Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: S Markem Aureliem aneb Dunajský hukot

Názory

  8:17
Už byla tma a já jsem vystoupil z vlaku, do kterého jsem čtvrt hodiny předtím nasedl, protože jsem jel jen do první vesnice za Vídeň. Jmenovala se Fischamend a našel jsem si ji týden předtím na mapě, objednal si mailem laciný penzion, jenže jsem zapomněl, jak se jmenoval a já nejsem pořád on-line, takže jsem jen věděl, že končí na –dorf, nebo –bach, ale z toho jsem si nic nedělal.

Konečně jsem zahlédl zříceniny brány, do níž si skutečně bylo možné vložit představu čehosi pozdně antického. foto: Jiří Peňás

Došel jsem do hospody, která se zas tak nelišila od hospod, které jsou na malých městech u nás, dokonce se v Rakousku pořád smí kouřit, postávali tam chlápci u výčepu stejně jako u nás a já se jich zeptal, jestli znají zdejší penziony, že hledám jeden, jehož jméno buď končí na –bach, nebo -dorf. A oni mi řekli, že tady jsou oba a jeden se jmenuje Mätzendorf a druhý Rohrbach, tedy po jménech majitelů. Tak jsem jim poděkoval a šel to zkusit a byl to druhý, takový prostý, rodinný, s obrázky ze staré císařské Vídně na chodbách a s krucifixem nad postelí, ale to by určitě bylo i v tom druhém. Hned jsem usnul, občas se na pár minut probouzeje a poslouchaje setrvalé tiché hučení, o němž jsme si myslel, že ho způsobuje Dunaj, který se valí nedaleko.

Dunaj, který se valí nedaleko.

Když jsem se ráno nasnídal u prostého rakouského stolu, přičemž jsem při žvýkání stále hleděl na protější stěnu na krucifix a na obrázky s císařem, se Sisi a s alpskými krajinkami, vyrazil jsem k Dunaji, který teče tak dva kilometry za městečkem, přičemž je nutné podejít dálnici, která, jak mi došlo, způsobovala ono noční hučení. Hned za dálnicí, spojující Bratislavu s Vídní, začínají lužní lesy, které se pak na druhé straně řeky táhnou v pásu od oné Vídně až po onu Bratislavu chráněny zákonem jako Narodní park Donau-Auen čili Dunajské luhy. Ještě v osmdesátých letech nebylo jisté, jestli nedopadnou podobně jako na slovenské straně, kde velkou část z nich zalilo to gigantické vodní dílo Gabčíkovo, neboť i tady v Rakousku se uvažovalo o obrovské vodní přehradě, která by začínala u Hainburgu, kam ještě dojedu, a končila někde u Schwechatu, u přistávací plochy letadel, tedy kousek od Vídně. Jenže tehdy už v Rakousku bylo na takové věci citlivé obyvatelstvo, které dokázalo prosadit, a to prostředky i dosti rozhodnými, u nás by se řeklo ekoteroristickými, ale v zásadě to spočívalo v nenásilném obsazení těch listnatých lesů (Besetzung der Heinburger Aue se tomu říkalo) a sepsání petice, kterou zaštítil svým jménem slavný Konrad Lorenz, - zkrátka občané dokázali prosadit, že vláda od nápadu ustoupila a místo betonu a velepřehrady zřídila národní park, k jehož okraji jsem to ráno přicházel po takové dlouhé prázdné silnici.

Bylo krásně a teplo jako koncem dubna.

Bylo krásně a teplo jako koncem dubna, ale ve skutečnosti byla sotva půlka března, takže stromy byly zatím úplně holé, i když nachystané pro tu jarní explozi. Z hloubi luhu se ozývalo klepání, šustění, skřípaní a jiné zvuky, které způsobovalo různé ptactvo nebo ty stromy, jež mírně vrzaly. I tady bylo sucho, což mě vždycky znepokojuje, v tom budou genetické zbytky mého hanáckého sedláctví, které mi zabraňuje zcela se naivně radovat z nepřetržitě modré oblohy, která ve mně vyvolává myšlenky na poušť Gobi či Kalahari a hladomor.   

