Můj vztah k východní části oné země, tedy k nebohé NDR, se vyvíjel od raného mládí, neboť ve městě, kde jsem vyrůstal, to bylo co by kamenem dohodil. Hranice vedla podél říčky Svatavy, ale byla až do 90. let zavřená, ba hlídaná, přestože šlo o stát spřátelený. Jezdil jsem na kole po příhraniční silnici, která končila závorou, za níž začínalo krušnohorské město Klingenthal, a volal na sousedy Freudschaft!, Frieden!, Bruderlichkeit! Byl jsem takový mladý, blbý pionýr.
Ve svém zralém věku ale vím, že Německo, to je český osud a taky můj osud, protože Čech má tu skvělou možnost se jím celý život zblízka zabývat. Chápu, že jsou země jaksi lákavější, přitažlivější, ano, s lepším klimatem a libozvučnějším jazykem a jiným temperamentem, ale pámbůhzaplať ze Německo, za jeho cizost, ale přesto srozumitelnost, za jeho blízkost, a přitom jinakost, ano, za jeho "německost", která odráží i velký kus naší českosti, která by bez něj vypadala jinak a já si dovolím říct – i při té katastrofě let 1938 až 1946 – že hůř. I já bych byl jiný... "Německo, má láska", nazval svůj článek v minulé Orientaci Jaroslav Rudiš, což já bych asi tak neudělal, ale "Německo, moje milé Německo", to ano, to si s dovolením dovolím.
A tak toho srpnového dne jsem nasedl ráno s kolem v Berlíně do vlaku (nemusím psát, že vlaky jsou vybavené pohodlnými držáky na kola, jsou příjemné a jezdí zhusta) a dojel do sedmdesát kilometrů vzdáleného braniborského města Rathenowa, odkud pochází moje kamarádka Daniela. Ono město je poklidné, spořádané až do jakési škrobené ztuhlosti, které si člověk všimne u řady měst na východě Německa. Jsou chvíle, kdy se mi takový sanitární pořádek vlastně líbí. Z těch několika památek tu představím pomník, jenž když jsem míjel, vykřikl jsem: Knížák, co ten tady dělá!? A do čeho ho to navlíkli!?
Však nebyl to knižák, nýbrž Velký kurfiřt, Bedřich Vilém Braniborský, pod jehož vahou má co dělat bronzová kobyla před zámkem Charlottenburg v Berlíně. Tady se naparuje v barokním postroji, neboť on to byl, kterým začal braniborský vzestup mezi hlavní mocnosti střední Evropy, což tenhle Hohenzollern zařídil mimo jiné tím, že nejdřív musel vyhnat ze země Švédy. A právě tady v Rathenowě se roku 1675 odehrála šarvátka, při níž Braniboři nejdříve čekali, až se švédská posádka opije a pak tam vtrhli a pobili je, což vedlo k obratu ve válce, která pak skončila za měsíc bitvou u Fehrbellinu, což je vesnice směrem k Berlínu. A tehdy byl vyhnán z kurfiřství poslední Švéd, takže se Branibory začaly vyvíjet směrem k Prusku, což není však to samé.
Ale já tu nevedu kurs dějin, i když jsou v tomto koutu Evropy velmi zajímavé a velmi spletité a dosti se liší od třeba poměrů bavorských nebo zemí na západě Německa, čímž chci také říct, že Německo, byť po válce silně zmenšené, je nesmírně různorodou zemí, takže když se pořád mluví o stále přetrvávajícím rozdílu mezi Východem a Západem, tak to není zaviněné jen dědictvím po rozdělení na BRD a DDR, ale také tím, že oblasti Německa se vždy velmi lišily a třeba tady, na písčitých půdách Marky, je mentalita úplně jiná než někde pod Alpami nebo na vinných kopečcích podél Rýna například.
Daniela čekala na nádraží, měla prusky sbalenou prušácky střídmou svačinu a braniborsky pečlivě připravenou trasu. Vyjeli jsme z jejího města, které leží na řece Havole (německy Havel, čteno háfl) a vjeli do braniborských mlh, jež se za nedlouho zvedly a tím se odkryla krajina, jejíž zádumčivost a tichá malebnost nekonečných borovicových lesů, mezi nimiž se rozkládají lesklá oka jezer, si získala i moje srdce.
Tato země byla dlouho do středověku okrajovou částí německých území. Slova Marka, které se pro Braniborsko také používá, znamená cosi jako okraj, pomezí, hranice. Byla to území vždy řídce obydlené, s písčitou půdou, která byla málo úrodná a musela se dlouze kultivovat, a s bažinami, které se musely pracně vysoušet. Nerostné bohatství tu nebylo žádné a k moři daleko. Berlín byl dlouho jen větší vesnicí a před třicetiletou válkou v něm nežilo víc než deset tisíc obyvatel (Londýn měl už 130 tisíc, i Praha byly podstatně větší).
