PEŇÁS: Přítulný mlok aneb Cesta do Chaber

To napsal, jak podle stylu každý hned poznal, Karel Čapek ve svém slavném románu, který z těch nevinných tvorečků udělal tvory podezřelé. Já jsem ale zatím nikdy do Lidových novin o mlocích čili salamandrech nepsal. A pokud ano, tak jen alegoricky, když jsem se občas pustil do glosování jisté politické strany. Ale to bylo vůči mlokům nefér. Nepsal bych o nich nadále, kdyby mi k tomu náš krátký podzimní výlet neposkytl skvělou příležitost.

Tak jsme se nějakou dobu motali mezi panelovými domy.

To bylo tak. Po se shledání na stanici metra Kobylisy jsme s přáteli, tradičními účastníky krátkých výprav do pražského okolí, odjeli jakýmsi autobusem na sídliště Bohnice. Tam jsme se nějakou dobu motali mezi panelovými domy, než jsme našli správný směr.

Poznali jsme v nich palisády, jež tu možná zanechali staří Slované.

Konečně jsme stanuli na srázu, který byl z jedné strany ohraničen zašpičatělými kládami vraženými do země. Poznali jsme v nich palisády, jež tu možná zanechali staří Slované. Cítili jsme cosi jako vanutí času. „Možná tu na ně místní obyvatelsvo napichuje vetřelce“, řekl někdo z nás. Přistoupili jsme k srázu, který je na mapách označen jako Bohnická vyhlídka A. Pod námi se z listopadové mlhy vynořoval kus Prahy.

Patrná byla stavebnice dejvického hotelu International a v dálce za ní bylo možné tušit areál Hradu jako malého svinutého ještěra s trny. Vody Vltavy pod námi klouzaly tiše, bez hlesu. Příroda byla již hlubinně podzimní, sem ta ještě nějaký uschlý list na větvích chabě se třepotal. Jaksi jesenně teskno na duši.

Vody Vltavy pod námi klouzaly tiše a bez hlesu.

Z vytržení nás probral sbor postarších turistů, s nimž jsme zcela splynuli. Od nás se tato skupinka odlišovala nikoli věkem, nýbrž pestrobarevným outdorovým oblečením a dobrou, přímo křepkou kondicí. Byli vybaveni nordickými holemi, kterými zdatně švihali vzduch. Když i oni se vynadívali na mlhu, pohli se stejným směrem jako právě my. Šli jsme tedy s nimi, aniž by to byl náš úmysl. Moji přátelé si okamžitě zapálili další cigaretu, čímž chtěli zdravě vyhlížející turisty odpudit.

To se jim však jen málo dařilo. Pokusili jsme se zrychlit, ale to bylo marné. Tak jsme tedy zpomalili. Po chvíli však zastavili i oni a radili se nad mapou, kterou měli moderně v mobilu. Byli nesetřesitelní. Přatelům rupaly nervy: my se jich snad nezbavíme, cedili skrz zuby. Naše intimita, při níž bylo možné probírat různé neveřejné věci, například, zda bychom si přáli býti zpopelněni, či uloženi do rakve, byla narušena. Ve chvíli největšího zoufalství jsme se vrhli příkře po stráni a úprkem se skupině nevinných turistů vzdalovali.

Ocitli jsme se na jakési zvlněné terase.

Však nebylo vyhráno. Ocitli jsme se na jakési zvlněné terase, na níž se křižovaly a splétaly různé vyježděné cestičky a trasy s mnoha hrboly a zatáčkami. Já jsem hned odhadl, že jde o jízdní dráhu pro cyklokros či nějaké jeho divoké odvozeniny, ale moji, v této věci, méně zkušení přátelé se domnívali, že jde o nějaký bizarní chodník, kterým se vstupuje do divočiny.

Příliš jsem nezasahoval do jejich odhodlání následovat elipsovitě se kroutící trasu, nýbrž jsem čekal, až projdeme tím samým místem potřetí. To se stalo. Vratili jsme se pak na původní cestu, skupina smíšených turistů zatím spořádaně zmizela a my jsme si konečně oddechli. Po dalším průzkumu okolí jsme se rozhodli cestu nehledat, nýbrž se spustit příkře k Vltavě.

