Historie Poutě za Magora sahá do dávnověku, nejspíše do roku 1988, kdy byl Ivan Martin Jirous opět a naštěstí naposledy v kriminále, tehdy za sepsání petice Tak dost!, v níž reagoval na smrt Pavla Wonky. Zatkli ho spolu s Jiřím Tichým koncem léta, takže předpokládám, že Petr, který za Magorem jezdil na statek do Kostelního Vydří již pár let předtím, šel s několika přáteli stejnou trasou a stejnou podzimní krajinou jako my, i když asi ne tak pokročilou. Říkal mi teď, že tehdy kolem nich, skupiny několika kluků a holek s korouhví, jezdilo policajtské auto, ale ti uvnitř byli evidentně tak zmatení, že nevěděli, co mají dělat a stále čekali na příkazy shora, takže je nakonec nechali dojít. Ostatně podobně státní moc tehdy reagovala na Placákův manifest Českých dětí, s jehož ryzím poetismem si vůbec nevěděla rady. Jindy si zase rady věděla, takže Petra estébácké mlátičky zvalchovaného nechaly v nějakém lesním pangejtu, s čímž si zase dnes neví rady do nekonečna protahovaný soud.
šel s několika přáteli stejnou trasou a stejnou podzimní krajinou jako my, i když asi ne tak pokročilou
Vím za ta léta, co Petra znám, že jeho sklony třímat v rukou korouhve, jsou přirozené a že se k jeho postavě dobře hodí. Stejně tak jako jsou přirozené sklony udílet pokyny svému okolí, které to rádo přijímá. Má pro ně často dostatečnou zásobu praporů, jejichž nesením je pověřuje. Prapory jsou to zářivě žluté s černou siluetou císaře Františka Josefa. Vytahovány bývají pravidelně na pražský tříkrálový pochod monarchistů (viz Pochod českých dětí), ale použity mohou být i při jiných příležitostech, jako například teď, kdy se hodily do mlžnatého podzimního dne. Jsou to prapory monarchistické, ale nelze to přitom brát příliš striktně. Aspoň já to tak neberu. Placákův monarchismus má rysy též dadaistické, haškovské a tedy anarchistické, neboť taková je jeho povaha. Placákův katolicismus je též velmi nedogmatický, takže během nesení katolické korouhve vyzpěvuje Petr zvučným hlasem chorál Ktož jsú boží bojovníci, z nějž umí aspoň pět slok, což prokládá písněmi Když jsme k Jaroměři či hymnou Zachovej nám Hospodine, kterou umí asi celou.
Vím za ta léta, co Petra znám, že jeho sklony třímat v rukou korouhve
Pouť se konala téměř na rok přesně po smrti Ivana Martina Jirouse, která se při všem smutku té věci šťastně trefila do svatomartinského času, a necelý rok po jeho pohřbu (viz Magorův hrob). S těmi husami by mohla souviset ta často vzpomínaná emblematika labutí, oblíbeného Magorova ptačíého symbolu. V jeho vězeňských Labutích písních je labuť zmíněna jako atribut sv. Huga, jehož socha zdobí nároží bývalého valdického kartuziánského kláštera, přeměněného na nejhorší zdejší kriminál. Příbuzná husa je pak atributem sv. Martina snad proto, že se mezi hejno hus měl Martin ukrýt, když za ním přišli, aby se ujal církevního úřadu.
Že na paměť této ne příliš promyšlené skrýše končí tisíce hus na pekáčích, patří k spirituální dialektice. My jsme během cesty nejednou řeč stočili na legendy a mýty, které kolem Magora vždy bujely a po jeho smrtí bují tím více. Jeho dcera Marta, po jejímž boku statečně cupitala dcerka Bára, mi třeba říkala, jak na otcův hrob někdo zasadil sazenici marihuány, u níž pak vyslechla hovor jakýchsi mladých zasvěcenců, kteří si vyprávěli o tom, jak prý Magor měl po listopadu 89 přímo od ministra (či možná snad od Havla) povolené pěstování konopí. Marta prý málem vyprskla smíchy. Její táta nikdy nekouřil ani tabák, ani trávu. Běžný alkohol mu zcela stačil.
