V Plzni žijí a také "hrají a zpívají Plzeňáci", což byl pořad, který jsem v raném dětství poslouchal z radia na drátě, které nešlo vypnout. Ozývaly se z něj mečivé zvuky dud a kvílivé písně, z jejíž jaksi unyle melancholické a pak zas skotačivě rozjuchané tóniny mi naskakuje ještě nyní husí kůže. Připomenu ještě, že z Plzně pochází Špejbl a Hurvínek, Jiří Suchý, Miroslav Horníček, Helena Růžičková a samozřejmě Karel Gott, jenž tam určitě jednou bude mít ulici. Nebo rovnou náměstí. To myslím upřímně a přejícně. Také tam vystudovala řada předních českých právníků.
Do Plzně jsem jel v úterý, tedy včera osmého března. Jel jsem tam v touze na chvíli opustit Prahu a zároveň tam provést vizitaci Západočeské galerie, na což jsem se dlouho chystal, protože se tam dějí zajímavé věci a s jejím panem ředitelem Romanem Musilem jsem chodil za studií na vojenskou katedru, což byl opruz, o němž se dnešním mladým ani nezdá, takže si ho pamatuju nejlépe v maskáčích. Oba nás to tam nesmírně sralo (jiné slovo by byl projev politické korektnosti a proti té musíme bojovat) a nenáviděli jsme to, jak jen bylo možno. Mě nakonec vyhodili, Roman byl vzornější a dodělal ji. I teď působil velmi spořádaným dojmem. Když jsem ho požádal, zda by mi postál, stoupl si disciplinovaně před vchod domu na Pražské ulici č. 13, kde má pěknou kancelář a kde je velmi impresivní výstavní síň, v níž je nyní právě výstava, kvůli níž jsem tam vlastně přijel.
O Gabrielovi Maxovi jsem se poprvé dozvěděl až loni v Mnichově, kde jsem viděl jeho výstavu v síni Kunstbau (on je to původně protiletecký kryt u stanice Königsplatz), přičemž mě zlákal plakát, který byl myslím totožný s tím, který je vidět za Romanovými zády. Pěkně vyvedené opice s jaksi lidskými rysy. Navíc to přitažlivé jméno Gabriel von Max a podtitul: "Malířská hvězda, darwinista, spiritista"! Tím víc jsem byl překvapen, když jsem si tam přečetl, že se tento později mnichovský a v Mnichově či jeho okolí (vilu měl v Ammerlandu a Ambachu) narodil v Praze (1840) a že byl synem známého pražského sochaře Josefa Maxe, jenž, spolu se svým bratrem Emanuelem, vytvořil snad nejvíc soch, co jich tu v Praze je: to asi přeháním, ale jen na Karlově mostě je jich asi sedm a to jejich výtvor největší, sochu maršála Radeckého raději vlastenci po roce 1918 sundali – sundaný byl i jejich na koni trůnící František I. na nábřeží, ale ten už tam zase pokojně stojí.
Jenže ten Gabriel Max, jenž si ono "von" vysloužil za "mimořádný přínos v oboru umění", mě nezaujal jen svým původem, ale samozřejmě svou tvorbu (nesmírně působivé "literární" obrazy, z nichž nejlepší jsou ty se silně morbidním nádechem), ale snad ještě více svými bizarními zálibami, které si jako velmi úspěšný umělec mohl dovolit pěstovat. Gabriel Max se zabýval po svém, jako učený diletant, mnoha obory, přičemž nejbližší mu byla antropologie a také spiritismus, okultismus a ezoterika, což byly v té době ještě vlastně vědecké obory. Bůhví, zda nejsou doposud. Za účelem bádání a uspokojování potřeb svého ducha shromáždil stovky, možná tisíce lidských lebek a kostí, jimiž vyložil řadu regálů a skříní: ty byly na ukázku na mnichovské výstavě, do Plzně se nevešly. Obzvláště v oblibě měl opice, zvláště makaky, kteří jsou malí a přítulní. Choval jich v nejlepších letech celé stádo, nějakých patnáct kusů, a měl je upřímně rád. S nejmilejší opicí si přál být pohřben, což jeho synové nakonec nedopustili, a hodili mrtvolu do jezera, což by si dnes asi v Německu jen tak nelajzli. Max zemřel v roce 1915.
Zaujat touto postavou v Čechách myslím téměř neznámou jsem se vrátil z Mnichova do Čech a sotva po pár týdnech jsem se dozvěděl, že první velkou výstavu tohoto muže chystá právě Západočeská galerie v Plzni a v ní právě Roman Musil, jenž je estétem s afinitou k dekadenci,a fin de siecle, a má tedy takové věci rád. Výstava se otevřela minulý týden 25. února a včera byl hotový katalog, jenž byl decentně uveden na svět. I to byl důvod přijet do Plzně. Jenže když už jsem do Plzně přijel, jala se mě předjarní touha vidět taky něco jiného než obvyklé městské kulisy. Byl krásný, studeným sluncem prozářený den a já, protože jsem měl několik hodin času a připadal jsem si jako za školou, sedl jsem na tramvaj č. 1 a jel směrem severním, nejdřív po Karlovarské, pak minul předměstí Roudnou, potom po Lidické třídě, která se mění v Plaskou, až jsem dojel na konečnou, kde kdysi stála ves Bolevec a nyní je tam sídliště, které se myslím jmenuje stejně. Tramvaje jsou v Plzni natřeny nažluto.
