To v okolí Prahy přicházejí do úvahy jednak Dobřichovice, kam bych se ovšem necpal, zvlášť v den, kdy měl zahradník a sadař narozeniny – a pak statek v Bezejovicích. To je velmi přitažlivé opuštěné místo.
Jde se tam z Benešova kolem Konopiště skrz golfové hřiště, až se dojde k takové haluzně, což je ten bezejovický statek. Pak se zase jde nazpátek. Vydá to na dvacet kilometrů. Může se tam ovšem také jet autem. Já jsem šel tentokrát pěšky. Minule jsem se vezl.
Koncem léta roku 2006, tedy před pěti lety, nás s Břetislavem Rychlíkem naložil pan Ludvík v Holešovicích do své škodovky, abychom si udělali takový malý výlet. Vzali jsme to nejdříve do Benešova, kde jsme zašli na výstavu do Muzea umění. Vystavoval tam své fotografie, ovšem už posmrtně, Josef Zeman. To byl Vaculíkův kamarád a významná postava v jeho psaní, v němž vystupuje jako Josef. Výstavu jsme si prohlédli, zašli na limonádu do nějakého podniku na náměstí, a protože jsme byli delegace z Prahy, věnoval nám pan ředitel muzea Tomáš Fassati knihu o Benešovu, kterou ještě někde mám.
Pak jsme pokračovali v projíždce. Pan Ludvík bezpečně a soustředěně řídil. Bylo již po žních. Mluvili jsme o tom, že už je zase léto pryč a o takových věcech. Krajina byla holá a podzim byl už znát. Však to zase brzo bude. Dojeli jsem do Bezejovic, vyšli před statek, chvíli tam postáli a zase nasedli. Jeli jsme pak úzkými silnicemi, jež se kroutily, dál k Vltavě. Dojeli jsme do Loutí u Nové Rabyně. Vešli do statku, který byl otevřený, ale bez lidí, jen s koňmi. Tady jsem pana Ludvíka vyfotografoval. Zcela jistě jsem ho fotil i Bezejovicích, ale fotografii nemůžu najít: to jsem ještě používal fotoaparát "analogový", tedy prostě na film, digitál jsem odmítal. Pak si ho pořídil jako každý. To je teprv pět let...
Pracovním výsledkem cesty byl můj článek, který jsem krátce na to napsal do časopisu, v kterém jsem tehdy pracoval. Napovím, že maďarsky by se jmenoval Hét, týdeník je tím jazykem hetilap. Kus tu z něj ocituju, kvůli osvětě a aby bylo jasné, o co šlo.
DVA KONI, JEDEN NA VOZESpisovateli Ludvíku Vaculíkovi bylo letos v červenci (psáno je to tedy v roce 2006) osmdesát let. Přesně v polovině toho věku, tedy před čtyřiceti lety v srpnu 1966, podnikl se svým kamarádem Josefem Zemanem a jeho studenty cestu na Praděd. Jeli na koních, Vaculík se vezl na voze. Občas šel. Pak zase naskočil. Kopyty koní listoval krajinou - a v sobě samém. Nyní něco o Josefu Zemanovi. Seznámili se na konci padesátých let. Středně mladý Vaculík tehdy pracoval v časopise s přitažlivým názvem Beseda venkovské rodiny. Hledal, jak napsal, "dobré typy", místa, kde "lidé a zvířata žijí podle klasického řádu". Čili hledal opak toho, o čem dobře věděl, že se v kolektivizovaném zemědělství stalo normou. V osadě Loutí (to je to místo, kde jsem LV vyfotografoval, poznámka z roku 2011) na benešovském venkově objevil farmu, kterou vedl Josef Zeman, o šest let starší rodák z Brna, svérázný a čestný člověk a přitom komunista, což se tehdy ještě úplně nevylučovalo, i když to začínalo být na pováženou. Onen statek byl zřízen jako škola pro děti "zemědělců, které nesměly do jiných škol;. Tedy pro děti sedláků, jejichž rodiče byli zlikvidováni a rozkulačeni. V Josefově škole se tato mládež učila tomu, co by za normálních poměrů poznala také, jenže poměry normální už nebyly. Vaculík prolomil nedůvěru, kterou měl Josef k novinářům, jimiž pohrdal, považuje je rozumně za "lháře, povrchní žvanily a sluhy". Psal o statku jako o komuně blízké jeho smyslu pro řád, smysl a práci, psal o ní tedy s "dokonalým respektem a čistým svědomím". Výsledkem bylo, že Josefovi školu zrušili a Vaculík si hledal jinou práci. Po nějaké