Jde o jakousi materialistickou, ale neméně důležitou obdobu více filozoficky a teologicky zaměřeného oboru eschatologie, jež ptá, co bude s duší. Tafonomie, odvozená od řeckého slova tafos, což jest pohřeb či také smrt, si naproti tomu klade otázky přízemnější, zato praktičtější. Tedy, co se stane s našimi tkáněmi, s našimi orgány, s vlasy a chlupy a nakonec i s našimi hnátami, jež, nebudou-li vystaveny žáru kremační pece, vydrží nakonec jako jediná naše hmotná součástka dlouhá a dlouhá staletí. Ovšem v různých poměrech různě – tím se právě ta tafonomie zabývá.
Touha spatřit kosterní pozůstatky či jiné hmotné materiály, které zbyly po životě jiných, má v sobě dozajista něco morbidního
Touha spatřit kosterní pozůstatky či jiné hmotné materiály, které zbyly po životě jiných, má v sobě dozajista něco morbidního, možná i úchylného, ale stejně tak tam lze hledat i ušlechtilost. Lebkou lidskou, ale často i zvířecí, jsme strašeni, ale též přitahováni. Hledění do jejích prázdných očních důlků v nás vyvolává závrať z neznáma a obestírá nás mrákotnou představou, co asi ty oči, již dávno zmaru propadlé, viděly, u jakých byly dějů - a kam se to vše podělo. Pohled na bezmasou čelist s řadou zubů, ať zachovalých či vypadlých, zase vzbuzuje otázku, jaká slova asi těmi dásněmi procházela, s jakým obsahem se obracela na své bližní. Byla to slova laskavá, či zlá? Blbosti, či moudra? Byla vtipná, či úplně otravná? Jenže ať se z nich linul med, či padala lejna, vše to odvál čas a vítr zapomnění to rozesel do všech koutů nicoty. Vanitas vanitatum et omnia vanitas. Toť poslední pravdy života.
Byla to slova laskavá, či zlá Blbosti, či moudra Byla vtipná, či úplně otravná
Jsem, řekl bych, zkušený návštěvník hřbitovů, kolumbárií, urnových hájů. Lákají mě hrobky, krypty i katakomby. Je-li někde poblíž kostnice čili ossarium, rád se do ní podívám. Nemohu snad být nařčen, že by tento interes přerostl do stádia posedlosti či mánie, nejsem nekrofil, nevlastním doma ani kousek cizí kostry a lebku bych si na stůl nikdy nepostavil, neboť již tak na něm není místo, také noc jsem na hřbitově nikdy nestrávil a na pohřby chodím jen, když jsem pozván. Ale připouštím, že jistá zvědavost na to, co po člověku zbude a jak s tím ti, co tu dočasně a ještě chvíli zůstanou, naloží, tak tento zájem skutečně v sobě nalézám.
S velkým zaujetím jsem před lety četl velkolepé dílo francouzského historika Philippa Arièse Dějiny smrti, z nějž plynulo, že není v lidské imaginaci nic mohutnějšího a důležitějšího než právě smrt, lidský zánik, to tajemství a hrůza, která je s tím spojena. Vzpomínám si třeba na kapitolu, pojednávající o vážných úmyslech z konce 18. století přeměnit nebožtíky ve sklo, což by se ovšem nedělo z nízkých hmotných pohnutek, jak to zkoušeli zločinci v nejhorších chvílích lidstva, jež nejsou zas tak od nás vzdáleny, nýbrž z důvodů pietních a ušlechtilých. Ze skla takto přetaveného z mrtvého těla, by se vyráběly medailony, které pozůstalí mohli nosit na věčnou vzpomínku. Takové tělní či lépe řečeno kostní sklo by bylo také vhodné k výrobě malých bust, jejichž model by se připravil už za života milované bytosti a pak by se jen přelil do hotové formy. Takhle by se to dělo s těly bohatších. Ti chudší by se museli spokojit s tím, že by spočinuli v hromadných jámách a sklo by se z nich získávalo společné a tato hmota by pak sloužila k zvelebení hřbitova a jeho pomníků.