Došel jsem konečně k Dunaji, do něhož se tu vlévá říčka Fischa čili Rybná.

Došel jsem konečně k Dunaji, do něhož se tu vlévá říčka Fischa čili Rybná, po níž se jmenuje obec. Občas přeletěla nad vodou pravěkým způsobem kachna s kačerem, občas kormorán. Trochu výš létala letadla, neboť nedalo je ono vídeňské letiště. Voda se valila s tichou silou vstříc osudu. Jinak tu by klid, nikdo široko daleko. 
Vrátil jsem se do městečka, obešel dva kostely, jeden barokní, sv. Michaela archanděla, druhý starší raně gotický, sv. Quirina, martyra ze 4. století, který odmítl pálit kadidlo pohanským bohům, tak mu přivázali na krk mlýnský kámen a utopili ho v řece. Prý pomáhá při bolavých nohách, což se nám poutníkům hodí. Mimochodem, všiml jsem si šipek, že tudy vede svatojakubská cesta, ale tak daleko jsem v úmyslu jít neměl. Všiml jsem si rovněž, že za několika okny byly vylepeny malé fotografie Nataschi Kampuschové, té rakouské mučednice, hrdinky a superstar, vždyť je to ostatně její kraj, kousek odsud, na druhé straně Dunaje, v okrese Gänserdorf, ji ten Priklopil osm let držel jako malého bezmocného králíka a který, když mu utekla, spáchal ještě ten večer ze žalu a špatného svědomí sebevraždu, již by měl páchat po tři tisíce devět set šest dnů, po které ji věznil.  

Druhý starší raně gotický, sv. Quirina, martyra ze 4. století.

Ještě jednou jsem se pak otočil kolem strážní věže, která tu stála od 13. století a jejíž špici je korouhvička ve tvaru ryby, jak to ani jinak v takovém městečku pojmenovaném po rybách nemůže být.

Ještě jednou jsem se pak otočil kolem strážní věže.

Nasedl jsme na vlak a nechal se vézt dvacet minut do stanice Petronell-Carnuntum. Krajina je tu zatím zcela rovná, pole pečlivě vyžehlená a na kraji zarovnaná, po cestě pár vesnic s vybělenými kostelíky a s vyštafírovanými malými stanicemi, které jsou všechny jako by je včera natřeli. Vesnická útulná mdloba a ospalost, do níž by mohlo být docela příjemné se na pár dní svalit a počkat, až nastane to jarní vegetativní šílenství, ta posedlost každého živého tvora po páření a rozmnožování a rostlinstva po bujení a hýřivém kvetení, jímž nám, jak napsal deista Goethe, Bůh dává najevo, jak nás miluje. 

Vesnická útulná mdloba a ospalost.

Vlak jel tiše, též ve vagóně bylo ticho a když jsem vystoupil na malém nádraží, bylo by slyšet včely, které však ještě nelétaly, ale za chvíli se už dají do díla. Z vlaku jsme vystoupil sám. Přijet sem tak třeba v před sedmnácti sty léty, bylo by tu nádraží velké jak stodola a všude ruch a plno lidí různého druhu, neboť bychom přijeli do Carnunta, tehdy hlavního města celé provincie Panonia Superior, do města, kde ve druhé či třetím století po Kristu žilo padesát tisíc lidí, takže šlo o jedno z největších měst antické střední Evropy, která ovšem tehdy končila kousek odtud, na druhém břehu Dunaje, protože dál už byli germánští barbaři, které bych do Evropy zatím nepočítal, ti se museli teprve složitě europeizovat, což znamená civilizovat, což šlo vždy lépe tam, kde měli styk s tím už přece jen dohasínajícím světem římské antiky, což platí doposud. 

