Teď už se to tak moc neví, ale Olomouc měl založit sám Julius Caesar.
Teď už se to tak moc neví, ale Olomouc měl založit sám Julius Caesar a na vršku, kde stojí kostel sv. Michala, měl postavit jakousi pohanskou věž, „turris Julia", takže ještě před válkou se svatomichalskému návrší říkalo Juliusberg. To antické založení si vysnili místní humanisticky vzdělaní patrioti a římská tradice se držela mezi německým měšťanstvem, které v Olomouci převládalo až do roku 1919, kdy nad ním zvítězili Češi (Hanáci) tím, že k připojili okrajové čtvrtě a dědiny, takže z Olmütz se stal Holomóc.
Olomoucký vlastenec – snad takoví ještě jsou - vám řekne, že krále Václava III. zabili na místě, kterému se od těch dob říká „krvavá pavlač“.
Nebohý mladý král Václav (bylo mu sedmnáct) tedy nejspíš nevyběhl na rozpálenou pavlač a nevykrvácel tam ze tří bodných ran (ten počet uvádí Zbraslavská kronika), jež mu do těla vsadil zákeřný vrah. Muselo to být někde jinde, ne však daleko. Úmrtní kniha olomouckého kostela sv. Václava v zápisu, který byl učiněn hned druhého dne po atentátu, tedy z 5. srpna 1306, uvádí, že „Václav, král český, když vyšel po poledni v paláci na vzduch... byl zavražděn.“ To poslední je na celé věci nejjistější.
Po Pražském hradu je olomoucká akropole, ten vlastně nenápadný vršek, asi nejsložitější architektonickým komplexem v zemích Koruny české.
Když přijedu do Olomouce, dělám to tak, že zkontroluji stav socialisticko-realisticko-utopistické fresky v nádražní hale a nastoupím do tramvaje (linky 2, 4, 6). Jedu tři stanice směrem do centra - vystoupím U dómu a pak doprava úzkou ulicí a stojím na místě, které se vrstvilo po celé tisíciletí, po celou dobu, co tu cosi jako český stát existoval, ba ještě dřív. Po Pražském hradu je olomoucká akropole, ten vlastně nenápadný vršek, asi nejsložitější architektonickým komplexem v zemích Koruny české. Osídlené to tu bylo už v pozdní době kamenné. Návrší nad brodem přes řeku Moravu patřilo k významným správním centrům Velkomoravské říše a díky své odlehlosti přečkalo nájezdy Maďarů v polovině desátého století.
Mým oblíbeným exponátem v muzeu je pompézní ceremoniální kočár biskupa Ferdinanda Julia z Troyeru.
Olomoucké Václavské náměstí je na rozdíl od toho pražského prostorem intimním, ze tří stran uzavřeným, mírně se zvedajícím k novogotickém dómu sv. Václava, který byl před osmi lety rekonstruován. Nalevo od chrámu se rozkládá barokní a klasicistní areál kapitulního děkanství, jež náměstí obepíná do jakési podkovy. Nejsou tady žádné davy turistů, nikdo nikam nepospíchá, většinou je tu pár lidí, kteří se jdou podívat do kostela, někteří na výstavu do Arcidiecézního muzea, které tam bylo otevřeno v roce 2006 a jsou v něm sbírky olomouckých biskupů a arcibiskupů, velkých sběratelů a mecenášů, dlouhou dobu jedněch z nejdůležitějších hodnostářů v království.
Mým oblíbeným exponátem v muzeu je pompézní ceremoniální kočár biskupa Ferdinanda Julia z Troyeru, se kterým v roce 1745 vjel do města v čele obrovského intronizačního průvodu, přičemž zaplnil celé Horní náměstí, kde už třicet let stál ten mohutný sloup Nejsvětější Trojice, největší barokní sousoší v zemi. Opulentní barokní událost, která si nezadala s královskou korunovací, je vymalována na několik metrů dlouhém obraze Františka Vavřince Korompaye, jenž je vystaven v tom samém muzeu o několik sálů dál. Obraz je vlastně pokusem „vyfotografovat“ historickou událost a přesně podat zprávu o tom, kolik lidí, koní, kočárů se té slávy zúčastnilo, jak byli lidé oblečení, kde stáli, jak se pohybovali. Člověk si představuje, jaké úžasné to muselo být divadlo, jak nákladné to bylo, jak pestré a omračujícící, kolik jen trusu po sobě zanechali koně... Jaká sláva to musela být v barokním Olmützu...
Obraz je vlastně pokusem „vyfotografovat“ historickou událost a přesně podat zprávu.
