Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Mladí v Boleslavi aneb Havlův nosorožec

Názory

  20:50
Moje kolegyně Jana Machalická má ráda ve věcech pořádek, proto jsem jí v pátek odpoledne v redakci hlásil, že jdu večer do divadla. Ona řekla, že ona taky. Tomu jsem se nedivil, neboť chodí skoro každý večer do divadla, když je divadelní kritičkou, jak známo.

Tím posilněn foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Já jsem řekl, a byl to můj triumf, že já ale ne v Praze! Ona řekla, že ona také ne v Praze. Já řekl, poněkud udiven, a kde? Ona řekla poněkud chlubivým hlasem: v Mladé Boleslavi! Já řekl: já taky! Ona spráskla ruce a řekla: tak to jedeš se mnou.

Ona řekla poněkud chlubivým hlasem v Mladé Boleslavi.

Tak jsem jel s dvěma divadelními kritičkami, neboť na Újezdě nabrala paní Jana paní Marii Bokovou, do Mladé Boleslavi. Nejdéle trvala cesta z Prahy, kterou jsme několikrát objeli, než jsme našli cestu, pak už je to po dálnici hned. Jana řídila spolehlivě a s bravurou. Hovor byl o psech a o divadle a lidech kolem divadla. Ty dámy o něm vědí vše a navzdory svému mládí si i mnoho pamatují. Krátká potíž nastala, když jsme vjeli do Boleslavi, kde jsme se ve tmě snažili nalézt ono divadlo, které je ovšem proslulé a obě dámy v něm mnohokrát byly. Já zatím nikdy. Tím více jsem se těšil. Když jsme nakonec před ním stanuli, byl jsem jím okouzlen. Dlouho jsem jej však zvenčí obdivovat nemohl, neboť právě začínal nejstudenější večer zimy. V Boleslavi mrzlo až to bolelo.

Dlouho jsem jej však zvenčí obdivovat nemohl, neboť právě začínal nejstudenější večer zimy.

Do mladoboleslavského divadla jsem přijel na pozvání své kamarádky Zory Vondráčkové, se kterou se znám z divadelního festivalu v Hradci Králové, kde jsem kdysi prožil pěkný týden pod záminkou psaní článků do festivalového časopisu Hadrian. Zora je, jak jsem vytušil, duševně spjata s divadlem různého typu silnými pouty a rodem s touhle částí středovýchodních Čech, což je pro mě také zajímavé, neboť  právě Čechy směrem severovýchodním znám ze všech Čech nejméně.

Zora na mě čekala v secesním předsálí divadla a vzápětí mě představovala svým poněkud mladším přátelům, mládencům a mladým dívkám ze sdružení Téma dne. To je takové sdružení, kam být mladým Mladoboleslavanem, chtěl bych patřit. Jsou to většinou studenti, kteří se snaží cosi dělat navíc, třeba organizují ve svém městě festival dokumentárních filmů Jeden svět, který tady začne hned, jak skončí v Praze a bude trvat celý týden a na jeho zahájení přijede režisér Martin Mareček, který promítne svůj poslední film Pod sluncem tma.

Zora na mě čekala v secesním předsálí divadla

To jsem se rychle dozvěděl ještě ve vestibulu, kam začali přicházet diváci a já se divil, kolik jich poznávám - třeba tady redaktorku Havlových spisů paní Evu Lorencovou a osobní Havlovu tajemnici Annu Freimannovou, k nimž se připojila již zmíněná kritička paní Marie Boková, zatímco prvně zmíněna kritička paní Jana Machalická se fotografovat odmítla – přičemž mi pomalu docházelo, na co jsem to vlastně přijel.