Z vlaku jsem vystoupil sám.

Carnuntum byl nejdůležitější tábor v celém středodunajském limitu čili na okraji imperia. Založeno bylo za císaře Claudia (41 – 54), hlavním městem provincie Horní Panonie se stalo za časů císaře Trajána (konec 1. století), za jeho následovníka, císaře Hadriana, již bylo plné civilů, takže obdrželo městská práva a statut Municipium Aelium Carnuntum. Bylo to město podstatně větší než blízká Vindobona, z které se vyvinula Vídeň, zatímco z hlavního města Dolní Panonie, Aquinca, ležícího asi tak sedmdesát kilometrů po směru Dunaje, se vyvinula – Budapešť. Z Carnunta se vyvinuly dvě vesnice, Petronell a kousek dál Bad Deutsch-Altenburg, jestli tam žije dohromady pět tisíc lidí. Carnuntum mělo smůlu – nebo štěstí, že zaniklo v návalu stěhujících se národů, jehož poslední fází byl pohyb Maďarů, kteří zválcovali všechno, co ji stálo v cestě, i naši Velkou Moravu, dokud nedostali v bitvě na Lechu (roku 955) v Bavorsku za vyučenou, takže se stáhli do Panonie, kde se rychle civilizovali, díky čemuž jde dnes o veskrze příjemné lidi, byť trochu melancholicky naladěné, což jim asi zůstalo jako následek toho zkrocení a ustřihnutí divokých křídel jejich mytického ptáka Turula.

Carnuntum mělo smůlu – nebo štěstí.

Já jsem se cestou z nádraží vydal hledat antické město, které se rozkládalo někde v těch polích. V časech rozkvětu mělo podobu velkoměstskou, byla tu předměstská zástavba, dva amfiteátry, obchodní čtvrť, samozřejmě lázně, různé vymoženosti jako vodovod a termální lázně, určitě i nějaké lupanarium čili bordel, občanské fórum a jiné nezbytnosti antické civilizace. A též tu byla svatyně Mithrova kultu, který měl vyznavače zvláště mezi vysloužilci sebranými z nejrůznějších koutů imperia, kteří pak přešli na křesťanství, takže mithraeum, kde se scházeli a pojídali z těla rituálně zabitého býka a pili jeho krev, kterou pak raději z hygienických i společenských důvodů nahradili vínem, se proměnilo v křesťanské baptistérium, kde se temný býk opakovaně zabíjený a kuchaný mystickým Mithrou, proměnil v něžného beránka, jenž sám prolil svou krev za lidstvo.

Prošel jsem celou liduprázdnou vesnicí a stále hledal cosi antického.

Prošel jsem celou liduprázdnou vesnicí a stále hledal cosi antického. Konečně jsem uviděl stavení ve stylu podnikatelského klasicismu, tedy s imitací antických sloupů, vlysem a štítem, do nějž bylo vepsáno, že jde o hotel Marc Aurel, Restaurant und Vinothek. Všiml jsme si ještě, že čepovali Plzeň, jež se latinsky řekna Pilsna. Dal jsem si kávu se šlehačkou.

Vypadal jako šapitó.

Posilněn obhlížel jsme nedaleko okrouhle stojící kulatý kostel svatého Jana Křtitele, jehož románský sloh odkazuje do 12. století. Vypadal jako šapitó. Vzpomněl jsem si, že podobnou stavbu jsem viděl před třemi lety v Tullnu a že jsem o ní už tady psal – Tulln, kde se na nádraží narodil Egon Schielle, se ostatně také vyvinul z římského tábora, jmenoval se Comagena. A také tam mají představu, že se tam na břehu Dunaje procházel Marcus Aurelius, kterého tu berou jako krajana, tedy aspoň turisticky, takže se tam ulice jmenují po něm a kavárny se jmenují po něm a penziony a pak v lázních Deutsch Altenburg je u Dunaje celá promenáda se stélami s nápisy z jeho Hovorů k sobě, které možná sepisoval tady, hledě na řeku a na druhý břeh, který už patřil barbarům.