Pokud jsem čtenáře dostatečně neodradil, tak se dostávám konečně k jádru sdělení. Mým úmyslem je upozornit na jedno z nejzajímavějších pražských muzeí, na Hrdličkovo muzeum člověka Univerzity Karlovy. Já jsme o něm léta věděl, ale nikdy mi nevyšel čas se tam vypravit, to tedy až nyní, snad jak se mládí vzdaluje a stáří blíží... Nalézá se v budově Přírodovědecké fakulty UK ve Viniční ulici 7, v tom domě, kde v letech 1911 až 1912 na tehdejší německé Karlo-Ferdinandově univerzitě přednášel Albert Einstein a měl ze své pracovny pohled směrem do Kateřinské zahrady, kde se ve výběhu procházeli blázni z přilehlého ústavu. Pohled na šílence jistě prohluboval ve vnímání génia smysl pro relativitu všeho, co je jakkoli spojeno s člověkem a jeho myslí.
Ale připouštím, že jistá zvědavost na to, co po člověku zbyde a jak s tím ti, co tu dočasně a ještě chvíli zůstanou, naloží, tak tento zájem skutečně v sobě nalézám
Spíše než o standardní muzeum jedná se o kabinet či rozsáhlejší sbírku předmětů, mezi nimiž převládají lidské a zvířecí ostatky, především kosterní. Původní úmysl velkého Čechoameričana Aleše Hrdličky zřídit v Praze důstojné muzeum lidské antropologie, zůstal nakonec realizován jen zpolovic. Nebyl především postaven zvláštní pavilon, jenž měl snad stát někde na blízkém Albertově. Profesor Hrdlička přišel se svým návrhem, podpořeným značnou finanční částkou, v nešťastném roce 1929, takže úder hospodářské krize část jeho vkladu znehodnotil a po jejím odeznění už nebyla pravá chvíle. Začátek byl však i tak položen a ještě před vypuknutím války bylo muzeum provizorně otevřeno. Jeho část pak posloužila nacistům k instalaci výstavy institutu „für Rassenbiologie“, což jedna z vitrín připomíná. Jsou na ní jako příklady nižší židovské rady fotografie dvou čestných mužů, francouzských vzdělanců židovského původu, socialistického politika Leona Bluma a literárního historika Benjamina Crémieuxe: oba byli v té době, kdy tu stály jejich portréty, vězněni v Buchenwaldu, Crémieux tam nalezl smrt. Cynismus vyšší rasy.
Jeho část pak posloužila nacistům k instalaci výstavy institutu „für Rassenbiologie“, což jedna z vitrín připomíná
V solidních vitrínách skříňovitého typu jsou jako ve správném kabinetu kuriozit směstnány vedle sebe lebky lidské i zvířecí, kostry dospělých jedinců i dětí, kterým nebylo dáno dožít se vyššího věku, tak si ho prodlužují alespoň posmrtným postáváním ve vitrínách. Jsou tam kostry a kosti správně rostlé i všelijak zkroucené a aberované. Jsou tam odlitky pokročilejších primátů i homoidů, je tam odlitek lebky z La Chapelle i odlitky s pozůstatků sinantropa, australopitéka a člověka zručného čili habilitovaného, který však zvládl vyrobit sotva nějaký sekáček na porcování zdechlin, což byl však velký krok pro lidstvo. Je tu pěkná a psychologicky působivá busta člověka z Neanderova údolí, jak se po jednom barokním pastorovi a skladateli duchovních písní jmenuje takové pěkné – kdysi jsem tam byl - lesní údolí kousek od Düsseldorfu. Dělníci na trati tam našli v roce 1857 kus lebky s velkými nadočnicovými oblouky, která byla rozpoznána jako důkaz přítomnosti „divoké a barbarské rasy“. Jaksi melancholicky a měkce slovansky hledí ten mladík, jemuž tváře byly v roce 1951 uplácány sochařkou Lukešovou podle metody Michajla Michajloviče Gerasimova, což nebyl sovětský kriminalistický expert, kterému by dovážely tuny lebek z Kolymy a on na nich mohl stalinskou forenzní metodou rekonstruovat tváře nepřátel lidu, nýbrž skutečně archeolog a realistický sochař, který dotvářel obličeje dávno mrtvých složitou metodou přidávání tuku na lebku a který, když na Stalinův příkaz otevřel na jaře roku 1941 Timurovu hrobku, přivolal tím dle legendy strašnou pohromu na svou zemi, což se v zápětí potvrdilo Hitlerovým vpádem. Všechno souvisí se vším.