Já se divil, kolik jich poznávám

V divadle se totiž konala premiéra spojených jednoaktovek Václava Havla Vernisáž a Pět tet. To první je havlovský evergreen, „vaňkiáda“, spolu s Audiencí asi nejlidovější Havlův kus – párkrát jsem to již viděl a vždy mne napadá, u koho to tehdy ten Havel-Vaněk asi byl, na koho konkrétně myslel, když to psal, neboť se mi jeví, že pod tím groteskním textem je – stejně jako u Audience - zcela konkrétní zážitek. On o tom sám Havel mluvil, třeba právě v rozhovoru s Janem Novákem (tím spisovatelem chicagským), jehož kus se po přestávce v divadle promítá, že totiž inspirací mu bylo několik setkání s lidmi, u nichž se stavoval, mírně se domnívaje, že by mohli například podepsat nějakou petici za propuštění nějakého i jejich známého (jedná se tedy o první polovinu 70. let) a oni se různě vykrucovali, čímž se Havel-Vaněk ocital v těžkých rozpacích, neboť mu bylo z toho za ně trapně, jak to tak u citlivějších osob bývá. Ale o koho konkrétně se jedná, to samozřejmě neřekl, což není divu, že ano, neboť umělecké dílo je umělecké dílo. A já bych řekl, že to byl někdo z divadelních kruhů.

V divadle se totiž konala premiéra spojených jednoaktovek Václava Havla Vernisáž a Pět tet

S těmito úvahami jsem se svěřil o přestávce jen Zoře, protože přítomní pražští kritikové, kterých se do Mladé Boleslavi dostavil hojný počet, by je nejspíš nesdíleli. Ani Janě Machalické jsem to zatím neříkal, neboť mi kdysi – to jsme ještě nebyli kolegové v jedné redakci – vzkázala, že bych se o divadle neměl vyjadřovat, když jsem nevystudoval divadelní vědu. Od té doby se proto v divadelních věcech držím zkrátka a nechávám to na vystudovaných odbornících. Ale i tak si dovolím upozornit, že ona hlava nosorožce vpravo na kulise je odkazem na Ionescova Nosorožce, kdyby to někdo nevěděl.

Hlava nosorožce vpravo na kulise je odkazem na Ionescova Nosorožce, kdyby to někdo nevěděl.šak zvenčí obdivovat nemohl, neboť právě začínal nejstudenější večer zimy.

Ta druhá aktovka, Pět tet se jmenuje, je „kratičkou krejzy fantazií na téma Vernisáže po pětadvaceti letech“ (to cituju z textu Petra Oslzlého v programu, který citoval z Havla, který si to musel špatně spočítat, neboť to bylo před pětatřiceti letech, ale možná myslel na Mušketýry) a jde asi o poslední text pro divadlo, který Václav Havel napsal. Napsal ho na jaře 2010 pro Divadlo Husa na provázku, respektive pro Vladimíra Morávka a Petra Oslzlého. Ti v té době oživili jiný, starší Havlův text – Prase, takže těch Pět tet mělo premiéru až tady, v Mladé Boleslavi, kde se jich ujal režisér Ivo Krobot, který je s Provázkem spřízněn. 

Mně se na těch Pěti tetách líbilo, že je to úplná absurdita a la Ionesco, v níž už všechno je jen hukotem a šumem bez smyslu. Ti dva z vernisáže jsou senilní a též Vaněk je dezorientovaný. Manželka Věra z Vernisáže dokola opakuje „mají tam moc hezké...“, ale nemůže si vzpomenout, co vlastně. Všichni blábolí v kruhu, neví, co chtějí říct, ryzí Ionesco, a občas je to i vtipné, takovým tím havlovským způsobem. Já si totiž myslím, že pozdní Havel, tedy Havel Odcházení, měl ze spousty věcí už hlavně jaksi hořkou legraci a směřoval k takové té svobodě veselého nihilismu, svobodě, jíž je blízký pocit, který si tu dovolím sdělit prostými slovy: Víte co? polibte si všichni... brundibára. Já jsem tady své udělal, a že to tady stojí všechno poněkud, ehm, za hovno - abych citoval z jiné, již zde zmíněné aktovky – to už není jaksi moje věc. Já se snažil, dělal jsem, co jsem mohl a jsem vám stejně za blbce... Tak si to tady užijte, tě péro. Pravda a láska nechť si políbí prdel. Srdíčko.