Faktem je, že Olomouc stála v království historicky, esteticky a duchovně hned po Praze, což bych jí přál i teď. (Praha je první jaksi sama od sebe, aniž si to zaslouží.) Díky onomu fiktivnímu „císařskému" založení mají v Olomouci barokní Caesarovu kašnu (a pět dalších) a na radnici pizzerii Caesar a Václav Cílek o Olomouci píše, že je to jediné antické město v České republice (viz jeho text Olomouc - neviditelné město v knize Dýchat s ptáky, 2008). To je ale více přáním nežli myšlenkou, pokud ovšem, když se řekne antická, nemyslí se jiným slovem katolická, což tedy (arci)biskupská Olomouc byla až okázale.
Faktem je, že Olomouc stála v království historicky, esteticky a duchovně hned po Praze.
Olomouc byla v historii vždy jaksi sama pro sebe: jako sídlo moravské větve Přemyslovců byla několik staletí zdrojem vnitřních dynastických konfliktů, neboť údělníci odtud startovali za vyššími ambicemi, a jako centrum církevní moci se vždy snažila zachovat si autonomii, což se jí dlouho dařilo. Zdaleka nepřijímala všechny nápady z Čech, například husitstvím zůstala netknuta. Zůstala svou, i když ztratila postavení hlavního správního města Moravy a předala ho nedobrovolně banálnějšímu, ale jaksi dravějšímu Brnu.
Až do dvacátého století to bylo nejkonzervativnějším městem Moravy s patricijsky a silně prorakousky cítícím měšťanstvem. Lesk a bohatství kostelů a arcibiskupského dvora německého Olmützu byl trnem v oku národně smýšlejícím pokrokářům. Okolní slovanský lid hromadně navštěvoval poutě na Svatém Kopečku, ale uvnitř města se v sadech konaly okázalé slavnosti c. k. městských ostrostřelců, při nichž české slovo nepadlo. Dvacáté století nad tím vším učinilo amen a za socialismu upadla Olomouc na pouhé okresní město. Myslím, že se z toho úplně ještě nevzpamatovala, i když vypadá mnohem lépe, než to ušmudlané město s drolícími se paláci, jak jsem ho znal jako dítě a mladík, který přes Olomouc nutně musel jet, když jel do rodného Prostějova.
Většinou jsem měl tak čas dojet na náměstí k renesanční radnici, na které je ten legrační socialistický orloj.
Většinou jsem měl tak čas dojít na náměstí k renesanční radnici, na které je ten legrační socialistický orloj, který po válce (hotov byl 9. května 1955) nahradil asi příliš německy vypadající orloj středověký. Teď tam juchají Svolinského Hanáci s Hanačkami, nahoře projíždí pokroková jízda králů a místo smrtky a apoštolů se otáčí figurky chemika, hutníka a házenkáře, jehož předlohou byl prý Olbram Zoubek. Na číselníku jsou takové užitečné údaje, jako je datum smrti Stalina, Gottwalda a dokonce Ždanova. To se hodí. Orloj to vlastně ale už není: chybí mu to nejdůležitější, mechanický astroláb, přístroj propojující čas zemský s pohybem univerza, mikrokosmos s makrokosmem. Ale asi to nikoho zvláště nežere.
Možná by se Olomouc dala nazvat neklidným jádrem expanze českého státu na Moravu, jejíž „českost“ ale nebyla nikdy - natož na úsvitu státnosti - tak samozřejmá, jak se to z pražského pohledu dnes jeví. Po připojení Moravy k přemyslovským Čechám (za knížete Oldřicha) tu bylo od roku 1034 sídlo moravských údělných knížat a roku 1063 zde Vratislav II. (od roku 1085 první český král) obnovil biskupství - se symbolickou návazností na tradice Velké Moravy, ale pod patronací nikoli velkomoravských věrozvěstů, nýbrž svatého Václava, státního kultu přemyslovských Čech.
Když přijedu do Olomouce, dělam to tak, že zkontroluju stav socialisticko-realisticko-utopistické fresky v nádražní hale.
Kam ale zmizela vzpomínka na nebohého Václava? Člověk by očekával, že v 19. století, kdy se takové pomníky stavěly, tu něco postaví, nějaký bolestný anděl nebo lkající vlast či tak, ale nic takového tu nenajdeme. Prý za to může tehdejší německý charakter města, což je - pokud tomu tak bylo - vůči Václavovi nespravedlivé, vždyť po matce Gutě to byl Habsburk a díky německým princeznám byl podíl německé krve kolující v žilách Přemyslovců značně koncentrovaný. Ale skutečností je, že Václavské náměstí v Olomouci je bez pomníku. Jediné, co na dávný čin upomíná, je deska-vývěska z roku 1934 v pravém rohu náměstí. Upoutává na „dvoranu Přemyslovců“, což je vlastně trávník u zdi s velmi užitečnými prostorami veřejných toalet.
