To je však asi všechno. Je to nádraží tak ošklivé, že nevím, co bych dál řekl na jeho omluvu. Nejde však o samotnou stavbu, ta je zajímavá, vkusná a svým způsobem pořád moderní a myslím, že i praktická, vždyť jsou pod jejím projektem podepsaní dva významní architekti, Jan Zázvorka (otec paní Stelly a Památníku na Žižkově, který je tomu nádraží trochu podobný) a ing. arch. Jan Žák, mj. autor konstruktivistického paláce Kotva na rohu Revoluční a nám. Republiky, nikoli tedy Ladislav Žák, tvůrce památníku v Ležákách, jak jsem tu původně napsal, ale po upozornění Zdeňka Lukeše to tady 24. 2. 2012 opravuji - to je výhoda internetu.
A na to, že budovu postavili v letech 1953 – 1956, tak tady myslím udělala čs. architektura velký krok vpřed čili vlastně krok vzad, neboť po několika letech z východu imporované cukrářské sorely se tu opět prosadil solidní český funkcionalismus.
Nejde však o stavbu samotnou
Socialistický realismus, který v době, kdy nádraží stavěli, už přece jen dodělával, se tam otiskl výjevem ze záhrobního života pracujících s tísnivými, řekl bych neandrtálskými rysy. Je to monumentální dílo Richarda Wiesnera (1900 – 1972), jenž je podepsán v pravém rohu.
Výjev ze záhrobního života pracujících
Stojí myslím za to si někdy, když už máte koupený lístek do Černošic, Karlštejna nebo Berouna, to dílo lépe prohlédnout. Neujde vám, že tam není jediná postava, která by se usmívala, natož smála. Všechny, dokonce i postavy tančící a jako by se veselící, mají ve tváří znaky zřetelného zármutku, zádumčivosti či melancholie.
Nejvýmluvněji onu melancholii snad vyjadřuje trojice postav, žena, muž, dívka, zřejmě rodina, které hledí kamsi do dáli, snad na západ slunce, žena zvedá ruku, jako by žehnala solárnímu božstvu, zatímco muž se v zadumání opřel o hrábě. Kam asi tak smutně čumí?, ptám se, když na ně pohlédnu. Neumřel jim třeba právě Stalin?
(Upozorňuji tu na podobnou fresku na nádraží v Klatovech, kde se naopak všichni ostentativně usmívají, ba smějí. Jsem si jist, že jde o polemiku s freskou smíchovskou.)
Žena, muž, dívka, zřejmě rodina, které hledí kamsi do dáli, snad na západ slunce.
Při delším pohledu vás skutečně nemůže minout pocit, že se na tom výjevu odehrává něco snad až strašného. Všechny ty postavy si jsou dosti podobné. Mají výrazný a silný nos, krátkou bradu, ženy mají mohutné kotníky, ba nohy přímo sloního typu, muži pak ve tváři silné nadočnicové oblouky pod nízkým čelem. Všichni jsou jaksi ploskolebí, zavalití, až neohrabaní.
Všechny ty postavy si jsou dosti podobné.
Moje interpretace je, že jde o vyjev z pracovního tábora, kam byla násilně umístěna tlupa kmene polodivokého člověka neandrtálského typu, který se tu má převychovat na člověka typu socialistického. Lidé neandrtálští, kteří pokojně a svobodně obývali skalní jeskyni v blízkém Prokopském údolí, byli chyceni, navlečeni do pracovních mundůrů a umístěni do lágru, kde musí pracovat, aniž by je to bavilo. Umělec zachytil tyto vězně během jejich pracovního dne, od rána do soumraku. Jde tady o významné dílo vězeňského symbolismu a jako takové by mělo být konečně doceněno.
