrážely secesní ornamenty a maskaróny a též moje tvář mohla zcela nerušeně hledět na sebe. Bylo to tu příjemné a navíc tu bylo úplné ticho. V kavárně nikdo nebyl! Byl pátek odpoledne a po celou tu dobu, co jsem seděl u kávy, jsem tu byl jediným hostem. Zeptal jsme se servírky, která se znuděně, ale půvabně opírala o pult, zda sem někdy někdo chodí. Ona řekla, že občas sem někdo zajde, o víkendech je to lepší, to jsou tu třeba i dva lidé. Zeptal jsem se, jestli ji nenapadá, čím to je, když ceny jsou tu docela normální. Ona řekla, že neví. Já jsem jí to neřekl, ale věděl jsem, proč je to tu prázdné: protože tu nehraje to stupidní hnusné rádio!
V kavárně nikdo nebyl!
Došel jsem opět na frýdecké náměstí, na němž jsme stál den předtím v dešti. Teď na něj svítilo slunce, ale už příjemně protože se den pomalu schyloval k závěru. Také tady často hořelo. Frýdek, který měl už koncem 16. století přes tisíc obyvatel, shořel skoro celý v roce 1607, kdy se k tomu ještě přidal mor, při němž vymřela polovina obyvatel. Morová rána padla na město ještě v roce 1624 a dva roky na to ho obléhala a pak vyrabovala dánská vojska generála Mansfelda, což mu také nepřidalo. Hořelo pak ještě třeba v roce 1688 a naposledy v dubnu 1844, kdy shořelo 114 domů. Ve dvacátém století možná hořelo méně, ale o to více se bouralo. Likvidace starého Místku i Frýdku nastala asi největší silou začátkem šedesátých let a pokračovala donedávna.
Také tady často hořelo
Zbořeny byly i kupecké domy v Hluboké ulici, kterou chodily procesí, když vyšly z náměstí a ubíraly s k chrámu Navštívení Panny Marie, jenž je nyní obalen paneláky. Cesta, kterou před lety přeťala rušná silnice, vedla nejprve dolů a pak zase stoupala na mírné návrší, na němž stojí od poloviny 18. století chrám. V jednom z těch domů, žil dědeček Leoše Janáčka, což ho však nijak neuchránilo před devastací. Dočetl jsem se, že ruiny byly strženy teprve před pár lety.
Nyní tam stojí repliky a já smekám svůj imaginární klobouk před těmi lidmi, kteří se o ně přičinili. Onen obnovitel se jmenuje Milan Kedroň a já se musím zeptat, zda můj kolega, Radek Kedroň, šéf internetového oddělení LN, jemuž za chvíli svůj dnešní sloh ponesu, není třeba jeho bratranec, že by ho pozdravoval. V jednom z těch domů je penzion, takže bych měl třeba slevu, až tam příště pojedu. Kdy to bude, nevím, ale prozatím už s Frýdkem, Místkem a celým tím beskydským krajem končím. Na to, že jsem tam byl týden, jsem toho napsal o něm myslím až až.
V jednom z těch domů, žil dědeček Leoše Janáčka, což ho však nijak neuchránilo před devastací.
Jenom ještě dodatek k mé minulé pasáži o Petru Bezručovi (viz Frýdek aneb Místek). Přečetl jsem si mezitím texty literárních historiků, kteří apodiktickému tvrzení Jana Drozda, dosti přesvědčivě odporují. Ta Drozdova hypotéza je sugestivní, ale mnohé, ba příliš mnohé ji vyvrací. Proto je nutné být opatrný. Jisté je, že Slezské písně někdo skutečně napsal. Nejspíš opravdu Petr Bezruč.