Posilněn obhlížel jsme nedaleko okrouhle stojící kulatý kostel svatého Jana Křtitele.

Právě tady čelil tento „filozof na trůně“, jak se mu už v antice říkalo, největším obtížím své vlády (císařem byl v letech 161 až 180), když musel zadržovat opakující se vpády germánských Markomanů a Kvádů, kterým se v roce 166 podařilo překonat limes Romanus a proniknout hluboka až do severní Itálie, kterou nesmírně zpustošili. Bitevním polem Marca Aurelia bylo pak uzemí severně od Dunaje, tedy Morava a západní Slovensko - tehdy Římané pronikli k Trenčínu, kde zanechali známý nápis s turistickým sdělením, že tu byli, ale že hotel za moc nestál a že se tedy zase vracejí do civilizace.

Pravého Římana a vladaře, který se postavil na stanoviště.

Marcus Aurelius skoro celou svou císařskou vládu ztratil v tzv. markomanských válkách (166 – 175 a 177 – 180), které mu byly vnuceny, ale kterým se jako odpovědný státník a stoik, odhodlaně a bez reptání čelil. Jak píše Claudio Magris, jehož knihu Dunaj si beru vždy sebou k té řece, byl si vědom svého postavení „pravého Římana a vladaře, který se postavil na stanoviště“ a jako voják uměl jít na zteč, ale jako filozof též věděl, že všichni lidé jsou stejní a jsou si rovni ve své smrtelnosti, takže každý vítěz, který přemůže divoké a necivilizované Sarmaty, je také vrahem, jako každý, kdo zabíjí. (...) Byl přesvědčen, píše Magris, o jednotě vesmíru se všemi jeho neustávajícími proměnami, nicméně nepřipouštěl, aby se duševní činnost, která je pouhým fyziologickým produktem mozku, směšoval s životním principem; požadoval od ní, aby se povznesla natolik, že bude schopna soudit samotný vesmír, jehož je dočasnou součástí. To jí samozřejmě nebude bránit ve velkolepé intelektuální spřízněnosti s hmotou, která je podstatou života a živočišného páření, jež ho vytváří: slovy císařovými: „tření blan a vyměšování slizu provázené záškuby.“

Magrisovu knihu s těmi myslím ne zcela srozumitelnými větami jsem četl sedě na zemi v trávě před kulatým kostelem. Víčka mi padala, ale když jsem došel k vyměšování slizu, otřásl jsem se rozhodnutý pokračovat v cestě. Cedule mě vedly směrem Archäologischer Park a Freilichtmuseum, obojí jsme chtěl navštívit. Však bohové při mě nestáli. Vešel jsem do moderní budovy, jejíž velká kouřová oken umývala žena středních let: neustále totiž v Rakousku někdo něco umývá, v tom bude zřejmě tajemství rakouské čistoty... Za pokladnou seděly dvě další ženy, též něco opucovaly, a já k nim směřoval rozradostněný vidinou, jak se budu aspoň dvě hodiny bez zátěže těžkého batohu procházet v jarním slunci po troskách dávného města. Aniž bych to zkoušel s novinářskou průkazkou, zvolal jsem: Servus (to mají po Římanech) also Guten Tag, ein Ticket bitte. – Ženy na mě udiveně pohlédly a pravily: Das haben Sie Pech, wir öffnen ab 21. März...

Velká kouřová okna umývala žena středních let.

