Takže co? Já udělám to, že vykradu sám sebe a doplním krátce pár článků, které jsem minulý týden sepsal a u nichž jsem byl se svým malým Nikonem. Odkážu vždy k onomu článku a on se v ideálním případě zobrazí. Začnu rozhovorem, který vyšel v sobotu 22. ledna v Orientaci. Když jsem psal takový ten životapisný rámeček, napsal jsem tam Davidu Vondráčkovi schválně větu, že chodil na gymnasium v Sokolově. To já totiž taky. Jenže David je o tři roky starší, takže jsme se neznali jinak než letmo. Já jsem tehdy mnohem lépe znal jeho mámu a to tím způsobem, že to byla na tom samém gymnasiu moje třídní, paní (já mám takový pocit, že jsme jí soudružko neříkali, neboť se to k ní vůbec nehodilo) profesorka Vondráčková Anna.
Takže já, když jsem dělal ten rozhovor s Davidem, tak také proto, abych si u ní šplhnul. Ona to totiž byla skvělá třídní. Měla nás na ruštinu a na češtinu, ale hlavně na literaturu a ironii a sarkasmus, to ji evidentně zajímalo nejvíc, v tom jsme si tehdy rozuměli, i když si myslím, že to se mnou neměla lehké a jednou mi dala třídní důtku za nekázeň, na to jsem nezapomněl, ale odpustil. Tahle paní profesorka udělala věc, jejíž statečnost mi došla až později. Maturoval jsem v roce 1984, nemusím psát, co to bylo za roky. A pár týdnů před maturitou, možná to byla poslední nebo předposlední hodina češtiny tahle žena malého vzrůstu, ale velkého ducha, nám řekla, ať si teď nic nepíšeme, ale o to lépe posloucháme, že by nám chtěla něco říct o spisovatelích, kteří v současnosti z různých důvodů nevycházejí, ale do české literatury nesporně patří, ba že to jsou její mistři... A tak v roce 1984, v časech hluboce temných, v jedné třídě na gymnaziu v provinčním ušmudlaným Sokolově padala jména jako Škvorecký, Kundera, Lustig, Vaculík, Klíma, Hrabal (ano, ten vycházel, ale pokřiveně), ba Václav Havel, postava v té době hluboce ilegální. Já vůbec nevím, jestli nám to tehdy vůbec docházelo, pravděpodobně ne, co profesorka Vondráčková právě dělá, že vlastně podniká něco, co by ji mohlo okamžitě stát místo, a to by pro ni dopadlo ještě dobře. Byl to čin druhu "vyššího principu mravnostního", taková malá velká statečnost, při níž si nemohla být jista vlastně ani námi, pitomci, kteří v tom měli většinou zmatek a teprve postupně jim docházelo, v čem tu žijeme – ne každý měl školu od rodičů. Tak tohle tady chci napsat jako malý detail z těch časů. Docela by mě zajímalo, jestli někdo zažil na gymnaziu něco podobného.
S Davidem jsme se pak museli setkat v Praze, já sleduju léta, co dělá, je mi to blízké, vlastně to dělá za mě, čímž nechci říct, že pro tu vyhnaneckou cenu, o níž v tom rozhovoru mluvíme, jel do Frankfurtu taky za mě. A nebyl to náš rozhovor první, před třemi lety jsme jeden udělali do Týdne, to měl hotový film o poválečných repatriantech do Sudet, jmenovalo se to Do země (ne)zaslíbené. V závěrečné pasáži mluví o svém prožívání toho našeho kraje, a i když já jsem bydle v hezčí části Sokolovska, v Rotavě a v Kraslicích, tak to máme hodně společné:
Vyrůstal jsem v panelákovém sídlišti v Chodově u Karlových Varů. Na střední školu jsem jezdil do Sokolova autobusem měsíční krajinou po vytěženém uhlí. Chemičky, smog, permanentně naštvaní lidé a všechny sochy svatých podél cesty měly uražené hlavy.. . Vím, že dějiny se už vrátit nedají, i když se dá donekonečna diskutovat o spojitých nádobách nuceného vysídlení německého obyvatelstva z třetiny Čech a skluzu ke komunistické totalitě, která většině novoosídlenců zase tak nevadila, ale já se pokouším vidět věci po tolika letech neideologicky: pouze skrze dramatické příběhy lidí, které druhá půlka dvacátého století nějak rozhodila. Pro mě jsou Sudety spíše Zemí nezaslíbenou, nemohu se tam zbavit pocitů melancholie a zmaru... Teď jsem točil něco na Slovácku a cítil jsem se tam v udržovaném a nevykořeněném harmonickém kraji s tradicemi lépe. Ale připouštím, že jsem s touto přepálenou senzitivitou trochu divnej a vlastně i trochu neupřímný: vždyť větší témata si vybírám hlavně v pohraničí... Jako Franz Kafka nazýval své milované nemilované město matičkou s drápky, která jen tak nepustí..., tak u mě to bude asi podobné. S tou zemí, kde nikdo není pořádně doma, i když o tom ani neví...
