Děvčátko je zhruba tříleté a tlačí před sebou další, podstatně menší kočárek, v němž leží panenka, možná více panenek. Tato skupina, doprovázena většinou ještě mladou ženou, si to vykračuje na pravidelnou odpolední procházku.
Mladík jde, trochu se šourá, neboť nikam nepospíchá. Dítě v kočárku spí nebo vrní, občas, když se probudí a je mrzuté, je nutné s ním nějak zatřást, dáti mu dudlík či cosi na ten způsob. Mladík jde, trochu se nudí a má pocit, že všechno je nějak moc předčasné, že vše se přihodilo příliš rychle a poněkud neuváženě. Že je to sice pěkné, že má dvě děti a ženu, ale přeci jen mohl s tím trochu počkat. Mladík je totiž poněkud idiot. Mladík si tehdy ještě není úplně vědom toho, jaké šťastné a krásné chvíle právě zažívá.
Mladík myslí na to, co v Praze, kde to první roky po převratu žije a divoce tepe, mladík lituje, že u toho nemůže úplně u všeho být, když má ty své závazky, mladík myslí na to, že by se chtěl rozlétnout do světa, ale s těmito něžnými vrnícími či slintajícími závažími na nohách to jen tak snadno nepůjde. Toto mladík prošvihl. Mladík se proto trochu lituje. Mladík je, jak už bylo řečeno, trochu vůl. Ve skutečnosti už nikdy nebyl tak šťastný jako před těmi dvaceti lety, když tlačil skoro každý víkend, vždy po dobrém tchýnině obědě, kočárek Palackého sady v Písku.
Tehdy, stejně jako teď, bylo možné jít na procházku dvěma směry, buďto ven za město, které vlastně je takovým větším maloměstem bez skutečných předměstí, takže za chvíli je člověk v lese, třeba u mufloní obory u Vodáka. Nebo do města, k mostu a řece samozřejmě a pak podél ní kolem hřbitovní kaple sv. Trojice, pak přes most u městského ostrova k Putimské bráně, kde mi okamžitě do ucha vlezla ta infantilní písnička – Němci tomu výstižně říkají Ohrwurm: ušní červ.
A potom nahoru ke kostelu a přes náměstí zase zpátky. V tomto případě jsme snad vždycky začínali tady, v Palackého sadech, které mi vždy připomínaly Smetanovy sady v mém rodném Prostějově, jako mi ten Písek trochu připomínal něčím Prostějov, kde jsem rané dětství zase zažíval já a kde mě pravděpodobně můj otec někdy bral s podobnými pocity na procházku, jak si mohu představovat z několika dochovaných fotografií. Můj otec na nich má ovšem klobouk, který ještě muži koncem šedesátých let nosili, často i kravatu, a kouří i při držení kočárku, z něhož vyčuhuje moje hlava, což já bych si nikdy nedovolil, neboť mi to k Písku a k tomu kočárku moc nesedělo.
Písek se mi totiž jevil jako místo, kde všechny zlozvyky člověk odkládal, kde se čistil, kde byl vše voňavé, bábovkou, štrůdlem a kávou po obědě naparfémované čisté, zapudrované a dětským olejem a heřmánkovým čajem pročichlé. Tím vším byly samozřejmě provoněné moje děti, které ještě vydávaly svoji vlastní něžnou vůni, kterou bych snad ještě teď byl schopen poznat. Avšak moje pokusy občas se k nim nyní přiblížit a jako by k nim přivonět a tím se proustovsky pokusit nalézt aspoň trochu temps perdu, trochu ztraceného času, okamžitě vzbudí jejich odmítavou reakci, doprovázenou výkřikem: Tati, nejseš nějakej divnej...?! Jdi s tím nosem někam! Co dělááááš?!
První naše zastávka v parku byla u „Pana Hejduka“, což bylo zřejmě jedno z prvních slov, které moje uměly. Adolf Heyduk, slavík pootavský, tu stojí od roku 1935 a já jsem se nikdy nedonutil se o něj nějak více zajímat, snad nikdy jsem neměl v ruce jediný z dvaašedesáti svazků jeho sebraného díla, jedinou sbírku, kterou jsem znal aspoň po jméně byla Cimbál a husle, což se mi líbilo jaksi čechoslovakisticky. Ale o to víc jsem býval dojat a zděšen z představy, co se mu to stalo tady v tomto okrsku osobního, jaká strašlivá rána ho tu zasáhla: smrt obou dcerušek, nejdřív Jarmilky, kterou nestihli ani pokřtít, pak Lidušky, která se narodila dva roky po smrti první dcerušky, ale dožila se pouhých let čtyř.