Po vzoru Marca Aurelia jsem vzal tuto informaci stoicky, pokrčil rameny a zaptal se, zda se aspoň dostanu k Pohanské bráně, Heidentor, jejíž silueta je jakýmsi symbolem tohoto kraje. Ženy mi ukázaly směr, řekly, že jsou to nějaké dva kilometry a já se vydal ji hledat. Slunce se toho dne opíralo do země zcela nebřeznově a já vláčel batoh s knihami a příručkami a myslel na doporučení Marca Aurelia: „A žízeň po knihách zapuď, abys neumíral roztrpčen“. Neměl jsem v úmyslu zatím zemřít, ale toužil jsem čím dál roztrpčeněji k něčemu dojít: brána se však stále neukazovala, jako by byla skrytá za obzorem, z nějž trčely jen vrtule větrníků, jichž je tu nesmírné množství a jejich počet stoupá směrem k hranicím, jako by tím chtěli Rakušené svým sousedům, Čechům a Slovákům, něco naznačit. Ale brána stále nikde, což alespoň poskytovalo představu, o jak rozlehlé město muselo jít, když se vchod do něj nacházel někde na druhé straně Rakouska.

Das haben Sie Pech, wir öffnen ab 21. März....

Konečně jsem zahlédl zříceniny brány, do níž si skutečně bylo možné vložit představu čehosi pozdně antického. Postavena byla prý v letech 358 až 361, tedy za vlády císaře Constantia II, syna Konstatina Velikého, který učinil v říši křesťanství státním náboženstvím a sídlo přenesl do Konstantinopole. Je to tedy vlastně památka již z éry křesťanské, proto to slovo pohanská-Heiden je možné nezasloužené. Náboženské poměry však v polovině čtvrtého století byly všelijaké, jen ne přehledné a urovnané: Constatius se hlásil k ariánství, které kdyby se prosadilo, asi bychom se trochu jinak křižovali... A jeho předchůdce Julianus, řečený Apostata – Odpadlík by vůbec vše nejraději vrátil do rukou starých dobrých olympských bohů, což už ale nešlo, bohům se nechtělo, byli staří, unavení a Zeus čili Jupiter Optimus Maximus měl už ruce celé ožahlé od těch blesků, které měl stále vrhat a vrhat a mu už se nechtělo. S antikou byl prostě konec.

Konečně jsem zahlédl zříceniny brány, do níž si skutečně bylo možné vložit představu čehosi pozdně antického.

Ten oblouk, byť až pozdně antický, záhadným způsobem vydržel celé věky, i když polovina brány vzala za své: původně stála na čtyřech pylonech, řecky se tomu říká tetrapylon, latinsky quadrifons, česky stolička či štokrle. Vydržel stěhování národů a zánik Carnunta, vydržel barbarská království i příchod Slovanů, Avary a Bavory, Franky i Maďary, Babenberky i našeho Přemysla Otakara II., jehož vzestup i pád se odehrál tady v tomto kraji, držel, když se k moci drali Habsburkové, když nabírali dech i když jim široko daleko nikdy nestačil a držel i když ho už ztráceli. Přežil pak Napoleona a revoluci 1848, Franze Josefa i nešťastnou Sisi, první světovou, rozpad monarchie, anšlus, Hitlera a druhou světovou, Rusy, do jejíž jurisdikce Dolní Rakousy po válce patřily, a dožil se zrodu Druhé republiky a pak rakouské prosperity, kterou můžeme téhle zemi jen závidět. Ale je lepší to nedělat, neboť to k ničemu není.

Tak jsem tam tak seděl, hleděl na ten oblouk a myslel na různé věci, zdaleka ne jen spojené s Římany a Rakušany, ale třeba - když bylo ve vzduchu cítit to jaro a já byl naladěn filosoficky - také na to tření blan a vyměšování slizu provázené záškuby, když v tom jsem měl zase pocit, že slyším opět nějaké hučení. Podíval jsem se kolem sebe – a že ony to přece jen budou ty větrníky...

Tak jsem tam tak seděl, hleděl na ten oblouk.

Pokračování příště, poutník dojde přes Bad Deutsch-Altenburg do Hainburgu.

Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/  

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...