Je málo tak zajímavých věcí, jako je vypuštěná přehrada.
Myslím, že každý má mít nějakou svou „osobní vodu“; místo, kde s ní poprvé přišel do hlubšího styku, většinou je to místo, kam ho vozili od dětství, nejprve ho nechávali šťourat se v bahně, pak ho za pomoci různých prostředků učili plavat, potom se tam třeba poprvé málem utopil, pak tam poznával, jaké je to blaho to koupání a plavání a polehávání a takové ty letní věci. Nevím, možná se to už změnilo a lidé teď mají spíš nějaké bazény, kam individualisticky děti namáčejí do chlorované vody. Nebo si to odbývají u moře, což je voda však úplně jiného druhu, než ta domácky sladká, obyčejná a trochu zapáchající voda našich rybníků a přehrad.
Ženský element je přitom vždy jaksi spjat s čímsi tekutým, kapalným, vlahým a mokrým.
Takže tou mou osobní vodou je ta v Plumlovské přehradě u Prostějova. Stala se jí bez mého přičinění tím, že jako dítě napůl prostějovské (viz fotoblog Návraty v placentě) jsem tam byl od raného věku dovážen, donášen a pak doprovázen příbuzenstvem, tedy babičkou Boženou a především tetou Libuškou, jež představovaly – z dětského hlediska - nejlepší druh žen na světě: byly klidné, láskyplné a spořádané a výborně vařily. Ty doplněny mou poněkud temperamentněji založenou mámou, tvořily ženskou svatou trojici mé dětské existence, jež je, jak všem známo, pro život rozhodující. Ženský element je přitom vždy jaksi spjat s čímsi tekutým, kapalným, vlahým a mokrým, zkrátka s nějakou základní plodovou vodou, do které se vracíme ve snech, ale i tehdy, když se ponoříme do příjemné letní klidné vody, jak o tom psal velký znalec „obraznosti hmoty“, filozof Gaston Bachelard.
Ta přehrada prostě potřebovala po skoro stovce let vybagrovat, vyčistit, regenerovat.
Už několik let je ale přehrada z dobrých důvodů vypuštěná. Její dno, z něhož byly vybagrovány tuny bahna, je nyní pokryté plevelnatou zelení a jen uprostřed kaluže a mělké laguny připomínají, že tady byla všude voda. Kdybych věřil – jako že v ni trochu věřím - v sympatetickou magii, to je ta, která věří v příbuznost a vztahy věcí neživých a živých, byl bych se musel leknout, že snad ta mělčina mi naznačuje něco z mého života, který se před těmi pár lety jako by ocitl v podobném stavu, tedy jako vypuštěná přehrada. Magie a symboly však, věřím, v tomto ohledu není nutné brát přiliš vážně. Ta přehrada prostě potřebovala po skoro stovce let vybagrovat, vyčistit, regenerovat. I když se prý práce a napouštění zdrželo - mělo to prý být hotovo už letos –, lze věřit, že voda se opět do toho lavoru vrátí a s ní i nový životní elán, třeba i ten můj.
Její dno, z něhož byly vybagrovány tuny bahna, je nyní pokryté plevelnatou zelení.
Plumlovská přehrada se svými 65 hektary nepatří ani zdaleka k těm velkým vodním dílům, ale zato k těm u nás nejstarším. Četl jsem někde, že je dokonce vůbec první přehrada v celém Předlitavsku, ale to bych byl přece jen opatrnější. Plány na její stavbu, které vypracovala česká technická univerzita v Brně, vznikly už před první světovou válkou. V roce 1911 byl projekt úředně schválen Zemským moravským výborem, kopat se začalo na podzim roku 1912, pak to válka zdržela. Během ní tam pracovali italští váleční zajatci, kteří se vyznali v trhání skal: zbylo po nich označení jedné skály Talijánská a možná některé exotičtější rysy u některých místních rodin. Po válce dílo několik let stálo, začalo se znovu v roce 1922. Devět let se pak stavěla hráz nad Mostkovicemi. Postupovalo se pomalu a pečlivě i proto, že v dobré paměti byla ještě katastrofa na přehradě v Desné v Jizerských horách: v září 1916 se tam protrhla hráz a proud vody, nesoucí tuny dřeva, rozdrtil šedesát dva lidských bytostí.