Scházeli jsme strmou pěšinou mezi opadalými listnáči.

Tím byl tedy odbyt prolog naší výpravy, jejímž cílem bylo dostat se nejprve podél Vltavy a pak Drahanským údolím do Dolních Chaber za naším přítelem Viktorem Šlajchrtem. Mezitím nás však potkalo dobrodružství s mloky.

Scházeli jsme strmou pěšinou mezi opadalými listnáči, snad habry či buky a duby. Černé kamení skal se blýštilo jako antracit a zlaté listí s ním vytvářelo barevnou harmonii jedinečné krásy. Spojení černé a žluté, jež tak miluje příroda, chce-li ukázat, že se nebojí, ba chce vzbudit strach, tedy barva tygrů a vos, tu nabývalo pohádkového souladu. Vypadalo to, jako, když se země odkryje a otevře své poklady. Vůně tlejícího listí, jež prý způsobuje nostalgii, dotvářela jedinečnost koloritu, do nějž jsme se nořili.     

Nikoli jeden, nýbrž dva, tři, čtyři mloci!

Můj zrak přelétal ze skal na větve a na listí, nemoha se nabažit té rozkoše. V tom jsem měl zdání, že se mezi listy hnulo několik skvrn. Zaměřil jsem své dioptrické zraky tím směrem a strnul: k neskonalému úžasu jsem spatřil kolonii mloků! Nikoli jeden, nýbrž dva, tři, čtyři mloci! Vykračovali si to rozvážným krokem dávných veleještěrů stejným směrem. Kam, vědeli jen oni. Jak uhel černá, válcovitá těla byla ozdobena žlutě žhnoucími skvrnami, které dokonale splývaly se spadalým listím. Jen ten pohyb je prozrazoval. Okamžitě jsem tlumeně vykřikl, abych upozornil své přátele. Ti zůstali zírat se stejně otevřenými ústy.

Také my jsme nedokázali určit, který z mloků je ženského či mužského pohlaví.

Mlok skvrnitý čili salamandr je obojživelník s ocasem, čímž se liší od své příbuzné žáby. Jeho nejbližším příbuzným je však čolek čili triton, který je menší, poněkud mrštnější a samec má hřbetě známý zoubkovaný hřebínek. Ten, jak si všiml Charles Darwin, neslouží k pohybu, ale čistě jen pro pohlavní výběr, neb samice dává přednost tomu, kdo vlastní větší a barevnější. Na rozdíl od čolka se mlok samec od paní mločice nijak na první zdání neliší, není mezi nimi tedy žádných mezipohlavních rozdílů, kromě toho, že je trochu ztepilejší. Také my jsme nedokázali určit, který z mloků je ženského či mužského pohlaví a bližší průzkum jsme si hned zakázali – byl by asi i tak neúspěšný.

Rozmnožování mloků děje se zajímavým způsobem, který nám však nebyl předveden. Z literatury však je známo, že mlok používá k dopravení spermií do těla vyhlédnuté samičky chytrého triku: uchopí ochotnou a svolnou samici, chvíli s ní cloumá a pak na zem vytřese jakýsi balík s mločími spermiemi, na který tu zřejmě cloumáním rozrušenou chuděru posadí nebo spíš povalí. Tím tedy dojde k oplodnění. Jsou druhy mloků, kteří dříve než doručí svůj balíček spermií, vrazí během toho cloumání samičce do krku své pilovité zuby, takže se pak nemohou odtrhnout a zůstanou v nich dlouhé minuty viset. Tito násilní mloci a mločíci žijí však spíše v tropech, kde je sexuální násilí jaksi rozšířenější.

Mezi jistými indickými mločíky existuje ještě jiná věc, totiž škodolibost a lstivé šprýmařství. K rozmožovacímu rituálu tamních mločích stvoření patří jakýsi zásnubní tanec, při němž samička zvedá ocas, pod nějž sameček umístí svůj balíček. Toho využuje škodolibý konkurent, který napodobuje samici, přikrade se k pářící se dvojici a začne napodobovat vrtící se a ocásek zvedající samičku. Sameček, zblblý situací, si toho nevšimne a vsune svou genetickou poštu pod zadnice perfidního samečka, který si balík vyzvedne s velkým zadostiučiněním prchá a směje se na celé kolo. Smolař, který prohrál, má ostudu a musí několik dní čekat, než mu naroste nový spermatický vak. Takové záludnosti na svá stvoření připravila Matka Příroda či snad Bůh nebo jaký šprýmař...