Víte co polibte si všichni brundibára

Na téma této osobní hypotézy bych někdy rád mluvil s inteligentními lidmi a věřím, že si jednou o tom promluvím i se seriozním mužem, jakým je Martin Vidlák, Havlův osobní tajemník, se kterým jsme se potkali před představením a pak jsme seděli skrz uličku na balkóně. A Martin, který byl jistě vzorem loajality, je citován v programu, kde jsou úryvky z korespondence, kterou vyřizoval s Husou na provázku a charakteristická je myslím věta, kterou 29. 3. 2010 připsal na závěr jednoho vzkazu: „Prosím, prosím, MOC PROSÍM, šetřete ho. A šetřit znamená dělat občas i něco proti jeho vůli...“ Martin věděl jistě, co a proč to píše.

Martin věděl jistě, co a proč to píše.

Po divadle mě Zora a její mladí přátelé vzali do podniku, kterému říkali Účko. Přemístili jsme se tam mrazivým večerem, v němž uši i pod čepicí namrzaly, dech se hned po vydechnutí měnil před ústy v jinovatku a skrz mé pohorky, jimiž jsem ozdobil plyš mladoboleslavského stánku múz, pronikal mladobolestivý chlad. V Účku, kde se mi hned zamlžily brýle, seděla mladoboleslavská mládež a věnovala se stejným věcem, jako mládež v ostatních částech republiky v pátek večer, ale přeci jen se mi jevila jaksi vychovanější, slušnější a zachovalejší, což nemyslím špatně, to je má představa spojená s touto částí Čech, které jsou pro mě – možná z neznalosti věci - takovou Moravou Čech, kam špatné věci chodí s jistým zpožděním. Též tuto hypotézu jsem mladým přátelům raději zamlčel, ale mohou si to tady přečíst. Hovor byl ale příjemný, nevím jak pro ně.

Též tuto hypotézu jsem mladým přátelům raději zamlčel

Kolem půlnoci jsem se zvedl a šel spát do hotelu Věnec. Ten hotel mi doporučila Zora, která mi o něm napsala: hotel Věnec, 700 Kč i se snídaní, na Staroměstském náměstí, ze zájezdního hostince přestavěl arch. Kroha. Po válce místo, kam se chodilo tančit a do kavárny dívky vyhlížet mladíky: moje maminka na něj ráda kdysi vzpomínala:-) Po 68 tam bydleli sovětští důstojníci, dnes opět hotel, řekla bych trochu hrabalovský... Vlastně jediný v centru, co má přiměřenou cenu. Netušila jsem, že v MB jsou skoro všechny hotely kol 1500-1900 za jednolůžáky... Ubytovna montérů na hlavním nádraží je tedy ještě levnější.

Kolem půlnoci jsem se zvedl a šel spat do hotelu Věnec

Hotel Věnec mohu každému, kdo má sklon k sentimentu a rád se vrací po proudu času do mládí, jež zažil na sklonku normalizace, doporučit. Jest to učiněné retro, která by mělo být chráněno zákonem, a být manažérem toho podniku, založím na tom kampaň.

Jest to učiněné retro, která by mělo být chráněno zákonem

Ráno, když jsem bloudil podivně se křižujícími chodbami a nějakou dobu marně hledal místnost se snídaní, nevycházel jsem z údivu nad estetikou květináčů, dekorativních tapet a orientálních běhounů. Nabyl jsem přesvědčení, že jsem v hotelu byl sám.

Ráno jsem bloudil podivně se křižujícími chodobami.