V jeho vězeňských Labutích písních je labuť zmíněna jako atribut sv. Huga
Paní Juliána nás přivítala ve svém domě ve Staré Říši 33. Viktor Stoilov, se kterým jsem přijel, jí vezl knihu Jméno Vokolek, kterou před půl rokem vydal ve svém nakladatelství. Já se cítil trochu nesvůj, protože zrovna ten den vyšel v LN článek o dokumentu, který večer poběží v televizi a nebylo vyloučené, že ho tady již četly a přece jsem cítil, že je něco jiného o někom napsat a něco jiného je pak mu stát tváří v tvář. Ale nedalo se nic dělat. Článek se jmenoval: Odysseus Jirous a jeho Pénelopé.
Paní Juliána nás přívítala ve svém domě ve Staré Říši 33
„Ještě rok tady prožiji / pod krutým nebem Kartouz / O4826 Jirous“. (Magorovy labutí písně, Litoměřice, Ostrov, Valdice 1981 – 1985)
Rok po smrti básníka Ivana Martin Jirouse (zemřel v Praze 9. listopadu 2011 ve věku 67 let) uvádí dnes program ČT 2 ve 22.25 dokumentární film režisérky Moniky Le Fay (dříve Elšíkové) nazvaný 04826 Jirous. Numero je samozřejmě Jirousovým vězeňským číslem a úryvek básně zazní v autorově podání v úvodu filmu.
Ten je složen z poloviny z archivních filmů z posledních třiceti let: na nich vidíme osobu obecně známou pod titulem Magor v různých podobách a polohách. Mnohé jsou i pro člověka, který má o Jirousovi jistou představu, objevné a zajímavé. Například na výjev z jeho cesty do Itálie nelze jen tak zapomenout: Jirous, se svými igelitkami a v klobouku stojí na náměstí svatého Marka v Benátkách zcela obsypán holuby a evidentně se tetelí blahem. V jiné scéně vidíme Magora, jak jeho nahé břicho brázdí zamrzlou plochu rybníka a opět se ta živočišná, tělesná a nekomplikovaná radost. Režisérka vybírala zjevně záběry, které jsou k Jirousovi příznívé, což ale neznamená, že by tím jeho obraz falšovala. Dala přednost jeho světlejší verzi.
Z druhé poloviny film zaznamenává v reálu to, co tady po Jirousovi-Magorovi zbylo - a především, kdo tady zbyl. Je to popohřební dokument, který hledí ještě do čerstvého hrobu, takže je schopen skoro si sáhnout na člověka, jehož fyzická existence tu je stále ještě nějak přítomná. Jak říká ve filmu Vratislav Brabenec, saxofonista Plastic People: duše alkoholiků se vznáší nad stropy hospod a nejsou dlouho schopny odletět kamsi mimo zemský prostor. Proto se při každém panáku za něj pomodlí. Dcery Františka a Marta Jirousovy, spolu s Magorovým poloutajeným, ale nyní po jeho smrti do širší rodiny přijatým, synem Danielem pak stojí u stále ještě kyprého rovu na malém hřbitově u Kostelního Vydří. Jejich otec tu je i není. Tělo je důležité, jak říká jedna z dcer, z těch dvou malých holek, kterým jejich otec posílal z vězení něžné básničky, jež jim jejich matka Juliana četla před spaním.