Pár dní před tím jsem jel do Modřan. To je u hned Prahy, vlastně ještě v Praze, ale nikdy jsem tam předtím nebyl. Odvezl mě tam Petr Vrána, což je zajímavý muž, se kterým se jsem se seznámil ani nevím jak. Má plán postavit v Modřanech na náměstí mezi paneláky jakousi digitální laternu magiku, která by modře svítila za nocí a blikala a voda by po ní stékala. Připomínala by exulanty a jejich osudy. Píšu o tom i Petru Vránovi tady.
Čtěte také: |
My jsem si dali v Modřanech oběd v takové obrovské panelákové restauraci na Sofijském náměstí a Petr Vrána pořád mluvil a mluvil. Říkal, že připravuje film o únosu letadla Slovairu v červnu 1972 do západního Německa, jeden, možná ten nejstrašnější díl majora Zemana je podle (skutečně "podle") toho případu splácaný. Petr říkal, že by to bylo senzační doku-drama, když mi to líčil, jak Lubomír Adamica unáší malé letadlo, jak míří na kapitána Mičicu, pak vychází střela, Patr je přesvědčený, že neúmyslně, a co se dělo v kabině potom. Máchal u toho rukama, nakláněl se jako unášené letadlo, předváděl smrtelně zraněného Mičicu, pak jak letadlo přistává... Lidé kolem se nás podezíravě dívali.
Potom jsme se šli z nadhledu podívat na místo, kde by onen památník mohl stát. Vlezli jsme do bývalého obchoďáku (aspoň se mi jevil, že je bývalý) a Petr stále mával rukama. Když na něho zasvitlo slunce, vypadal jako Mario Adorf, ten, co hrál ve Vinnetouovi bídáka Santera, však ho znáte.
Když článek vyšel, dva mí kolegové (Petr Zídek a Ondřej Štindl) projevili jistou nespokojebnost nad tím, jak jsem Modřany charakterizoval. Vyšlo nejevo, že oni z těch Modřan jsou. To by mě nikdy nenapadlo. Slíbil jsem, že se tam někdy vypravím a celý díl fotoblogu věnuji Modřanům.
Na této fotografii je Josef Chuchma a Ondřej Konrád. Nacházíme se ve studiu ČRo 6 v Dykově ulici na Vinohradech. Právě jsme dotočili hovor o poměrech, naštěstí to nebyl přímý přenos. Ondřej několikrát řekl Josefovi: Jiří. Nejdřív ho dokonce představil jako Jiřího Chuchmu. To jsme se nasmáli. Snad se to už vysílalo. Oba jsou moji kamarádi a kolegové. S Josefem jsme pomalu v novinách zestárli. On se ovšem moc neměnil, fyzicky myslím, stále takový uhlazený, sportovní zjev, pěkné svetry, mikiny, baťoh na zádech, myslím, že jsem ho nikdy neviděl v košili, natož podroušeného, vždy je naopak čistý, střízlivý, racionální, skeptický, pracovitý, informovaný a nejnovějších technologií znalý. Dlouho jsem před ním skrýval, že také fotím, neboť tomu na rozdíl ode mě on skutečně rozumí. Byl jsem však rád, když mi můj nikon pochválil, ale když se mě zeptal, jestli má "výsuvný display", nechápal jsem, o čem mluví a pak jsem řekl, že ne že to, co vidí je blesk. Josef kroutil hlavou. Jeli jsme pak spolu tramvají, Ondřej měl koncert v Malostranské besedě a já uznal, že ty "koně", co měl na nohách byly parádní.