Umělec zachytil tyto vězně během jejich pracovního dne, od rána do soumraku
Pro mě osobně smutek toho nádraží souvisí i s tím, že se tu odehrává jedna z nejpochmurnějších dětských knih, jíž jsem si kdysi drásal psychiku, což jsem pak činil i svým dětem - Pohádky o mašinkách od Pavla Naumana. Tady na Smíchově totiž sídlil Nejvyšší pan železničář, který týral mašinky, vysmíval se jim a pohrdal jimi, že jsou malé, až pojal absurdní nápad nechat si postavit největší mašinu na světě. To uměl jen kouzelník Zababa, který bydlel někde v Hlubočepích nebo kde. To se nejvyššímu ajsenboňákovi samozřejmě nevyplatilo, protože s takovým kolosem byla potíž, protože málem zbořil nádraží, tak ho museli rozebrat a po částech vmontovat do jiných mašinek, které tím získaly nějaké nadpřirozené vlastnosti. Už si nepamatuju na zápletky, ale jen vím, že to bylo celé takové smutné, melancholické, bez radosti a humoru, i když zároveň jaksi kouzelné a něčím přitažlivé. Myslím, že to podivné existenciální a tísnivé ladění té knihy lze vysvětlit tím, že byla psána za okupace (vyšla v roce 1942), možná v tom bylo i nějaké podobenství, ale bůhví. Nauman je mimochodem zajímavá postava, jeden ze zakladatelů systematické ochrany přírody v ČR, ale kromě toho spisovatel s "velkým nadáním výpravným", jak ho charakterizovali, když napsal antický románu Faon, který se dá dosud číst, a několik, stejně jako ty Pohádky o mašinkách, existenciálně laděných knih, jež se lákavě jmenují Více zlého, Nelze uniknout a tak podobně. Zemřel v roce 1972.
Když Nauman ty podivné pohádky o teskných lokomotivách psal, neznal však současnou podobu nádraží, neboť v ní ještě neexistovalo. Nádražní budova, několikrát přestavovaná, tu stála sice od šedesátých let 19. století, dostala ale během bombardování za války zásah, který ji velmi poničil.
Smutek toho nádraží možná souvisí i s tím, že se tu odehráva jedna z nejpochmurnějších dětských knih.
Další zajímavostí tohoto nádraží je restaurace Oáza, z níž je krásný výhled do vestibulu. Z něj se tam vstupuje po schodech vzhůru, druhá možnost je z perónu. Název Oáza je zcela ironický, ba sarkastický, což potvrzují nalepené palmy na roky nemytém sklu.
Další zajímavostí nádraží je restaurace Oáza
Jest to pajzl kremačního typu, v němž páchají hromadnou sebevraždu zadušením nejodvážnější lidé z okolí.
Jest to pajzl kremačního typu
Je dobře známo, že si toto nevlídné – připouštím, jak pro koho - místo oblíbil básník a nekuřák Ivan Martin Jirous, který tu sedával a většinou střídmě popíjel pivo, četl si u toho brakovou literaturu a občas přijímal audience, neboť tady ho skutečně bylo možné zastihnout nejspolehlivěji. Magor to měl totiž hned naproti ze svého pražského azylu, který mu poskytl Karel Schwarzenberg v domě, který mu patří a je hned naproti. On kdysi Schwarzenbergům patřil celý Smíchov, z čehož jim zbyla nejdřív jen ulice Schwarzenberská, která se od roku 1918 jmenuje Nádražní (jedna z nejhnusnějších ulic smíchovských) a pak už jen název Na knížecí, což si málokdo se Schwarzenbergy spojuje. Pokud jde o Magora, tak mu to tady ale asi vyhovovalo. Není to myslím klasicky štamgastská hospoda, spíš sem zabrousí takové zoufalé existence, kterým on vždycky dobře rozuměl a ony braly jeho. Já jsem tu za ním byl párkrát si vyzvednout nějaký článek, nebo jsem zase já nesl něco jemu, dal jsem si malé pivo, víc jsme tam sedět nevydržel. A takhle to tam vypadá tři měsíce po Magorově smrti. Být přednostou stanice, nařídím, aby tam udělali něco jako Magorův pamětní salónek nebo Magorovu klubovnu. Spíš tam bude nějaká herna.
