Já zimu nepovažuju za nic nenormálního, ale bohužel ve městě jako je Praha ji člověk ocení jen málo. Ještě tak ujde, když napadne hodně sněhu, jako to bylo začátkem ledna, z toho je pak zážitek estetický, neboť to dobře vypadá. Pěkné je to ale bohužel jen chvíli, pak je ze sněhu spíše něco hnusného, zbydou po něm šedé špinavé zmrzky obalené špínou, odpadky, psími hovínky, neboť čerstvý sníh budí v našich lidech dojem, že se do něj dá odhodit všechno a ono se to rozpustí a zmizí, což se ale nestane.
A v tuto dobu se to odkryje v celé své nechutnosti, protože už ty odpadky a psí i jiná hovna nic nepřikrývá a neskrývá, naopak vystoupily opět ve své jevovosti, objevily se ve své neporušenosti a materiálnosti, konzervovány chladem sněhu a ledu, podobně jako v mrazáku, který však teď přestal mrazit. Navíc je sníh spíš již žlutý od moče psů i lidí, to zná každý. Inu, normální by to bylo uklidit, ale u nás se čeká, až to zmizí samo, což se nakonec stane tak z poloviny, neboť platí český odpadkový zákon poločasu rozpadu, jenž praví, proč něco uklízet, když to vítr nakonec rozfouká a nohy chodců roznesou.
Já vím, že jsem se svými chodníkovými tlachy už směšný a můj trpělivý čtenář už toho musí míti po krk a musí si myslet, že jsem upadl hlavou na ten trotoár. Jenomže já si myslím, že na chodnících to všechno nějak začíná. A kdybychom více dbali o ně a více požadovali, aby se ony uklízeli, dbali bychom více i na jiné věci, například na tunel Blanka, který by si jen tak nedovolil kdosi razit lidem vedle jejich sklepů, neboť by věděl, že si to nenechají líbit, což dokazují svým pečlivým vztahem k chodníkům. Všechny velké věci začínají z malých, všimněte si, že čím lepší chodníky, tím solidnější společnost, v Rusku jsou chodníky těm našim podstatně podobnější než naše chodníky těm v Norsku nebo ve Švýcarsku. A tak dál, už toho nechám.
Proto já si tak dobře rozumím s panem Svobodou, který se poslední dva roky stará o park Skalka a Santoška, jež jsou ozdobou horního Smíchova. Vídám ho skoro každý den, jak prochází s nářadím cestami v oněch dvou parcích a něco užitečného tam dělá. Díky němu v nich byly celou zimu chodníky zameteny, rozumně posypány a sníh přiměřeně odklizen. Za tu dobu, co tu je, se tam výrazně zvedla civilizační úroveň. Park Skalka, to byla a ještě asi zčásti totiž je oblíbená zóna mladých i postarších narkomanů, kteří to mají kousek k smíchovskému Andělu, kam se stahují jaksi přirozeně, a pak tudy procházejí, když si jsou vyměnit jehly a podobné věci, neboť je tu pro ně zřízena k těm účelům stanice. A v parku to rovnou rozbalí, neboť tu jsou lavičky a čerstvý vzduch. Za teplejších částí roku tu bývali vždy. Já jsem tolerantní a je mi jich především líto a trnu nad nimi a vidím na nich, jak by to mohli být normální mladí lidi a představuju si, ježišmarja jenom to ne.... Jako měšťákovi mě však samozřejmě vadí, že po sobě neuklízejí, ba mají ve zvyku vysypat celou popelici nebo odpadkový koš a pro účely své aplikace musí roztrhat papíry na malé kousíčky, které tam pak po nich zbydou. No, ale že by právě oni po sobě uklízeli, to se věru očekávat nedá. Od té doby, co tu je však pan Svoboda, je tu podstatně čistěji a myslím, že i narkomanů ubylo. Pan Svoboda dělá to, co je nutné: hned po nich uklidí. A jak na to přišli třeba v New Yorku, pořádek vychovává, bordel kazí. Takže narkomané jsou zaskočeni, že místo, které před chvíli celé zaprasili, je opět čisté a oni jsou z toho zmateni, mají pocit, že je někdo sleduje a kontroluje, a tak raději jdou jinam.
Ten park Skalka se zvedá nad ulicí Ostrovského. Zajímavé, že jí nachali to jméno po tom bolševickém martyrovi, autorovi propagandistického spisku Jak se kalila ocel, ale si už ho nikdo nezná a tedy nikomu nevadí, lidé si myslí, že je to nějaký pan Ostrovský asi. To arcivévodkyně Alžběta Marie, po které se park původně jmenoval Eliščiny sady, takobvé štěstí neměla, protože v roce 1918 byli lidi vzdělanější a dcerušku ubohého korunního prince Rudolfa, jenž se s baronkou Večeřovou picnul v Mayerlingu, lid znal a tak jí to jméno sebral. Mimochodem tato Erži, jak se jí v rodině pomaďarsku říkalo, byla zajímavá žena: ve 20. letech vstoupila do rakouské sociální demokracie, byla její členkou až do smrti v roce 1963. Bůhví, jestli věděla, že se po ní jmenoval nějaký park někde na pražské periférii... teď už by to třeba zase nikomu nevadilo.
Ten park založil místní rytíř Eduard Daubek (někdy jednoduše Doubek), kterému tady patřil kus Santošky a dole v Bieblově ulici měl usedlost, což je nejstarší dům v této části Smíchova. Protože tento pozemek se nehodil k zástavbě, daroval ho městu Smíchovu (ten byl tehdy ještě samostatný). Úpravu parku navrhl začátkem 90. let 19. století známý zahradní architekt František Thomayer (mj. Karlovo náměstí) a pojal to romaneskně a pitoreskně, takže tam je skutečně skalka, která se vypíná nad jezerem stinným, kde na ostrov ptactvo usedá a kam snivý pohled z altánu míří. No, současnost je truchlivá, jezírko raději vypustili, plavalo v něm kde co, avšak lekníny to nebyly, skalka byla obležena odpadky a jevila se příhodnou ke konání potřeby. Starší obyvatelé Smíchova ještě pamatují, když ono jezírko bylo živé a skutečně tu sídlilo ptactvo. Pak se to ale vybetonovalo a bylo po všem. Před rokem jsem četl, že se má dát do pořádku, snad vyčistit, osekat, vytrhat plevelnaté stromy a keře, které svými kořeny narušují skálu nad tůní. Pan Svoboda mi to povrdil. Já vás o tom budu informovat. Tak zatím.