Uvnitř mají zvláštní přístroj, který vypadá jak na měření tuku či cholesterolu. Snažil jsem do něj vložit lístek a označit, ale nešlo to. Byl jsem upozorněn, že normální štípátko je kousek vedle. Tohle je na měření tuku či cholesterolu.
Když jsem vystoupil, napadla mě plzeňská variace na známou prostonárodní písničku: Kdyby byl Bolevec, co jsou Skvrňany, dal bych ti hubičku na obě strany... Tu jsem si během procházky pohvizdoval nemaje však na kom onu zvláštní touhu uplatnit.
U Bolevce se rozprostírá plzeňská rybníková krajina, plzeňské Mazury či plzeňské Finsko, tedy kačáky, brčálníky a kalužníky, které tam jsou od pozdního středověku a jejichž bahnité vody zásobovaly město rybami, což byla základní potravina postní doby a vzhledem k tomu, že půsty zabraly polovinu roku, bylo ryb potřeba obrovské množství. Já mám rybníky moc rád, mám sklony do nich lézt, pokud to jen trochu jde. Z představy zárodečného bahna, jež tam na dně tlí, se mi dělá sice poněkud nevolno, ale vlastně i příjemně, a představa, že plavu v té živoucí vodě a ze zespoda se o mě otře hřbet ryby či o mě šťouchne ploutev nebo dokonce mě kapr svou okrouhlou čelistí jakoby oždíbne, tak tento pocit mě naplňuje téměř orgastickým blahem. Však rybníky byly zatím zamrzlé, byť led již přece jen nebudil dojem, že je vhodné se po něm procházet. Aspoň to nikdo nedělal. Já také ne.
Šel jsem postupně kolem rybníku Třemošenského, Seneckého, rybníku Košináře, Malého a Velkého Boleveckého rybníku, který je největší a pokud vím, tak se tam v létě Plzeňáci skutečně koupou. Slunce svítilo již skoro jarně, borovice ronily silice, jimiž byl vzduch provoněn, a já bych skoro zapomněl, že zítra vyjdou noviny a že jsem vlastně v Plzni na služební cestě a mám trochu špatné svědomí kvůli svým kolegům, kteří museli zůstat v redakci. Tak jsem se uspokojoval, že napíšu i o této procházce a o tom, že v Plzni mají rybníky, což snad v Praze ani v takovém rozsahu nikoli. Vlastně vím jen o tom velkém rybníku v Kyjích a pak o těch za Jižním městem, tedy za Hájemi, o Milíčovských rybnících, jeden se jmenuje Vrah. Ale o těch zase neví Pražané, to bych se vsadil.
Už byly skoro tři hodiny, byl čas, abych se vrátil do města a do galerie. V Plzni mají také Bílou horu, i když myslím, že méně historickou. Z té jsem se vracel autobusem a byl zase na tom velkém náměstí, kde popravili chudáka Kozinu, na což musím vždycky myslet, to už se mi z hlavy nevytratí, snad až milosrdný Herr Alois Alzheimer... Ještě jsem se stihnul dotknout tohoto plzeňského fetiše, oblýskané hlavičky andělíčka na mříži před kalvárií, což prý přináší štěstí. Je s tím spojená nějaká podivná legenda o zbožném katovi, který se tu snad za tu mříž zachytil nebo co, takže nemohl vykonat exekuci nebo něco na ten způsob. Na Kozinovi ji však v tom roce 1695 vykonal, takže to asi nebude tenhle případ.
Takzvaný křest (já to slovo pro tenhle účel nerad používám) katalogu výstavy Gabriela Maxe se konal za hojné účasti plzeňské vzdělanecké vrstvy. Z jeho průběhu bylo patrné, že v Plzni mají více času a více ocenění pro duchovní záležitosti. Četba Maxových pamětí, dopisů, jeho úvah a soudobých výtvarných kritik byla prokládána hudebnímu vložkami, jež obstarali bratři Kosové (housle, klavír).
Ukázky četl procítěně místní tragéd, pan Antonín Kaška.
Když se chýlila druhá hodina hodnotného programu, přišlo vysvobození. Na pódium přišli kunsthistorici, profesor Roman Prahl, Roman Musil a Aleš Filip (ten se mi nevešel do záběru). A ještě by tam měl by autor skvostné grafické úpravy Robert V. Novák. Taky se mi nevešel.
Knihu potěžkal sám plzeňský primátor Martin Baxa, který mě překvapil svým mládím: ročník 1975. To je ten muž vpravo. Říkal mi pak u skleničky (decentně jedna a decentně šampaňské), že čte v Lidových novinách Prach a broky, já mu řekl, že to nemá se mnou nic společného a že to píše někdo jiný. Ale protože je členem ODS, doporučil jsem mu, ať čte naše komentáře, protože jsou poučné. A že by udělal záslužnou věc, kdyby nějak zařídil, aby se v Plzni kupovalo více našich novin. To jsem měl potřebu doporučit. Byl jsem přece na služební cestě.