Hotovo bylo na podzim 1932, rok na to se začalo napouštět. Kolaudováno bylo v roce 1936, tehdy se tu rozjela první turistická sezóna: předpokládám, že sem začal z Prostějova jezdit i děda Bohumil s babičkou Boženou i s jejich malými dcerami. Babička se ale nikdy plavat nenaučila, když vlezla do vody, chodila po dně a rozhrnovala ruce jako by plavala prsa, domnívajíc se, že to nikdo nepozná. Jak to bylo s dědou vlastně nevím, umřel v roce 1973, babička šest let nato (viz fotoblog Babička slaví sté narozeniny).
Devět let se pak stavěla hráz nad Mostkovicemi.
Plumlovská přehrada leží u Plumlova, ale ne přímo u něj, takže by se spíše spíš měla jmenovat Mostkovická, protože hráz se vypíná nad vesnicí Mostkovice, která je dnes spíš předsunutým předměstím Prostějova, nebo ještě přesněji Stichovická, protože leží na místě, kde byl Stichovický rybník a pár stichovických chalup, které pohltila. Řekou, která jí protéká a napájí ji, je Hloučela, což je spíš parodie řeky. Je to líný potok, který pod jménem Okluka vytéká z blízké Drahanské vrchoviny a za přehradou se mění v Hlóčelu, jak se na Hané samozřejmě říká, a teče po okraji Prostějova, aniž by si ji někdo více všimnul. Svůj význam má jen díky té přehradě, kterou se Prostějov stal přístavním městem na hanácký způsob.
Pro obyvatelstvo, které přišlo na konci 19. a v první polovině 20. století do Prostějova většinou z hanáckých vesnic a které se pomalu stávalo obyvatelstvem městským, byla přehrada čímsi jako školou moderních způsobů, tady asi poprvé poznávalo, co se dá u vody dělat, jak trávit volný letní čas poleháváním, jak si oblékat plavky a mazat se opalovacím krémem: to všechno byly věci, které sedláci běžně nedělají, neboť v létě jsou žně a plno práce a žena si šátek před cizími muži nesundá, natož aby mu ukázala holé nohy. Tady na tom místě se to zlomilo. Přehrada byla místem kulturní revoluce, civilizačního obratu, mísení lidí na jednom bahnitém břehu U vrbiček, jak se to hanácké lido jmenovalo. Selky a sedláci se svlékli, ponořili do vody, a šli vstříc modernitě a pokroku.
Tady na tom místě se to zlomilo.
Já jsem to na Plumlovské přehradě začal poznávat na přelomu 60. a 70. let. To už moderna v československém, tedy paradoxním, vydání byla v plném proudu a měnila se v normalizaci. Manžel mojí tety, strýc, čili stréc, Olin, který si uměl vždy poradit, těchto klidných časů využil k tomu, že na svahu nad přehradou postavil chatu. Celé okolí přehrady se proměnilo v chatařskou zónu: každý, kdo jen trochu na to měl a byl přičinlivý, si vystavěl, většinou svépomocí, jakýsi miniaturní domek, ve kterém zhmotnil svůj sen po jiné realitě, než mu nabízel fádní a uniformní první oficiální domov. Tisíce obyvatel Prostějova se tedy, sotva pár kilometrů od svého bydliště, měnily v zahradní bytosti, v okrasné trpaslíky, v kovboje a rančery bez dobytka, v trampy bez trampování, v obyvatele miniaturních haciend, minihradů a minizámků. Ti lidé svlékli své civilní šaty, oblékli se do hábitů, v nichž se cítili volně a svobodně, a všechny letní víkendy a zcela jistě většinu své dovolené, prožili v těch porůznu stláskaných a improvizovaných stavbách a v jejich těsném okolí, na těch pár čtverečních metrech jejich privátního štěstí.
To světlé bylo kratší a sotva zahrnovalo dva měsíce prázdnin.