Teprve když se země sebrala z ran třicetileté války, zbavila se vetřelců a ti Hohenzollernové se ukázali jako docela schopní panovníci, začalo se o Braniborách mluvit jinak než jako o zapadákovu kdesi na okraji civilizace. Kraje kolem Berlína se staly obilnicemi střední Evropy, města, kterých sice nikdy nebylo dost a nebyla velká – jedinou výjimkou je onen mastodont Berlín, ale ten se stal významným městem až v 19. století, bohatla. Základem ale zůstal junkerský statek.
V jednom z nich, se narodila základní postava nových německých dějin, Otto von Bismarck. Jeho rodná vesnice, Schönhausen, leží tady kousek na Labi, které tvoří hranici mezi Branibory a spolkovou zemí Sasko-Anhaltsko. Do roku 1958 tam stál kancléřův rodný zámeček, v tom roce ho komunisté nechali zbořit, neboť prý symbolizoval pruský militarismus. Enderácký režim byl ve vztahu ke svému pruskému dědictví ve schizofrenní situaci. Na jedné straně by jistě rád převzal pruskou výkonnost, spořádanost, disciplinovanost, smysl pro pořádek a povinnost, na druhé straně samozřejmě aspoň naoko odmítal jeho "reakční podstatu", "expansionismus", "kasárenský dril" - i když právě ten ve své Volksarmee převzal i s chlupama.
Za své patrony režim vyhlásil ryzí Zápaďáky Marxe (z Trevíru) a Engelse (z Barmen – Wuppertallu), ale mentálně by si jistě mnohem víc rozuměli s rodáky Bedřichem Velikým a Bismarckem, kolem kterých ale chodil jako kolem horké kaše. Paradoxní bylo, že pro Rusy byli vždy Prusové vzorem, jejich osvícenější diktátoři, Petr Veliký především, si nepřáli nic jiného než aspoň trochu toho pruského vmrskat svým poddaným do kožichu.
Až teprve na sklonku enderáctví, když se režim stébla chytal, se mohlo o Prusku začít mluvit: Pod lípy v Berlíně se vrátila jezdecká socha s Bedřichem II., o Bismarckovi se natočil velký televizní seriál, snad měla jeho hlava přistát na markovkách. Ale to už bylo pozdě. Když Helmut Kohl sjednocoval Německo, veškeré reminiscence na předchozího sjednotitele ze Schönhausenu na labi odpustil; baronka Thatcherová, která už tak nebyla vůbec ráda, by to asi nevydýchala.
Ale Bismarckovo rodiště jsme minuli. Plán mé pruské průvodkyně směřoval k Labi, jež je tu už mohutné a silné. Krátce před tím, než jsme stanuli na jeho břehu, vjeli jsme do malého města s pozoruhodným názvem Jerichow, na jehož kraji se tyčí pozdně románské věže premonstrátského kláštera. Postaven byl z těch malých červených cihel, jimiž je postaven celý severní středověk, v polovině 13. století a patří k nejkrásnějším v celé Marce (vy už víte, o co to je).
Protože jsme však krajích, které prošly reformací, během níž měli premonstráti co dělat, aby vzali hlavu na ramena, tak jsme tu žádného neviděli. Zůstala však po nich záliba v pivovarnictví, zahrádkářství, bylinkářství a apatykářství, takže celé okolí kláštera je obklopeno zahradami, záhony a ohradami pro různé různé zakrslé zvířectvo. O ekologické farmy a bio-zahrady a takové věci ale v tomto státě zakopáváte na každém kroku, což souvisí se sklonem obyvatelstva k naturalismu, pěstitelství a pohanské touze dostat se k co nejpřirozenějšímu a nejčistšímu stavu věcí, až k jakési přírodní prahmotě. Ovšem děje se to na velmi na vysoké hygienické a vědecké úrovni a s vytrvalou snahou činit svět lepším.
To je nezvratná německá touha, která je vynikající, pokud se ovšem nezvrtne. Myslím, že prožíváme velmi šťastné období německých dějin a tím také našich dějin, kdy má jejich weltbesserovství velmi dobrácký a idealistický charakter. Ne náhodou mají Zelení v Německu v současnosti kolem dvaceti procent preferencí, což je na té zemi znát. "Zelení" jsou ostatně německý vynález, což může být zdrojem jistého podvědomého nebo i vědomého antiekologického odporu, kterým si je možný vysvětlit jejich chabé výsledky u nás. Ale to je na jinou diskusi. Daniela samozřejmě volí Zelené.
Poté, co jsem vypili biolimonádu, přejeli jsem mohutné Labe po novém mostu (skoro všechno, co má v bývalé NDR něco společného s dopravou, je nové) a blížili se k městu Tangermünde. To je místo, které jsou dlouho toužil vidět, neboť tohle místo na navrší nad řekou si vybral na sklonku svého života Karel IV. To se u nás možná málo ví, že Otec vlasti pravděpodobně hodlal dáti vale Praze a Norimberku, městům, kde se zdržoval především, a také oblíbenému Karlštejnu a strávit stáří, bylo mu tehdy šedesát – tady, na místě, kde se vlévá říčka Tanger do Labe.