Juliana Jirousová-Stritzková, vnučka slavného nakladatele Josefa Floriana, je hlavní postavou tohoto pozoruhodného, pietního, ale nikoli dévotního a rovněž ne svatořečícího filmu. „Juliana je anděl“, jak říká ve filmu Jirousův spoluvězeň Jiří Gruntorád, který věděl o čem mluví. Juliana byla tím člověkem, na jejichž bedrech zůstávala v těch „heroických“ kriminálních časech odpovědnost za děti a za krb. K ní a onomu krbu se pak spráskaný manžel vracel jako opilý Odysseus ke své věčně čekající a vše chápající Pénelopé ze Staré Říše. Už jen způsob, jak Juliana neukázale a s už neslýchaně pokornou dikcí mluví o svém životním muži – muži, jenž byl zároveň mužem jiných žen - je těžko zapomenutelný. Je to ženský hlas jako by z jiného světa: ze světa pokory, nevzpírajícího se přijetí osudu, který holt je takový, jaký je. Ze statku, kde tehdy žily, je už jen ruina, do které režisérka zavede dcery, které tu prožily, jak říkají, šťastné dětství, do nějž svým způsobem patřila i otcova nepřítomnost. Jeho návrat, o němž snil v dopisech, které posílal z vězení, se nezdařil a možná ani zdařit nemohl. Jirous na svobodě byl vězněm sice jiných běsů, než jen těch státních, ale ty ho nespoutávaly a neničily o nic méně.
Stojí za úvahu, zda skutečně ten mýtus o „nejsvobodnějším“ člověku v této zemi, šířený jeho hagiografy, je oprávněný. Ve svém okolí vzbuzovala i jeho zběsilost a hrubost dojem, že je jakousi vyšší formou vědomí. Historky o tom, jak někomu rozbil hubu, i když často zůstalo jen u verbálního útoku či pantomimického gesta, či jak se opil, svlékl, jak něco povedl, jsou pronášeny jako legendy ze života světce. Rozbití huby je přitom stále jen rozbitím huby, byť od básníka s jemnou duší. Ta Jirousova byla přitom až egoisticky necitlivá ke skutečným potřebám svých nejbližších. Rozuměl si možná více se zvířaty a stromy, možná i s kameny a psal o tom krásné verše. Tato nad-lidská empetie vytvářela dojem, že jeho cit je určený i lidem. Tak to ale nebylo, to by jeho život vypadal přeci jen jinak. Jednou z velkých záhad kolem Ivana Martina Jirouse bylo, že mu to právě ti nejbližší nikdy nevyčítali a nikdy ho ve svých srdcích a myslích neopustili. Čím to bylo? Říci, že tím, že to byl básník, je příliš laciné. Spíš oni byli - dobří.
LN, 10. 11. 2012
(Paní doktorka Tomková mi již v sobotu vytkla, že místo „básničky“ jsem měl napsat „pohádky“. V tom jsme jí dal za pravdu.)
Magorovy geny se nezapřou
Kniha o Vokolcích, kterou Viktor do Staré Říše vezl, je o umělecké rodině duchovně spřízněné s rodem, z níž pochází paní Juliána. Její dědeček Josef Florian (1873 – 1941) tady na koleně, ponořen do askeze poustevnické, vydával překrásné knížky, které jsou chloubou české literatury. Marta mi říkala, že z pradědečkovy knihovny však nezůstalo nic, že si to potomci, mezi nimiž nepanovaly právě nejlepší vztahy, rozebrali, prodali sběratelům a do antikvariátů. Je to všechno pryč, nikdo nebyl schopen tomu zabránit, říkala Marta, která učí výtvarnou výchovu na gymnasiu v Telči a jejíž muž v polovině našeho dvacetikilometrového výletu přijel s autem pro svou dcerku, na kterou to přece jen bylo již trochu dlouhé, přestože jsem se jí nabídl, že ji chvíli ponesu na zádech, což ona hrdě odmítla. Magorovy geny se nezapřou.