době, jak poměry polevovaly, nastoupil Josef Zeman do nové statkové školy, už v oněch Bezejovicích (najdeme je na mapě u Nesvačil západně za Bystřicí u Benešova). Odtamtud tedy vyšla výprava na Praděd a tam jezdil Ludvík Vaculík snad až do konce Josefova života. Rok 1968, respektive to, co následovalo, si odskákal i Josef, který byl nepochybně i kvůli přátelství s Vaculíkem vyhozen z KSČ a samozřejmě ze školy. Pracoval však nadále jako ošetřovatel koní a jezdecký instruktor, byť na statku poněkud vzdálenějším. Vaculík, který byl vyloučen ze všech organizací a spolků, zůstal dlouho do normalizace členem jediného: jezdeckého klubu v Bezejovicích. Na koni však nikdy neseděl - s jedinou výjimkou, když pózoval s poněkud nejistým výrazem na kobyle pro Josefův snímek. O svém příteli Vaculík psát už nikdy nepřestal. Josef Zeman se stal pro Vaculíka pravděpodobně alternativou, tím, kým by on sám chtěl a mohl být, kdyby nebyl novinářem, spisovatelem, intelektuálním Pražanem, byť s náturou nevymazatelně vesnickou.
Zemřel v roce 1999 na zdevastovaném statku v Bezejovicích, který odmítal opustit, i když mu nový majitel vypnul proud. (Statek jsme navštívili minulý týden, zdevastovaný je stále, nemohu posoudit, zda více, brzy ale spadne). Před smrtí rozdával věci, zůstalo po něm několik krabic s kinofilmy. Ondřej, syn Ludvíka Vaculíka, je prohlédl, vytřídil, a to, co stálo za to, nechal nazvětšovat. Spolu s ředitelem Muzea umění v Benešově Tomášem Fassatim pak připravili výstavu, kterou v srpnu (2006) otevřeli v jedné z místností benešovského muzea, jež mimochodem vlastní velmi kvalitní sbírku české a slovenské fotografie. Ale aby nedošlo k omylu: výstava nepředstírá nějaký umělecko-estetický objev, netvrdí, že se zde představuje nějaký zapomenutý fotografující solitér jako před časem onen kyjovský podivín Miroslav Tichý. Josef Zeman prostě rád a se zaujetím fotil to, co mu přišlo zajímavé, hezké, důležité. Koně, krajinu, různé přírodní konfigurace, jevy a úkazy, třeba závěj sněhu nebo strom ve větru, někdy i ženu, jak stojí otočená zády v okně, ovšemže nahá. Samozřejmě, že tím, co jeho focení činí zajímavým, je souvislost s Ludvíkem Vaculíkem. To není nespravedlnost vůči obyčejnému člověku Josefu Zemanovi, který nepsal, jen prostě vedl slušný, pracovitý život. Naopak: ta výstava, která se jmenuje Předliterární skutečnost a na níž je sice tahákem jméno Vaculík, naznačuje, jak důležité pro spisovatele bylo takové přátelství s člověkem "odjinud", s člověkem daleko mimo kruhy literární, intelektuální, novinářské, s člověkem, kterého literatura zajímala, jak Vaculík přesně napsal, "jako mě koně, to jest, když tu jsou a když mi je ukazuje, zajímají mě". |
Po pěti letech se mi bezejovický statek už tak zdevastovaný nejevil: vrata jsou nová, u cesty je cedule, že objekt se opravuje z prostředků EU v rámci rozvoje něčeho. Nikdo tu nebyl, aspoň se mi to tak zdálo. Tehdy jsme se s panem Ludvíkem a Břetislavem také bavili o tom, že Bezejovice jsou jedním z mnoha míst, kde by mohl být zakopán štěchovický poklad, o čemž pan Ludvík slyšel až dlouho poté, co sem přestal jezdit. Tehdy na tom statku nikoho něco takového nenapadlo. Pak jsme zajeli na to Loutí, pak jsme se v Tloskově u Neveklova stavili na večeři, pamatuju si, že si pan Ludvík objednal řízek s bramborovým salátem a pak koupil ještě jednu porci pro paní Vaculíkovou. Obsluhovala nás paní, která spisovatele poznala, ale on říkal, že to není on a že to musí být strašný vůl, když si ho pořád pletou s ním. Paní chvíli váhala a pak řekla, ale jste to vy, já vás čtu. Pan Ludvík to připustil a paní přinesla pamětní knihu, do níž se on podepsal. Cesta do Prahy pak utekla rychle.