Na kolo skutečně ještě není počasí. Ale často chodím v Holešovicích kolem improvizované pomníku Jana Bouchala, od jehož autemsmetení uběhlo před dvěma týdny (11. ledna 2006) už pět let. Osobně jsem ho neznal, ale věděl jsem o jeho záslužné činnosti kolozvěstovské, vlastně když jsem viděl jeho fotografii, to už byl ale po smrti, bylo mi jasné, že ho od vidění znám – před pěti lety se cyklisti v Praze znali od vidění skoro všichni. Já vím, že se snad něco od té doby změnilo, skutečně nás je víc, přibyly ty tzv. cyklostezky, víc se o tom píše, dokonce před komunálními volbami to bylo téměř téma, možná, že už se na lidi na kolo nehledí jen jako na cvoky a levičáky etc. To hlavní se myslím nezměnilo: to, že kolo je po chůzi nejnormálně dopravní prostředek ve městě na krátké a střední vzdálenosti. Tak já to tu píšu preventivně, ještě než začne sezona. A upozorňuju, že už čtyři roky existuje velmi podařený návrh na důstojný pomník Janu Bouchalovi, udělal ho David Černý, na něj je velmi uměřený, věcný a důstojný, spočívá v kovovém reliéfu ležícího cyklisty, jenž by splýval se silnicí. A pět let uplynulo a nic. Asi se čeká na nějakou další oběť.
V neděli jsem se šel na cosi podívat na Novou scénu ND. Jmenovalo se to Sklo vyteklo z prasklé vany a v programu jsem si přečetl, že jde o "Akutní audiovizuální symfonii a dynamická analýzu výjimečné sklářské tradice ve chvíli, kdy hrozí její zánik. A také o "abstraktní meditaci jako pocta estetice skla a lokální umělecký manifest o těch, kteří jakoukoliv motivaci už ztratili i o těch, kteří se snaží pokračovat"
To znělo slibně. A také to skutečně slibné bylo. Když jsem tam přišel, stálo ve foyer takové jarmareční podium, které bylo z přední strany zakryté průhlednou oponou. Já jsme si sedl tak, aby bylo vidět za ni. Tam byl připraven laptop a stůl, na kterém byly mísy a plno sklíček. Za chvíli přišla umělkyně a performerka, která byla oblečena do takové astronautické kombinézy a na hlavě měla složitou konstrukci z vánočních ozdob a laboratorních trubiček. Vypadala jako aztécký král Montezuma ve slavnostním převleku, avšak kdybych neseděl tak chytře, tak bych na ni skrz tu záclonu neviděl. Představení spočívalo v tom, že do takovéhotoho počítačového zvuku a šumu, performerka sypala korálky z jedné misky do druhé, což mikrofon reprodukoval jako zajímavý zvuk. Občas vzala větší kousek skla a ťukla s ním o jiný, což opět vydalo zvuk. Do toho zněly útržky reportáže ze severních Čech, v níž si lidé stěžovali na to, že sklářství vzalo za své a že všechno teď dělají Číňani. Celkový dojem byl mohutně umocňován pestrobarevnými kaleidoskopickými světly, které promítala na performenčina kamarádka. Bylo to velmi interesantní a trvalo to půl hodiny, což se dalo.
Ta performanka byla kolegyně Lenka Morávková, která občas píše články k nám do rubriky o věcech, na které jsme my tady už staří. Třeba o nějakých performerkách a indických čarodějnicích a japonských šogunech. Teď zrovna jeden článek brzy vyjde. Pokud vím, má jakousi skupinu, jmenuje se to My Name is Ann, ale myslím, že už se tomu neříká skupina, spíš projekt nebo věcička nebo tak nějak. Jednou jsem na tom i byl, s Macháčkem a Viktorem, a to jsme koukali. Hraje na saxofon, xylofon, nafukovací balonky, cingrlátka, dětské hračky. Elektrická kytara je pro tyhle lidi archaický nástroj asi jako pro nás byla třeba lyra nebo lesní roh. Lou Reed, natož Mick Jagger jsou pro ně stejně přitažliví, jako byl pro nás Josef Zíma nebo Frank Sinatra. Když se s ní někdy chvíli bavím, zjišťuju skoro kosmický závan času, který mě už od téhle generace dělí. Třeba oni vůbec neví nic o tom, kdo to byl Jakeš, Bilak nebo Brežněv, o Dubčekovi mají stejnou představu, jakou já jsem měl třeba o Karlu Kramářovi. Havla znají jako takové křehkého pána a Klause myslím ani neregistrují. Mluví třemi jazyky, byli na stáži v Miami a v Barceloně a Manchesteru a třeba Mnichov nebo Vídeň, jsou pro ně hodné tak maximálně zívnutí. Morávková, která samozřejmě vystupuje pod uměleckým jménem KnofLenka myslím píše doktorát na téma městského hluku a jeho zachycení v post-hip-hopové subkultuře. Tak mi to nějak říkala. Svým způsobem k tomu mám obdiv.
Pozdravil jsem se tedy s Morávkovou, řekl jí, že to bylo interesantní a šel domů. Poznáte kolem jakého domu?
Mírně sněžilo. Ze Slavie vyšel číšník to zkontrolovat.
Ráno už zase bylo plno sněhu.