Upoutává na „dvoranu Přemyslovců“, což je vlastně trávník u zdi s velmi užitečnými prostorami veřejných toalet.
Kde se Václav III. tehdy ubytoval, je známo. V „domě pana děkana Budislava“, jak praví kroniky. Stával v areálu již nepoužívaného hradu blízko svatováclavské katedrály, tedy skutečně asi tam, kam se vstupuje dveřmi s pseudorománským portálkem. Mnoho autentického z oněch časů tam člověk nenalezne, snad jen si lze představovat si, že za dávno zmizelým rohem tu číhal onen blíže neznámý Konrád z Botenštejna, jenž pak odtud vybíhá se zkrvavenou dýkou a dříve, než vydá jediného slova, je ubit strážemi. Zda to byl královrah, se už nikdy nezjistí.
Na místě budoucí královraždy stál vrcholně románský palác s ambitem a rajským dvorem stál asi sto padesát let před činem. Zásluha o něj patřila biskupovi a diplomatu Jindřichu Zdíkovi (možná, že to byl syn kronikáře Kosmy). Byla tu písařská a iluminátorská dílna, stavební a kamenická huť. Z paláce zůstala do dnešních časů pouze krásná trojdílná a dvojdílná okna, objevená při přestavbě v devatenáctém století a restaurovaná před třiceti lety. Spatřit je lze z novodobého ochozu „Přemyslovského paláce“. To jméno, dosud užívané, je novodobá fikce teprve z roku 1962 a mělo paláci, tehdy už de facto neexistujícímu, dodat snad na vznešenosti a hlavně zastřít jeho církevní charakter. Nešlo totiž o zeměpanské sídlo, nýbrž o sídlo biskupa. Správně by se virtuálnímu paláci mělo říkat Zdíkovský.
Zdíkovo dílo vydrželo sotva půl století: už jeho následovníci, biskupové Robert a Bruno ze Schauenburgu, palác přestavěli a vybudovali na jeho místě kapitulní školu a nové, už gotické stavby: biskupský palác a palác kapitulního děkana, který byl od roku 1295 pronajímán purkrabímu Albertovi ze Šternberka. Tomu, jenž hostil mladého krále na cestě do Polsko, kam už nedojel.
Na místě budoucí královraždy stál vrcholně románský palác s ambitem a rajským dvorem stál asi sto padesát let před činem.
Boření, bujení a metamorfózy olomouckého sídla pokračovaly. Stavělo se za biskupa Jana Volka, současníka Karla IV., palác v pevně katolické Olomouci přečkal husitské války, v renesanční sídlo se proměnil po přestavbě v první polovině šestnáctého století. Se šrámy přežil obléhání a ostřelování Švédy za třicetileté války. Téměř každý barokní biskup a od roku 1777 arcibiskup měl ambici k objektům přistavět něco svého: kapli, sál, hospodářský objekt, kočárovnu. V roce 1767 tady koncertovalo zázračné dítě Mozart. V roce 1803 udeřil do paláce blesk a požár zničil tři patra. Opět se stavělo a celé dílo bylo pak završeno za ambiciózního kardinála Bedřicha z Fürstenbergu (1853-1892) radikální přestavbou svatováclavského dómu, jehož triumfálně katolická pompa přiváděla do rozpaků již současníky. Jenže to už byla pouze labutí - zato mohutně znějící - píseň pyšné arcibiskupské Olomouce.
V roce 1767 tady koncertovalo zázračné dítě Mozart.
Úkladná vražda na Václavovi III. byla provedena dokonale, hmotného po ní nezůstalo vůbec nic, nakonec ani ty stěny, v nichž byla vykonána. Ve Staré Boleslavi se poutníci mohou poklonit kostelním dveřím, u nichž zemřel svatý Václav. V chebském muzeu je dosud k vidění údajná postel, na níž najatí vrazi zastihli na smrt nemocného Valdštejna. Po posledním Přemyslovci žádná podobná „atrakce“ nezbyla. Jeho tělo dvacet let leželo v kryptě blízkého chrámu, dokud je jeho sestra Eliška nedala převézt na rodinné pohřebiště na Zbraslav. O století později jeho hrob rozmetali husité. Zachovala se jen lebka. A v Olomouci pověst o krvavé stopě na balkoně.
Kde už třicet let stál ten mohutný sloup Nesjvětější Trojice, největší barokní sousoší v zemi.
Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/