Naše mločí rodina, či co to bylo za seskupení, se zdála pokojná a daleka tomu oddávat se před námi sklonům pudovým. Nejspíš na to ani nebylo počasí. Aniž by dali najevo, že jakkoli zaznamenali naši přítomnost, valili se pomalým pohybem dál.

Aniž by dali najevo, že jakkoli zaznamenali naši přítomnost, valili se pomalým pohybem dál.

Karel Čapek ve své nepřekonatelné nápaditosti neučinil hlavním (kolektivním) hrdinou svého doku-románu tohoto pokojného skvrnitého mloka našich strží, nýbrž jeho vyhynulého prastrýce, tvora vzrůstu nepoměrně většího a robustnějšího,  Andriase Scheuchzeriho. Velemlok z rodu Andrias nese jméno po švýcarském anatomovi a biologovi Johannu Jakobu Scheuchzerim (čteno šeuceri), který v roce 1726 objevil otisk jeho kostry na kamenné desce poblíž městečka Öhnningen na švýcarsko-německých hranicích.

Jenže tento zbožný muž  z fosílie, jíž dominovala velká hlava a silná páteř, usoudil, že jde kostru předpotopního člověka (Homo diluvii testis – člověk svědčící o potopě), který byl za svůj nemravný život potrestán Boží prozřetelností. „Není tu linií“, psal, „z nichž by si bujná obraznost musela teprve sestrojit něco, co by bylo podobno člověku, nýbrž všude samá shoda s jednotlivými díly kostry lidské a dokonalá souměrnost“. Tento mylný odhad vydržel skoro sto let, dokud jej nevyvrátil velký Georges Cuvier, který v otisku rozpoznal kostru zkamenělého krytožábrového mloka a pojmenoval jej Andrias Scheuchzeri, snad aby to Švýcarům nebylo líto.

Jirko, leze to po noze.

Skupina mloků si dál lezla svou cestu, když jeden vybočil z řady a zatímco jsem se snažil je svým k tomu účelu nikoli ideálním fotoaparátem zvěčnit, počal mi lézti po botě. „Jirko, leze ti po noze“, zvolal starostlivě Zbyněk. Snad není jedovatý, chtěl jsem se ujistit u přírodovědecky vzdělanějšího kolegy, ale hned si uvědomil, že mlok není štír, i když, dle naivních antických představ, má snad podobně jako on mít schopnost odolávat velkému žáru. Salamandr stoupal rozvážně po botě, která věru nebyla zakoupena v obchodě nesoucí mlokovo jméno, ale i tak byla odolná.

Představoval jsem, si jak by to asi bylo příjemné, kdyby mi jeho něžné tlapičky ťapaly po holé kůži, ale s tím jsem se přátelům nesvěřil, to až teď. Počkal jsem až mlok vykoná svou cestu po mé botě a když jsme se ujistili, že je dole a pokračuje si dál svou cestou, cítili jsme i my, že je načase naše setkání s mločí rodinou ukončit. I my jsme pokračovali svou cestou. Do Chaber jsme došli plni zážitků, které jsme Viktorovi s nadšením vylíčili. Nezdálo se, že by z nich byl zcela na větvi, ale uznal, že to muselo být pěkné. Taky že bylo.

Došli jsme do Chaber.

Během psaní jsem si vzpomněl na jeden fejeton, který jsem napsal před dvanácti lety. Vyplývá z něj, že můj zájem o obojživelníky je hlubší. Je psán v očekávání jara, které se tehdy nejspíš dlouho nedostavovalo. Nyní se zdá, že jaro je v nedohlednu. Ale jak praví klasik: If Winter comes, can Spring be far behind?
Ten klasik se jmenoval P. B. Shelley.

Informace o sexuálním chování mloků a mločků jsem čerpal z knihy Olivie Judsonové Sexuální poradna dr. Tatiany pro všechna živá stvoření (Praha, 2003).