Souviselo to jaksi s jeho změněnou mocenskou politikou, která se v polovině šedesátých let stočila směrem na sever, mezi Labe a Odru, a potom dál až k Baltu a Severnímu moři, čehož byl součástí také jeho čtvrtý sňatek s Alžbětou Pomořanskou, tedy s tou Eliškou, co lámala meče a ohýbala podkovy. Hlavně ale císař toužil zajistit léna pro své potomky. V roce 1373 získal braniborskou marku, zčásti vojenskou silou, zčásti prostě tak, že ji od Oty Braniborského koupil za půl milionu zlatých, dvě stě tisíc přitom dal hned v hned v hotovosti, což je historiky dáváno jako příklad mimořádně schopného Karlova hospodaření.
A za sídlo své nově získané země si tedy zvolil tady toto městečko, které svou největší slávu zažilo právě během těch pár let, co tu žil císař, který dosti starý a nemocný, ale nikoli zas tak moc, aby mu to zabránilo zplodit posledního syna, který se narodil právě na tomto hradu. Jmenoval se Jan, za roku umřel... Karel tady hodlal vystavět příjemné reprezentativní sídlo, takový druhý Karlštejn, který však na rozdíl od hradu ponořeného do lesů, bude skýtat uklidňující pohled na mohutnou řeku a široké roviny táhnoucí se až k moři.
Dalo by se říct, že posledních pět let života to měl asi nejraději tady, trávil tu nejvíc času, kromě toho, že nechal postavit pohodlný hrad, založil tu kapitulo, dole na nechal zbudovat řece přístav a jistě i další věci. Odsud se také vydal v listopadu 1377 na poslední velkou evropskou tour do Francii, země svého mládí, jenže po cestě se mu přitížilo, ho sužovala dna, což je hnusná nemoc starců, ve středověku úplná pohroma, takže mu musel francouzský král Karel V., jeho synovec, poslat luxusní nosítka, jimiž chorý císař vstoupil, tedy byl na nich donesen, do Paříže. Do Tangermüde se už nevrátil, zemřel v 29. listopadu 1378 v Praze, jak známo.
Socha, která stojí na nádvoří zámku, je z roku 1899 a vytvořil ji německý sochař Ludwig Cauer. Není asi důležité, jestli je tady zpodobněný jako německý tedy římský císař, nebo český král. Je to myslím osoba nad-etnická, spojující ony tři evropské elementy – románský, germánský, slovanský – v jedno. Ta jeho tvář s velkýma očima (na obrazech bývají sytě hnědé) a jaksi vlídně ironickým, sebevědomým a klidným výrazem má v sobě něco nadčasového. Je to vlastně první panovník evropského středověku, který má na všech vyobrazeních jasně charakteristickou, okamžitě rozpoznatelnou tvář: viděl jsem jeho gotický portrét v kostele ve městě Brandenburgu, aniž bych věděl, že tam má být vypodobněn, a hned jsem jej poznal. Vždy je to tvář inteligentní, vyrovnaná a nepochybně sympatická. Ta tvář se usmívá na Čechy a Němce společně.
Daniela mi pak říkala, že tady, v Tangermünde byla naposledy jako malé děvče s rodiči. Moc si toho nepamatuje, ale je docela možné, že město zdaleka nebylo tak pěkné jako dnes, kdy je skutečně jak ze škatulky, neboť jsou ze škatulí seskládány.
Její rodiče neměli auto, ani toho trabanta, místo toho měli zahrádku a na výlety po okolí jezdili na kole. Nikdy před rokem 1989 nebyli na Západě, i když je to z Rathenowa ne víc než sto kilometrů. Dívali se ale na západoněmeckou televizi, takže určitou představu, jak tam život vypadá, měli. V politice se ale nijak neangažovali, pro režim, ani proti němu. Daniela myslí, že žili docela spokojeně, i když samozřejmě skromně a prostě. Po převratu brzy přišli o práci, protože skoro všechny podniky v Rathenowě a širém okolí zkrachovaly, ale mohli odejít do předčasné penze a s důchodem vyjdou velmi slušně: jak známo, největším vítězem německého sjednocení jsou východoněmecké důchodkyně, které dostávají důchod v průměru dvakrát větší než ženy na Západě.
Daniela sama si myslí, že sjednocení bylo samozřejmě správné, jen nemuselo všechno jít tak rychle a ne všechno bylo na NDR úplně špatné. Já jsem řekl, že třeba se mi líbili ti gumoví indiáni, kterých jsem ze shopping tour s ROH, přivezl vždy plnou kapsu. Jinak že si nic nevzpomínám. S tím Daniela nesouhlasila a vyjmenovala mi nějaké čokolády a pár písničkářů. Jo, a taky je to tady hezčí, dodala, zůstalo tady mnohem víc přírody než na Západě, dodala. To jsem musel uznat, že se mi to také tak jeví.