V rodě Florianově se narodila Juliána, malovala obrázky a vzala si posléze Magora
V druhé polovině osmdesátých let sem jezdil také Egon Bondy, který ve knize Bezejmenná, kterou napsal během roku 1986 (vyšla v roce 2001 u Mati), píše o paní Juliáně toto: „V rodě Florianově se narodila Juliána, malovala obrázky a vzala si posléze Magora. Mají Martu a Františku, které jsem teď poprvé měl uvidět. Juliána s nimi chodí do kostela. Byl jsem z toho poněkud neklidný, že jedu do kraje, kam dosud osvěta nevstoupila, ale brzo jsem se uklidnil. Naše první kroky, když jsme vylezli z auta, vedly do hospody. Ze shromážděných družstevníků na mne okamžitě zavanul známý dech ze současnosti. Členové i nečlenové strany se zabývali všeobecně známými problémy zlodějů. Ten potřeboval to a onen ono a každodenní potřeby nedostatkového hospodářství vyvolávala každodenní potřebu nového domlouvání a nového řešení. (...) Žijí tu dnes naprostí našinci, krev mé krve, vykukové, švejkové, rozkradači, podvodníci, výborně situovaní zazobanci, pracovnící, kteří dávají dobrý pozor, aby se nepředřeli, neboť hlavní pracovní úkoly mají doma, ve svých komfortních bytech a u svých nových aut a televizorů, někdy i barevných. Juliána chodí s dětmi do kostela doprovázena pár babičkami, jiné děti tu možná, vzhledem k přece jen tradiční zaostalosti zadrmolí andělíčku, můj strážníčku - ale otčenáš už neumějí.“ Tolik tedy Bondy, který jak z dalšího textu vyplyne, hledal tu s Magorem v těch letech snad azyl a snili společně, že se tu usadí se svou Julií, na což přišla opět paní Juliána. Magor, který se vrátil z kriminálu, měl tehdy „ochranný dohled“, což byla zvláště odporná forma státní tyranie – stejná věc ničila život Ladislavu Lisovi, která ho nutila každý den se hlásit v přesně vymezenou půlhodinu na esenbácké stanici v Telči. Mluvil tehdy o tom, že povede poklidný život na statku, který hodlal zakoupit a dát dohromady, přičemž to první opravdu udělal, to druhé již ne, což snad mu ani nejde vyčítat. Onen statek v Prostředním Vydří po něm zdědila dcera Františka, která ho do pořádku určitě dá, už s tím prý začala. Ale to jsem odbočil. (my jsem tam však neodbočili, protože cesta byla Placákem naplánována strktně a jasně.)
A ti opravdu nejmladší, jako Jáchym Topol anebo Petr Placák, mi už říkají dědku
Tak tedy, když jsme se rozloučili s paní Juliánou, sešli jsme k onomu staroříšskému kostelu. Z druhé strany se nás vyhrnula banda přátel, kteří v hasičárně přečkali noc po večeru v hospodě, kam tehdy, před více než pětadvaceti lety zavítal Egon Bondy, kterému tehdy bylo šestapadesát let. O dvou z té bandy, tedy o Petrovi a Jáchymovi Topolovi, který hrdě ukazoval štangli salámu, kterou si vzal na cestu, padne v Bondyho textu zmínka hned vzápětí, kdy píše „Již nikdo z nás není nejmladší! A ti opravdu nejmladší, jako Jáchym Topol anebo Petr Placák, mi už říkají dědku.“ A vida, a nebude to dlouho trvat, kdy „dědku“ či „dědci“ bude undegroundový potěr, který se pouti též účastnil, říkat zase jim, čímž bude koloběh zachován.