Jaksi melancholicky a měkce slovansky hledí ten mladík
Ale převládají tu skelety současné a skutečné. Člověk se nemůže vynadívat na kostru statného gorilího samce, jehož domovem byly pralesy rovníkové Afriky, a kterou daroval muzeu před svou smrtí (1943) sám profesor Hrdlička. Jak mi mladá a sličná průvodkyně muzeem prozradila – já bych na to sám nepřišel – jsou na jeho dolních končetinách, na pánvi i hrudním koši patrné znaky vážného poranění, která nejspíše znemožňovaly opičákovi pohyb. Přesto nebyl ostatními členy tlupy ponechán svému osudu, ale naopak byl jimi ošetřován a krmen. Vedle stojící láhev s gibonem naloženým v lihu zase vyvolával něčeho teskného, jako by smutné okurky v láku se vznášející. Vzpomněl jsem si na profesora Stanislava Komárka, ostatně zde na škole působícího, který se přece s tímto exponátem necchává fotografovat na přebaly svých knih. Nedivil jsem se mu.
Vedle stojící láhev s gibonem naloženým v lihu
A pak tam jsou také lebky pomalované frenologickými znaky a nápisy, jež ukazují, kde dlí jaká vlastnost a dovednost, takže ostrovtip je hned ve středu čela, zatímco pouhý vtip je rozprostřen na pravém a levém lebečním rohu a smysl pro hudbu je nad spánkovými laloky a pro poesii vzadu nad ušima. Dobrtivost se nalézá na lebeční plošině, tam kam byste postavili míček nebo hrneček, aby nespadl. Špatné vlastnosti jako pýcha a ješitnost mají své sídlo v zadní části hlavy. Úplně dole je pak uložena láska k dětem. Proč zrovna ta? A kde je láska k ženám? Nebo k mužům? Na lebce takto popsané nějakým učencem z 19. století chybí.
Je tam však také devět lebek trepanovaných v dobách prehistorických, kdy se nějaký šaman či chirurg jeskynního typu snažil dostat dovnitř pacientovy hlavy, což neprováděl náhlým úderem pěstního klínu, jak by si jeden myslel, nýbrž vytrvalým škrabáním ostrým předmětem, nějakým tím pazourkem, jímž nakonec vytvořil v hlavě díru, která se kupodivu někdy i zahojila. A pak jsou tam příklady různých fantaskně srostlých fraktur, dystrofických změn, malformací a abnormalit. Mají tu lebku groteskně mrňavou i lebku smutného hydrocefala, různé ukázky hříček přírody a zrůd, nad kterými srdce usedá. A je tu kostra Dahomejky Gutty, černošské krasavice z tlupy afrických tanečníků, kteří v roce 1892 vystupovali v aréně na Střeleckém ostrově, což byla ohromná atrakce, neboť ženy měly obnažená prsa, což pro normální muže představovalo tehdy zcela výjimečný zážitek. Tato Gutta se v pražském klimatu nachladila, onemocněla zápalem plic a po několika dnech zemřela v pražské nemocnice. Její kostra byla tak výjimečná, že si ji vyžádal anatomický ústav, kde je dosud. Lidová republika Benin, nástupce Dahomé, by mohla požádat o navrácení ostatků, jako to učinila mandelovská Jihoafrická republika v případě Sarah Baartmanové, známé Hotentotské Venuše, ženy, jejíž obrovské pozadí uvádělo v úžas napoleonskou Evropu.