To bylo před pěti lety. Tuto sobotu jsem se v Benešově opět šel podívat do Muzea umění a designu, jež je v pěkném secesním domě u Masarykova náměstí. Vstupné je tam dobrovolné, takže nemusíte platit nic, já tam dal třicet korun, což není moc, kompenzuji to tímto doporučením.
Chloubou muzea jsou dvě výborné sbírky české (a slovenské) fotografie a grafiky. Snad od každého, kdo v tom oboru něco znamenal, tu mají jeden či dva - třeba jen malé - kusy. Od Hollara a přes Reynka ke Kokoliovi, od daguerrotypů přes Drtikola ke Štreitovi. 
V nejhezčím sále se štukami vystavuje Erika Bornová sochy či spíše objekty, které nejspíš utekly z nějakého umělčina snu o Alence ve Wonderlandu. Některé působily jako obrovské bonbóny, takže člověk měl nutkání zkusit, jestli nějaké cukernaté hmoty. Vzhledem k absenci much a hmyzu zřejmě však jedlé nebudou.
Na dvorku, kterému říkají meditační, je pietně složena cedule, jež je již součástí dějin, tedy aspoň lokálně českých. Visela nad vchodem asi první soukromé galerie, kterou nemohl pominout nikdo, kdo se v Praze v 90. letech aspoň trochu snažil být trendy a in, což se tedy snažilo, pokud si vzpomínám, docela dost lidí, možná více než nyní – nebo se mi to jen zdá, tím přesunem do středního věku. No, dnes bych jí přirovnal k DOXu, ovšem ten je mnohem větší a jinak financovaný a organizovaný. To MXM (logo vymyslel Aleš Najbrt) znamená 1990, tehdy galerie vznikla. Každá výstava byla nějak událostí, protože ti, co tam vystavovali tehdy byli v rozjezdu a našlápnutí: byla to vlastně první svobodná generace českých výtvarníků v "tržním prostředí", byli to, nebo chtěli být první kapitalističtí umělci: Tvrdohlaví, Tomáš Císařovský, Jiří David, Jaroslav Róna, Antonín Střížek, Jan Merta... Česká postmoderna...
Pokud si to vybavuji, galerie sídlila v jednom z těch klasicistních domů v Nosticově ulici na Malé straně, vlastně byla docela malá, dvorek před ní dobře sloužil při vernisážích. Od začátku ji provázely osudové rány: hned zkraje, myslím v roce 1992 zahynul – i se svou ženou - při autohavárii zakladatel galerie a její majitel Tomáš Procházka, deset let na to vyplavila galerii povodeň, což byl její konec. Postmoderna v těch letech ostatně také tak nějak skončila. Zůstaly vzpomínky a ta cedule. Kdyby ji někdo hledal, je v Benešově.
Byla sobota, pozdě odpoledne, já ještě nic moc nevěděl, o tom, co se to všechno v Norsku stalo, pak mi volal právě Břetislav, který mi cosi líčil, ale bylo tom zatím takové nejasné. Kráčel jsem ke Konopišti, které je na druhé straně benešovské silnice, na kterou kdysi vysypali popel Slánského – to se mi vždy vybaví v souvislosti s tou silnicí, přes kterou se je nutné dostat.
Na zámek jsem došel oklikou přes kopřivový luh. Hemžilo se to tam svatebčany. Medvěd, jenž se jmenuje Jiří, byl zalezlý. S úlevou jsem zjistil, že v pět hodin zavírají. Bylo pět hodin. Protože mi již nic nehrozilo, mohl jsme slečně v pokladně předvést rozhořčení nad tím, proč se u nás zavírají hrady a zámky v pět hodin, přestože je léto a pořád dost času. To mi skutečně, bez ohledu na to, jestli jsem tam chtěl jít nebo ne, přijde nesmyslné, ba blbé. Člověk, když jede na výlet, trvá mu to, než někam se vyhrabe a někam dojede: jde na oběd, pak se třeba cestou vykoupe, zdrží se někde, a konečně odpoledne dorazí k hradu – a houby, už je zavřeno! Buší na vrata, má smůlu. Přitom by mohli otvírat až odpoledne a protáhnout do klidně do osmi. To je pořád světlo a akorát. Slečna pokladní krčila rameny, co také mohla dělat jiného. Ale já to myslím zcela vážně a vyžaduju u ministra kultury nápravu. Byla by to nejužitečnější věc, kterou by mohl udělat. (Tak, tento výlev provádím každé léto už mnoho let s vědomím jeho marnosti. Bude ho provádět dokud budu pero držet v ruce. Je to můj kulturkampf.)