Šli jsme krajinou, jíž se vinula silnice, podél níž často stály kříže
Vydali jsme se pak na pochod, jehož průběh už tu líčit nebudu, neboť nic výjimečného se v jeho nestalo. Šli jsme krajinou, jíž se vinula silnice, podél níž často stály kříže, jež byly opravené a zachované v nepoměrně lepším stavu než je český průměr. Zda jsem však byly v Čechách či na Moravě, nebylo snadné určit a i zdejší připouštěli, že v tom nemají zcela jasno. Do stran bylo vidět tak na sto metrů, neboť dál už začínala mlha. Teprve odpoledne občas probleskl paprsek slunce skrz husté mračno. Prošly jsme Bohuslavice, kde kdosi vzpomínal na koncert skupiny Ženy, kterou tam na svůj dvůr pozval Ivan Lamper, zakladatel Respektu, jenž odsud jezdil na redakční schůze, na nichž jsem v devadesátých letech též sedával.
Za chvíli jsme již viděli mohutné věže opatského chrámu sv. Petra a Pavla v Nové Říši
Za chvíli jsme již viděli mohutné věže opatského chrámu sv. Petra a Pavla v Nové Říši. Tam jsem obsadili hospodu U lva, která stojí na prostorné návsi, jíž, jak mě upozornila Marta, tu říkají náměstí. Zatímco sál hospodský pukal pod náporem nás poutníků, vyšel jsem obejít obec, v níž jsme dosud nikdy nebyl. Premonstrátský klášter, jeden z nejstarších Čechách, tu založili v roce 1211 majitelé nedalekého Červeného Hrádku, pan Markvard a jeho žena Vojslava původně pro zbožné panny sv. Norberta – premonstrátky. Pak se k nim přidali řeholní bratři, jak to bylo dál s řeholními sestrami bohužel nevím. Klášter postihly různé pohromy, byl dvakrát vypálen husity, pak tudy několikrát táhly různá vojska za války třicetileté. Současná podoba chrámu pochází z prostředka 17. století. Po atentátu na Heydricha do kláštera vtrhlo SS, řeholníci byli uvězněni, pět z nich bylo umučeno v Osvětimi. Na začátku padesátých let byl klášter opět zrušen, v devadesátých pak obnoven.
Od roku 1968 je na místním úřadě pamětní artefakt modernistického stylu – snad by tradicionalista Březina nebyl proti.
Do zdejší bohaté knihovny, za knihovníkem a později opatem P. Norbertem Drápalíkem, chodil mladý pan učitel Otokar Březina, který tu od listopadu 1888 do srpna 1901 učil na vesnické škole. Pak teprve odešel do nedalekých Jaroměřic, kde zůstal už do smrti. Tohle je tedy místo jeho mládí (byl tu od dvaceti do třiceti), tady, v témhle drsné, jako by opuštěné, ale k Bohu přimknuté a zcela jistě krásné krajině, se filosoficky a intelektuálně dotvořil. Od roku 1968 je na místním úřadě pamětní artefakt modernistického stylu – snad by konzervativec Březina nebyl proti. Vedle je pamětní deska barokním bratrům Vranickým, Antonínovi a Pavlovi. Uprostřed náměstí, kde si bylo možné představit krávy, voly a jiný dobytek, který tu postával při jarmarích, stojí socha sv. Floriana, patrona před ohněm. Obešel jsem náměstí, které připomíná hypodrom, a vrátil jsme se do hospody. Byl čas vyrazit. Do Kostelního Vydří jsme přišli a již se smrákalo. Kněz Heryán byl uprostřed mše, při níž se pokoušeli modlit i ti z nás, kteří to jinak vůbec neumí.
Do Kostelního Vydří jsme přišli a již se smrákalo. Když jsme došli k Magorovu hrobu, byla tma už úplná. Jen trochu ve světle svíček probleskovaly malé keramické labutě, které tu někdo přinesl na jeho hrob.