A tak jsem nejlépe z Heyduka znal báseň, kterou napsal sám bezdětný Neruda, který přijel v roce 1878 do Písku na křtiny oné Jarmily, která se tak měla jmenovat, protože oba pánové byli programoví Májovci, jenomže, když kmotr vstoupil k Heydukům do domu – oni bydleli v domě u Reinerů, Heydukova žena Emilie byla Reinerová – tak našel jen prázdnou kolébku a zarmoucené rodiče. Nepokřtěná kmotřenka byla už několik dní pochována na svatotrojickém hřbitově – mají tam, děti, náhrobek doposud.
Dopis, v němž Nerudovi do Prahy oznamovali, ať již nejezdí, ho minul během cesty. A pak se prý Neruda, z toho zděšený, šel projít a vzal to až kamsi na Hradiště, což je kopec za městem. A během té procházky zřejmě složil báseň, Baladu dětskou, jejíž rukopis prý zanechal ráno na stole u Reinerů. A tak když si manželé Heydukovi ten papír přečetli, museli se oba poněkud chytat navzájem, aby neomdleli, protože strýček Neruda (bylo o rok starší než Adolf) jim tam nechal báseň, která je dokonalým hororem a zároveň vrcholně procítěnou elegií, kterou tento starý mládenec – kolik mu bylo v tom roce? – 44 let... překonal všechno, co bylo na to téma v literatuře, možná nejen české, napsáno. Já ji tu sem vložím, kdyby si ji chtěl někdo připomenout:
Balada dětská
Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí -
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,
ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré důlky.
"Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice."
"Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!"
"Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru."
"Matička mně jíti nedá -
myslím, že už hlavu zvedá."
"Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
"Ať už jde má dcerka zlatá!"
"Pojďme, pojďme - ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned pláče."
A kdyby náhodou někdo věděl, co to znamená „zahrajem si na Hélice“, byl bych velmi vděčný... Nepochybně ovšem se Neruda poněkud inspiroval Goetheovým Králem duchů (Erlkönig), což ovšem jistě není můj objev, byť si nevzpomínám, že bych o tom někde četl.
Pojď se mnou, hezký chlapečku, chceš?
Mé dcerky tě chtějí za bratra též.
Mé dcerky protančí celičkou noc,
uspí tě v písničkách na dobrou noc.
(J. W. G.)
U „pana Heyduka“ jsme se vždycky zastavili, báseň jsem dětem však nerecitoval, neboť jsem je nechtěl děsit a nejspíš by jí ještě nerozuměli. Postoj básníkovy sochy mi cosi jaksi nejasně připomínal, ale až po letech, kdy jsme si přečetl, kdo byl autorem sochy, mi došlo co či koho. Dílo vytvořil totiž nešťastný Otakar Švec, tvůrce mohutného Stalina letenského a já tvrdím, že tady na Heydukovi si nevěda vyzkoušel figuru, kterou pak poněkud obměněnou, ale v pozici v podstatě totožné, tedy s mírným nachýlení těla vpřed, provede v obřím měřítku. A pak se z toho picne a ještě před plachtystržením spáchá sebevraždu.
Kousek dál stojí barokní Neptun s trojzubcem a jakousi rybou, jež se obtáčí kolem nohy a z jejíž hlavy má tryskat voda. Ona je to kopie, originál stál na kašně na hlavním náměstí, ta byla zrušena začátkem 20. století, kdy ve městě zavedli vodovod. Ale mám pocit, že Neptun stál před dvacet léty na jiném místě než teď, asi padesát metrů dál u zbytků umělého jezírka, kde tvořil stylově nesourodou dvojici s modernistickou Rusalkou, což však samozřejmě mým dětem nevadilo, takže bylo možné – když trochu povyrostly – oblbovati je skazkou o tom, že jsou to vodní manželé a že pan Neptun je na rybách, zatímco paní Rusalková doma válí nudle či štrůdl, podobně jako babička doma.
A děti z toho měly radost a pořád se vyptávaly, jestli mají také děti a jak se jmenují a co papají a já říkal, že jejich děti jsou pulci a jikry a že papají muší rosol a pavoučí sliz a ropuší hlen a že je to velká dobrota a že já to mám také moc rád a moje chytré děti to opakovaly a říkaly, že to mají také rady a byla to veliká legrace.
A pak jednoho dne se pan Neptun od paní Rusalky odstěhoval, už nestál u toho jezírka, ale byla mu přidělena vlastní vana. A paní Rusalková zůstala sama u bývalého jezírka, které už také bylo zahrabáno a nic po něm nezůstalo.