Cesta pak vedla po hrázi rybníka a pak po starých pěkných cestách ke statku Chvojen. Tam jsem viděl koně, což je vždy povzbudivá věc. Zaujalo mě, že ošlehaný sedlák tam mluvil s mladou ženou, která se mi zdála být od nás, jež seděla na traktoře, anglicky. Stav statku zdál se mi nadějný. Vzpomněl jsme si na minulé Vaculíkovo Poslední slovo, kde píše, že by zakázal prodej půdy cizincům. Hrubě jsem s ním nesouhlasil.
Do správy cizincům bych v Čechách dal rovněž autobusové zastávky, které i po dvaceti letech vypadají jako v nejhorším Rusku (Rusko promine). České zastávky jsou příšerné. Nikde jsem tak hnusné budky neviděl (nebyl jsem v Africe). Fotím si je do sbírky, jednou to předvedu veřejně. Nedovedu si představit, že by tam někdo dobrovolně vlezl i za nejhoršího deště. V Čechách se chodí do zastávek na záchod. Jsem přitom přesvědčený, že si každý normální člověk už dvacet let říká, když jde nebo jede na kole (automobilisté nemají důvod) třeba kolem téhle boudy: "to je hnusná bouda, to je skoro lepší, kdyby tady nic nebylo, jak to, že to tak nechají?! Je tohle možné?" A nic! Pořád stejná ostuda. A já se tedy ptám: Není tohle národní zájem, konzervativci a národovci! Není tohle naše ostuda?! Co, Bátoro, Semíne, Jakle, Hájku, pane prezidente?! Tady žádná výmluva na Evropskou unii neplatí, tohle je "naše dělo", náš vlastní, český šmutcigkajt a barbaraj, náš český chlév. Já proto vyhlašuji D.O.S.T. hnusným a špinavým českým zastávkám v Čechách. Ať žijí multikulturní autobusové zastávky!
(Tento výlev jsem již také párkrát podniknul se stejným výsledkem. A budu ho provádět dokud budu pero držet v ruce. Je to můj kulturkampf.)
Na vylíčení zbytku cesty mi už nezbývá moc sil ani motivace. Proto jen krátce. Cestou do Tvoršovic se najednou chodec ocitá golfovém hřišti. Nikdy jsem tak velké golfové hřiště neviděl. Krajina mi připomínala krajinu irskou pod Dublinem, která je opravdu zpoloviny golfovým hřištěm. Silnice vede napříč greenem (říká se tomu tak, ne?), takže očekáváte, kdy dostanete míčkem do hlavy. Sem tam skutečně někdo hrál nebo se jen tak procházel. Sem tam též projelo velké auto, jež nepůsobilo, že by patřilo někomu z vesničanů.
Došel jsem do Tvoršovic, což je vesnice, která naoko vypadá jako obyčejná vesnice, kde už není ani hospoda, ale z druhé strany je to panské sídlo pro golfisty. Dodatečně jsem se dočetl, že se tu narodil roku 1896 Zdeněk Štěpánek, neboť jeho tatínek byl správce u Bartoňů z Dobenína, kterým zámeček patřil. Ceduli, která by o velkém herci a rodákovi cosi pravila, jsem tu však nespatřil. Jiná ale informovala, že je to tu od roku 2002 Golf Resort Konopiště, jehož "chloubou jsou dvě osmnácti jamková hřiště". Jedno se jmenuje Radecký Course a druhý D´Este Course. Tuto aristokratickou vybranost jsem ocenil.
Za nedlouho jsem došel do Bezejovic. To už mi pípla sms, že v Norsku je přes devadesát mrtvých. V té zemi jsem byl před třemi lety, žádná jiná se mi nezdála tak krásná, a to se mi to líbí skoro všude. Vracel jsem se tou podvečerní českou krajinou, která pomalu dozrávala.