Do Kostelního Vydří jsme přišli a již se smrákalo
Na onen článek o filmu mi přišel dopis, s kterým rovněž souhlasím.Pane Peňási, obvykle čítáváme s potěšením Vaše glosy, jimiž uvádíte události ze světa kultury nebo politiky, které přinesl uplynulý týden. Zároveň Vám patří nesporný dík za to, že jste nás upozornil na to, že ČT bude dokument o I.M. Jirousovi (který jste ve svém článku recenzoval) vysílat. Jen se chci s dovolením mého oblíbeného básníka (kterého jsme osobně neznal, pominu-li jeho téměř pověstné svlékačky na koncertech) zastat a dát ke zvážení Vám i ostatním několik důležitých poznámek: -pokud mezi řádky píšete, že se Ivan Martin Jirous opíjel a občas se choval, no řekněme jako prase a ničil tím život nejen sobě, ale celé své rodině, nechci Vám odporovat; co ale z článku bohužel nevyplývá je fakt, že strůjcem jeho padů a duševních traumat nebyl pouze on sám, ale tehdejší establishment a jeho prodloužená exekutivní ruka, vč. vzpomínané StB. To se mi naopak mezi řádky nějak nedaří vyčíst. -přijde mi, že propadáte v Čechách rozšířenému nešvaru věčného relativizování a srovnávání. Kdybychom v duchu Vašeho článku ještě chvíli celou kauzu rozebírali a pitvali, nakonec řekneme, že Jirous byl opilec a násilník, kterého držela nad vodou jeho rodina a nejbližší přátelé, kterým jeho věčné excesy už také pěkně lezly na nervy. Prosím, ale nezapomeňte, že v dobách, kdy ostatní občánkové (do role jejichž tribuna se tímto pasujete) poslušně plnili příkazy strany a vlády, I.M.Jirous skutečně seděl, jeho spolupracovníci také a veřejnost se k nim, v duchu toho, co jí bylo vštěpováno, chovala jako k divoké zvěři. Očekáváte-li, že za tohoto stavu de facto nevyhlášené války proti vlastním lidem (která mimochodem stále ještě ve společnosti doznívá) bude věčně perzekuovaný a zavíraný básníky milujícím otcem rodiny, který přijde pěkně z kriminálu domů, obejme manželku a děti a dá si teplou večeři, tak jste zkrátka nedocenil svět, ve kterém I.M.Jirous žil. - a možná, ve shodě s jeho ve článku citovanými hagiografy (a nakonec i pí. Jirousovou), mám také za to, že jeho trápení překročila rámec našeho běžného světa, že jeho bolest byla většině jeho souputníků neznámou a nepochopení veřejnosti k jeho osobě i undergroundu jako takového pramení z téhož. Že byl nakonec tak dlouho týrán a ponžován, že jeho excesy pramení ze snahy si udržet a zachránit zbytky lidství, které z něj režim systematicky vytloukal (viz svědectví jednoho z jeho nejbližších o intimní zpovědi, která vyústila na koncertě v jeho dvacetkrát vyřvávané "mrdat"). - prosím vezměte Vy i ostatní konečně na vědomí, že tady nejde o problém psychologie osobnosti, nicméně o problém útlaku a perzekuce, které takto ublížily celé jedné generaci. A že překvapivě i tato generace měla (má) své hrdiny. A že jimi nejsou letci, závodníci-desetibojaři nebo koncertní pěvkyně, ale I.M.Jirous a hrstka životem semletých mániček, které z nepochopitelných důvodů přežily život v 70. a 80. letech v socialistickém Československu aniž by emigrovaly nebo zešílely. A dodávám za sebe, že vdovský důchod pro pí. Jirousovou je tak odporným výsměchem lidství, že nejsem s to pochopit, proč nikdo nepostaví těžkou ekonomickou sitaci těchto lidí oproti mnohatisícovým výsluhám bývalých žoldáků režimu, kteří si jimi "přilepšují" k důchodu. A to je to bohužel smutným svěděctvím toho, že tato země své hrdiny (a mučedníky, chcete-li) nezná. Za článek tímto děkuji, bylo by opravdu špatné na I.M.Jirouse i jeho rodinu zapomenout. S pozdravem O. Perlík |