Ve snídaňové místnosti, opět zcela sám, jsem při mazání teskného másla na teskný chléb hleděl na stěnu, na níž visely police s matrjoškami a dřevěnými ruskými malovanými hrnky a lžícemi, jimž se rusky říká podle nějaké vesnice chochlomskoje izdělja a je to jedna z věcí, která mi absurdně utkvěla už nejspíš nadosmrti v paměti z dětství, ze základní školy. Těmito jako by folklórními předměty byly jednu dobu české domácnosti takřka zavaleny, neb to byl spolu s matrjoškami a medvědy na klíč snad jediný ruský sortiment trvanlivějšího charakteru, který existoval a invazní vojska ho vozila po vagonech, jako důkaz vyspělosti ruské vědy a techniky. Skoro u každého doma (jistě že ne u každého, přeháním) byl nějaký ten lakovaný hrnek nebo lžíce na med vhodná pro medvěda a bylo to vystavené na poličce, protože jíst a ani pít se z toho nedalo, neboť ten lak byl cítit a dával všemu takovou pachuť. Představoval jsem si, že to do toho hotelu zavlekli ti ruští okupační důstojníci, kteří tady bydleli po invazi a pak se sem třeba vraceli a z vděčnosti obdarovali personál těmito krámy. A protože to personálu bylo líto vyhodit, a možná se mu to i líbilo, zůstalo to už tady viset. Já být tím manažérem, tak bych to nesundával.   

Představoval jsem si, že to do toho hotelu zavlekli ti ruští okupační důstojníci

Můj úmysl přespat v Mladé Boleslavi byl způsoben tím, že jsem měl v úmyslu to město trochu poznat, neboť jsem tu byl snad jednou v životě a to dávno, dávno, snad v pěti letech, kdy jsme jeli s rodiči kupovat automobil, Škodu 110 MB, což bylo auto raného mého dětství. Takže jsem měl vzpomínku obestřenou snovou mlhou, z níž se vynořovalo jakési náměstí, které mi připadalo velkolepé, starobylé a jaksi pohádkové, takže jsem si představoval, že tam bydlí Rumcajs, než se dal na loupežnictví, což se mi asi nějak slilo s Jičínem. Také je možné, že mi to otec nakukal, aby měl klid – otec byl svérázný otec a jeho hlavním povahovým rysem byl liberální flegmatismus, takže jsem se třeba několikrát málem utopil, neboť otec si četl...  Bohužel se už nemůžu nikoho zeptat, jak to bylo... No, muselo to být náměstí Staroměstské, které mi nyní již nepřipadalo tak velkolepé, ale v každém případě pěkné. Podobá se postupně se zužujícímu trychtýři, na jehož konci je hrad, který vypadá jako štokrle.  

Podobá se postupně se zužujícímu trychtýři

Chodil jsem pak asi hodinu mrazivou Mladou Boleslaví a snažil se rychle obejít místní interesantnosti. Přitom jsem stále více připouštěl, že je to vlastně pěkné a zajímavé město, se kterým by stálo za to se více seznámit.

Chodil jsem pak asi hodinu mrazivou Mladou Boleslaví

Míjel jsem středověký dům zvaný Templ. Příště...

Míjel jsem středověký dům zvaný Templ

Prostorný a působivý renesanční chrám modlitebny Jednoty bratrské. Příště.

Užasný renasanční chrám modlitebny Jednoty bratrské

Na radnici jsem se pokusil vyluštit latinský nápis. Povedlo se mi to až teď s pomocí googlu: Spravedlnost střežte, kdož soudíte zemi. Svorností malé věci sílí

Spravedlnost střežte, kdož soudíte zemi. Svorností malé věci sílí

Na hradě jsem se ohřál v místním muzeu, kde se sice moc netopilo, ale měli tam výstavu filmových kostýmů, u nichž jsem váhal, zda si nějaký nevypůjčit.

Měli tam výstavu filmových kostýmů

A takhle tady začínal automobilový průmysl. Motorka se poněkud podobá mému jízdnímu kolu.

Motorka se poněkud podobá mému jízdnímu kolu

Opět jsem minul radnici, před níž je jakási moderní skulpurální kreace, v níž v teplejších měsících nejspíš protéká zmenšená Jizera. Sochy ráchajících se dětí působily v té zimě skoro hrozivě. 

Sochy ráchajících se dětí působily v té zimě skoro hrozivě

Došel jsem už zcela promrzlý k divadlu, které ve dne vypadalo skoro stejně tak pěkně, jako v noci. Na průčelí stálo Umění – Síla života. Tím posilněn jsem se vydal na autobusové nádraží. V autobuse se topilo.

Tím posilněn

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.