To jsem jako dítě zažil, miloval jsem to a s velkou nostalgií na to vzpomínám. Svědky toho mého štěstí a jeho účastníci byli mí bratranci Peťa a Olik, kluci o pět a o deset let starší. Zvláště mladší Peťa měl za úkol se o mě celý den starat, míti mě na krku, což snášel trpělivě a se sebezapřením. Já jsem si ve svém mladším chlapectví nárokoval jejich absolutní pozornost, za kterou jsem se jim však odvděčoval naprostou oddaností a neskonalým obdivem: oni věděli mnohem víc věcí než kterýkoli můj vrstevník či spolužák, nosili džíny, které jim strýc nějak díky svým známostem obstaral, rozeznávali mezi pumami a adidaskami, ne že by je měli, ale znali to. Byli to oni, s nimiž jsem se poprvé na malé černobílé televizi díval na závody formule 1 a oblíbil si jména Emerson Fittipaldi, Jackie Stewart, Ronnie Peterson a byl zoufalý, když v roce 1978, po prázdninách umřel. Z jejich kazeťáku jsem slyšel poprvé Beatles, Dylana a Donovana, jehož psychedelická písnička Mellow Yellow mi tu dobu dokonale vrací zpět. Byli kluci z města, dokonce takového, kde byla tři kina (Jas, Oko, a na svou dobu hypermoderní Metro 70), několik prodejen zmrzliny, jež se prodávala i v osmi druzích - to byl celostátní unikát, pozůstatek nějakého ekonomického experimentu z konce 60. let. Bylo tam dále městské koupaliště, cyklostadion, dvě knihkupectví a velké gymnázium na Kollárce, kde bydleli, takže to měli do školy dvě minuty. Pokročilá městská kultura Prostějova, byť to bylo v těch zamrzlých letech sedmdesátých, ostře kontrastovala se sudetskou (to slovo jsme ovšem neznal) pustotou, kde jsem trávil většinu roku a kde jsem chodil do školy. Rok byl pro mě jakoby rozdělen na světlé a temné období. To světlé bylo kratší a sotva zahrnovalo dva měsíce prázdnin – celé dva měsíce jsem tam tetě na krku také být nemohl. Ale jas těch letních týdnů mě nějakým způsobem zalévá dosud a vlastně z něj pořád cosi čerpám. Tu vzpomínku na to štěstí.
Třeba ráno. Ráno začalo tím, že nás teta, jež byla učitelka na zvláštní škole a měla tudíž prázdniny, probudila, pod pumpou jsme se umyli, vyčistili si zuby, nasnídali se a pak se běželo s dekou dolů, k přehradě, obsadit lehátko. Na té pláži byla postavena stabilní lehátka sbitá s dřevěných fošen, mírně skloněných. Ráno se na ně položila deka, což znamenalo, že je obsazeno. Všichni to respektovali. Voda byla ještě ale ráno studená, tak se do ní nelezlo. V kiosku, který tam stál, se nakoupily nějaké nezbytnosti, loupáky, chleba, nějaké ovoce a zelenina, bylo-li – něco ale rostlo na záhoně u chaty. Také noviny, z nichž se četla jen sportovní rubrika. K vodě se šlo po obědě, který byl prostá a letní. Pláž se pomalu zaplnila a tak to zůstalo až do večera. Koupání ve vodě, která měla těžkou příchuť a přívan rybiny, se střídalo s ležením a čtením časopisů a vhodné literatury, okamžitě se mi vybaví, že jsem tam, na těch lehátkách, s tlukoucím srdcem přečetl Psa baskervillského a Strašidlo cantervillské, lepší lekturu jsem snad nepoznal.
Také noviny, z nichž se četla jen sportovní rubrika.
Ozdobou večerů byla procházka do Mostkovic pod hráz na minigolf nebo kousek dál do letního kina. Jaké skvělé filmy jsme tam viděl! Návrat Růžového pantera s Peterem Sellersem – dostával jsem záchvaty smíchu, několik indiánek, třeba Žut nebo Poklad Inků, blbou komedii Jen ho nechte, ať se bojí, kde mi přišla velmi sexuálně přitažlivá Vondráčková, i když jsem podstatu té přitažlivosti neuměl formulovat. Pak se šlo za noci domů, na chatu, měsíc se odrážel na vodní hladině a vytvářel malebně hrůznou scenérii, jejíž základní tesknotu jsem si tehdy ještě nemohl uvědomit snad ani zábleskem, neboť dětská duše ještě se sice může trápit, ale o životní melancholii ještě vůbec nic neví.
A já si skutečně vzpomínám na jedno léto, kdy se najednou celá přehrada proměnila v něco, co jsem neuměl pojmenovat a co mohlo vypadat jako Woodstock.