Minuli jsme hospodu U Reinerů, kde jsem však byl všehovšudy dvakrát třikrát. V létě jsem se možná výjimečně zastavil na jedno malé, které jsem vypil na lavičce před hospodou, u meteorologické budky. Sem, do té hospody právě přijel Neruda na nešťastné křtiny, neboť zde Heyduk, který si vzal za ženu o dvacet let mladší dceru pana hospodského, bydlel. Teď je to myslím docela nóbl pivní restaurace, já ji zažil před těmi víc než dvaceti léty jako putyku dosti obyčejnou, byť vyhlášenou. Sedávala tu písecká bohéma, jejíž počet odhaduji tak na sedm osob.
Já měl tu čest, že jsem znal prostřednictvím své ženy Honzu Lise, významnou postavu předlistopadové undergroundové pražské scény, původem Písečáka. Zjev to byl opravdu výjimečný: dva metry vyzáblosti vyhnané do podoby telegrafního sloupu, černé dlouhé rovné vlasy, nos skobovitý, oči černé jak uhel, vždy rozesmátý, pořád nějaké plány na zakládaní kapel, vydávání samizdatových sborníků, sepisování petic etc. V roce 1988 vzal roha, skončil v Kanadě, kde farmaří uprostřed lesů, ženu má Indiánku, několik kulovnic na medvědy, občas se ozve, jednou za pět let vrazí do Prahy a jeho všude plno. Zajímalo by mě, jestli si na něj někdo v Písku ještě pamatuje.
Nutnou zastávkou a aspoň krátce bylo nutné prodlet v altánku, který byl tehdy v mnohem horším stavu, než je nyní. Ale i když byl celý oprýskaný, přece jen byl z jeho vnitřní strany dobře čitelný nápis, jenž na nepřipraveného chodce působil jako ryzí blábol: Šlechetný Co Hodného Rád Eyhle Následky Koná. Cože? Jakého hodného rád? A jaké následky koná? A proč Eyhle?
Už dávno vím, že je to akrostich, v kterém se ukrývá jméno prácheňského krajského hejtmana Josefa Schrenka, u něhož si chtěli místní nejspíše šplhnout a darovali mu symbolicky tento altán, který měl symbolizovat v nedávno zřízených sadech nejspíše obecné ideály humanitní. A představuju si, když pana hejtmana v onom roce 1841 přivedli pod altán a tam mu onen hexamatr ukázali, musela Jeho excelence (jak se říkalo hejtmanům?) nejspíše pohlédnout poněkud zmateně a když se několikrát pokusila přelouskat onen nápis, zeptala se: Was? Was es soll beteuten, bitte, Meine Herren? Ich verstehe gar nichts. Tahle čeština, kdybyste se raději drželi přirozeného kulturního jazyka, tedy němčiny, tak byste si nezlámali jazyk a domluvili se srozumitelně. Vy jste asi chtěli říct, že kdo má dobrou povahu, činí též dobré skutky, že? Tak, Meine Herren, příště zase německy.
A pak jsem došli k panu Palackému, což je unikát, neboť jde o první pomník „otci národa“ vůbec, Prahu tady písečtí vlastenci předběhli o dvacet let (Suchardův pomník je o třicet let mladší). Palacký tu sedí od roku 1886, tedy deset let po své fyzické smrti, což je na pomníky myslím tak akorát. Na odhalení přijel sám František Ladislav Rieger, Palackého zeť, jemuž budou posléze též věnovány sady, ale v Praze na Vinohradech čili Rígrák. A byla u toho Otýlie Sklenářová-Malá, největší česká diva té doby, která sehrála s ochotníky nějaký vlastenecký kus.
Bylo myslím decentní, že pomníky se v té době dělaly sedavé, což odpovídá statutu vzdělance, který holt též většinu aktivního života prosedí. Jest navíc opatřen pěkným perem, jímž se drbe za ušima a které není zcela jistě z pískovce, jako historikův trup, ala zřejmě z nějakého kovu: není vyloučeno, že pero někdo Palackému rozbil a že je mu nově opatřeno. Já měl příležitost vykládat dětem, že onen Palacký je náčelníkem indiánského kmene, indiánským jménem Sedící moudrý buvol a že kniha, kterou má na klíně, je knihou tajných proroctví, v nichž je ukryt osud národa. A že se raději do té knih nedívá, ale jednou, až bude nejhůř, tak se tam podívá a začne hrozivým hlasem číst. A to se budou dít věci!