Je známo, že si toto vlídné místo oblíbil básník a nekuřák Ivan Martin Jirous.
V té hospodě mě dále zaujala prapodivná ozdobená stolice, připomínající velký náhrobní kámen, pod nějž byla právě čestvě uložena rakev s ostatky váženého nebožtíka. Něco tak zvláštního v hospodě jen tak neuvidíte, ale tady to asi nikoho nepřekvapí. Ptal jsem se na původ té bizarnosti muže, jenž seděl po straně oné dekorace, řekl jen, že byly Vánoce. Musely být pěkné Vánoce a jaký to musel být obrovský strom!
V té hospodě mě dále zaujala prapodivná ozdobená stolice, připomínající velký náhrobní kámen.
Jezdím z toho nádraží už asi třicet let směrem na Plzeň a pak dál do Chebu a do Sokolova. V době studií jsem odsud vyjížděl v noci, jezdil tehdy nějaký noční vlak, pamatuju si, jak to bylo vždycky trochu strašidelné místo, že jsem sem jednou přešel před půlnocí a v tom vestibulu sedělo na židličkách ve vyrovnaných řadách asi dvacet lidí a poslouchali nějaké zvuky z reproduktorů, mumlání či šepoty a zapisovali si se soustředěným výrazem slyšené na papír. Snad nějaký spolek fonetiků. Byla to vize jako Antonioniho Zvětšeniny.
A taky jsem tu viděl jednou mrtvého muže, který tam ležel kousek od těch stánků před nádražím, ještě ho nestačili přikrýt plachtou a já jsem vylezl z metra, nevšiml jsme si hloučku kolem něj, takže jsem na něj skoro šlápl. Pak ho přece jen přikryli, a snad že někomu bylo blbé, aby ležel jen tak na zemi, položili ho na pult, na který si lidé položí pivo a dřív, když je prodávali i párky, které tam snad už z hygienických důvodů neprodávají. A ten nebožtík, který snad dostal infarkt, tam ležel a z té deky mu vykukovaly jen nohy, které se mu v kolenou ohýbaly přes pult. Když konečně přijela sanitka a odvezla, vzala ženská z bufetu kýbl s vodou a chrstla jej na ten pult. Za chvíli už si na něj zase lidé kladli lahvové pivo a opírali si lokty. Automat svět. Nemůže mi to zmizet z paměti.
Smíchovské nádraží
To nádraží je domovem bezdomovců, zoufalců, opilců, somráků, feťáků a dealerů drog. Jeho okolí si zvolili jako svou domovskou zónu, z níž potom vyrážejí směrem na Anděl. Jakmile se oteplí, je okolí nádraží je poseto lejny a rozcupovanými hadry, do nichž se nádražní lid balí na noc a z nichž vylézá za úsvitu. V zimě jím prochází třesoucí se stíny, které vás poprosí o pár drobných. Nikdo dobrovolně nesetrvává na tomto místě a v jeho okolí, jen ti, kteří už skutečně nemají kam jít, v tom byl i ten Magor symbolický. Všichni proběhnou tím velkým pražským uzlem, desetisíce lidí tudy denně ráno a večer prochází, ale jak mohou, hned mizí v metru nebo v autobusech.
Smíchovské nádraží
Toto je Smíchov mizerný, abych si vypůjčil označení pro odvrácenou tvář města od Josefa Kroutvora, který kdysi vytvořil dokumentární cyklus Praha mizerná. Je to místo špinavé, otlučené, omlácené, počmárané, posprejované, pochcané, polepené, ponížené. Jako by ho napadla sněť, která ale ty desetitisíce lidí, kteří tu denně projdou, nezajímá. Jsou rádi, že ho mají za sebou. Smutné, hnusné. nádraží. Smíchov. Praha. Západ. Těžký východ.