Ale s tím měsícem... Z Prostějova pochází malíř a spisovatel Zbyněk Benýšek. Prožil docela dobrodružný život: po Chartě žil ve Vídni, kde vydával na koleně časopis Paternoster, pak se vrátil do Čech, žije v Praze, píše a maluje dál, mám ho rád, i když jeho poslední knihu jsem nedokázal dočíst. No a jednou jsme si se Zbyňkem povídali o plumlovské přehradě a já mu líčil to své dětství plné rozkoše a nevědomosti a on mi říká zhruba toto: Já jsme byl tehdy samozřejmě hippie, měl jsem dlouhé vlasy a jezdil jsme na přehradu s partou, celá Morava se tam scházela, lidi z Prahy. Vrcholilo to v roce 1973: každý zná písníčku Jardy Hutky Náměšť (krásný je vzduch, krásnější je moře...). Málokdo ví, proč se jmenuje Náměšť – to se jmenuje po festivalu v Náměšti na Hané, kousek od Plumlova. Tam se měl konat v roce 1973 hudební festival, pro který Hutka složil tu písničku. Jenže to komunisti na poslední chvíli zatrhli. Tak všichni ti lidi, mohlo jich být dobrých deset tisíc, se sebrali a jeli na přehradu, kterou celou obsadili. To se mohli ti chataři podělat.
-A já si skutečně vzpomínám na jedno léto, kdy se najednou celá přehrada proměnila v něco, co jsem neuměl pojmenovat a co mohlo vypadat jako Woodstock, o kterém jsme neměl samozřejmě dlouho ještě ani ponětí. Tisíce mániček ještě v autentickém hipísáckém provedení, neboť pořád se ještě žilo v záři „květinového léta“, obsadilo pláž a těch několik hospod, především tzv. Panel, kde byl výčep a automat, a sedělo a pělo a popíjelo a naprosto děsilo ty poctivé a bodré chataře, včetně mého strýce. Pro mě to bylo snad první setkání s nějakou lidskou exotikou a jinakostí. Nepochybuju, že většina poklidných osadníků, by je viděla nejraději zbité policejními obušky, vyhnané a ostříhané. Vzpomínám si skutečně na rozhovory hodných chatařů, kteří by byli nejraději, kdyby bylo povoláno vojskou nebo ještě lépe, kdyby jim byly rozdány zbraně. My jsem je, ty chuligány a hašišáky, ale s bratranci tajně obdivovali a toužili se jim aspoň trochu podobat – což se moc nestalo...
Tož samozřejmě, že jsem mezi nimi byl a tu nenávist jsem poznal, řekl mi tehdy Benýšek. - Ale taky jsem tam zažil něco jako triumf. Představ si, že jsme v červenci 1969 na přehradě oslavili, když byli Američani na Měsíci. Stáli jsem v tu noc ve vodě, dívali se na Měsíc, který se odrážel o hladinu, na kterým právě hopsal Armstrong. A byli jsme štěstím bez sebe, že se to těm Američanům podařilo a ti Rusáci a komouši jsou v prdeli a maj z toho strach. Na to nadosmrti nezapomenu.
V posledních dvaceti letech jsem vždy měl pocit, že něco zchátralo zase o trochu víc, že rozpad té slavné lokální letní zóny zase trochu postoupil.
Mně v té době bylo tři a půl roku. Moje plumlovské období skončilo někdy začátkem 80. let, pak jsem sem jezdil už jen na jednou za pár let. V posledních dvaceti letech jsem vždy měl pocit, že něco zchátralo zase o trochu víc, že rozpad té slavné lokální letní zóny zase trochu postoupil. I lidé se chodili koupat méně, voda zahnívala sinicemi už někdy začátkem července, lehátka zmizela, kdysi noblesní podnik Zlechov zbankrotoval a pustl, cesty se drolily a vše bylo jaksi ošklivější a smutnější. Zlaté časy přehrady skončily. Nakonec zmizela i ta voda. Dočasně, samozřejmě, ale kdo by v tom neviděl symbol? Já tedy ano.
Příště se ještě vrátím přímo do Plumlova.
- (Příště se ještě vrátím přímo do Plumlova a popíšu jeho lamezon.)