A je tu kostra Dahomejky Gutty, černošské krasavice z tlupy afrických tanečníků
A pak tam je tzv. Šebestova sbírka kakaových hlav pygmejských mužů a žen, obličejových odlitků vyhotovených Hrdličkovou metodou, jež umožňovala odlévání formy obličeje s otevřenýma očima. Ze svých cest do Konga, kam ho zprvu přivedly misijní povinnosti, je v letech dvacátých přivezl antropolog a kněz dr. Pavel Šebesta (1887 – 1967). Tento pozoruhodný muž se stal ve své době nejlepším světovým odborníkem v antropologii a zvyky nejmenších lidí světa, trpasličích Pygmejů. Jako první prokázal, že jejich drobná postava není projevem nějaké degenerace, nýbrž výsledkem vlivu prostředí, v němž žijí. Jak mě upozornila moje průvodkyně, na odlitcích tváří těchto lidí bylo rozpoznatelné rituální tetování jizvami, které si onen lid, podobně jako jiní přírodní lidé, dříve divoši zvaní, vytváří tak, že si naříznou kůži a do vzniklé rány vsypou popel, písek či cosi podobného. Jejímu bystrému zraku také neunikly perforace rtu, uší a mutilace chrupu, jak se vyjádřila, což jsem si nechal přeložit jako vyražení zubů. Sykl jsem trochu bolestí z té představy, ale pak jsme si řekl, že projevy lidské kultury jsou rozličné a každá má na světě své místo.
Jak mě upozornila moje průvodkyně, na odlitcích tváří těchto lidí bylo rozpoznatelné rituální tetování jizvami
Zatímco formy pro modely hlav lidu pygmejského byly snímány za jejich životů, nalezá se tu kolekce odlitků, které byly sejmnuty z tváří právě mrtvých. Zdejší sbírka posmrtných masek českých velikánů představuje v těchto vitrínách jakýsi alternativní Slavín: je tu Masaryk, Beneš, Jan Masaryk, je tu Antonín Dvořák, J. E. Purkyně, Josef Suk, Vojtěch Hynais, jsou tu pofesoři Karlovy univerzity, kteří považovali právo na odlitek své posmrtné masy za čest. Ta sádra nalitá a rozpatlaná po chladnoucím obličeji byl posledním make-upem a poslední kosmetikou, jíž mohl být nebožtík obsloužen. Mystika smrti a touha zachovat co možná nejvěrnější vzpomínku na člověka, jenž se nenávratně vzdálil na druhý břeh, nemohla být vyjádřena pregnantněji - a zároveň estetičtěji: tělo, tedy jeho nejušlechtilejší část (odlévány byly i ruce), se stávalo uměleckým předmětem, sochou.
Zdejší sbírka posmrtných masek českých velikánů představuje v těchto vitrínách jakýsi alternativní Slavín.
Samozřejmě, že posmrtné masky byly pokusem nahradit cosi, čemu později poslouží dokonale fotografie a film. Ale tato média sice zaznamenají živou tvář, gesta, mimiku, pak i hlas – ale posmrtná maska, to je přímý dotek, to je poslední polibek. Hleděl jsem na ty tváře, většinou klidné a vyrovnané. Moje mladá průvodkyně mě pak upozornila, že na některých jsou patrny zbytky vlasů a vousů, které zatuhlá sádra vyškubla z tváří, jež to už necítily. Moje průvodkyně se tomu pousmála, neboť si zatím něco takového pro své mládí nemohla představit. Já jsem to škubnutí, kterým kdosi snímá ztuhlou hmotu z mojí chladnoucí tváře, ucítil už skoro zřetelně.
Protože: Prach jsi a v prach se obrátíš.
(Psáno na Popeleční středu 13. února 2013)
Já jsem to škubnutí, kterým kdosi snímá ztuhlou hmotu z mojí tváře, ucítil už skoro zřetelně
