Když teď po měsíci vzpomínám, kde to na mě během mojí polské cesty působilo asi nejsilněji, kam se tedy nejčastěji ve vzpomínkách vracím a kde jsem měl ten nejintenzivnější pocit, že právě taková místa dávají smysl putování, pak to asi bylo nejspíš tady, v zaprášené díře (právě pokládali nové dláždění), která má sotva dva tisíce obyvatel, leží na banální rovině na břehu líně tekoucí řeky Narew, autobusy se tam kodrcají po rozbitých cestách a když vám jeden ujede, ztvrdnete tam o tři hodiny déle, než je nutné, takže jste to městečko už třikrát obešli a těch pár zajímavostí máte dávno prohlédnuté a nezbyde vám než sednout si k řece a hledět do modré dáli, přičemž vám začnou padat víčka a vy usnete – a máte co dělat stihnout poslední autobus.
Nezbyde vám než sednout si k řece a hledět do modré dáli.
Nejen v Hrabalově Nymburku, ale tady se ke svému prospěchu zastavil čas. V středu - který je vzhledem k nevelké rozloze též jeho koncem – jako by roztahuje ruce okázalý barokní kostel svaté Trojice, který jako by tady zapomněli z nějaké slavnější doby. Před chrámem stojí na náměstí socha, na níž kamenný muž drží jakousi palici či snad obráceně drženou obří chemickou zkumavku. Jest to polská buława, vojevůdcovské želo či co, prostě palcát, a třímá ji polský národní hrdina Stefan Czarniecki (1599 – 1665), velký ochránce Polska v chmurných dobách, jež nese jméno Potopa, což je čas, kdy se nezvedly ani tak říční vody, nýbrž se na Polsko valila jedna pohroma v podobě Švédů, ale také Němců, Rusů a Bohdana Chmelnického za druhou. A tento udatný Czarnicki byl největším polským ochráncem, vojevůdcem a maršálkem, o němž se ještě teď zpívá hned ve třetí sloce polské hymny, která je de facto lekcí z dějepisu a udatenství, ne jako to naše krajinopisné blouznění: "Jak Czarniecki do Poznaně / Po švédském záboru / Kvůli záchraně vlasti / Vrátíme se přes moře..." Jen by mě zajímalo, jestli skutečně Polák tuší, co při tom zpěvu slibuje... Přes jaké moře, proč právě do Poznaně a jakej Čarnický? Ale možná je podceňuji. Polák se v těhle věcech nezdá.
Právě pokládali nové dláždění.
V Tykocině na rynku stojí jeho socha právě proto, že mu bylo toto město, jím za válek znovu přivtělené do vlasti čili ojczyzny, věnované polským králem. A ten pomník je druhou nejstarší sochou světské osobě v Polsku, hned po Zigmundu Vassovi, který stojí na sloupu před varšavským zámkem. A ten pomník byl vytesán ještě za Czarnického života, takže to je portrét. Už je díky tomu je zřejmé, že Tykocin zas taková díra není.
A tento udatný Czarnicki byl největším polským ochráncem, vojevůdcem a maršálkem
Já jsme tam však přijel hlavně kvůli Židům. Ti tam však samozřejmě již žádní nejsou.
Podle legendy přišli Židé do Polska poté, co se Bůh už nemohl dívat na jejich utrpení a tak, když bloudili už mnoho generací po různých cestách, poslal jim z nebe lístek s nápisem: "Jděte do Polska". Podle jiných názorů jim bylo Polsko doporučeno již přímo svatým pramenem, jímž je řeč, neboť "po lin" znamená hebrejsky "zde spočiň" nebo též "zde nocuj". Spočinutí a nocování Židů trvalo v Polsku sedm století; pochod na východ ze střední Evropy, zahájený v důsledku pronásledování a pogromů rozpoutaných křižáckými výpravami, je velkým příběhem nejen židovských dějin. Za ta staletí osídlili tyto okrajové části Evropy, vytvořili svéráznou civilizaci a kulturu, udrželi si - někde až do posledka - tradice v Židovstvu jinde zaniklé; žili ve svém jedinečném duchovním světě, ve svém kosmu, tvořeném pevným přesvědčením, že jsou na cestě spásy, která je již přede dveřmi, protože Bůh, který je samozřejmě jejich Bůh, sice pozdě, ale protože není nikdy pozdě, tak právě včas sešle na Zem Mesiáše, na jehož příchod je se třeba každou hodinu připravovat.
Právě včas sešle na Zem Mesiáše.
Jako okouzlený čtenář povídek a románů Isaaca Bashevise Singera, bude pro mě tato část Evropy vždy spojena s vůněmi, magií a nádherou jeho vyprávění, s kouzlem jeho něžných a zase drastických příběhů, které lze číst se zatajeným dechem jako mladík, ve středním věku i jako stařec. Kdybych žil jiný a delší život, vypsal bych si ze Singerových povídek jména všech míst, o nichž píše, a třeba měsíce bych objížděl ta zapadlá sídla, v nichž žili divotvorní chasidi a moudří rabíni a různí ti nešťastníci a nešťastnice, se kterými cloumaly pudy a vášně a kteří se chtěli vzepřít řádu a věčným příkazům, což je vždy přivedlo do zkázy.
Kdybych žil jiný a delší život
Jenomže celý ten svět Singerových Židů a Židovek, kteří žili ještě za jeho života (Singer odešel za svým bratrem do Ameriky na začátku 30. let) a který ve stovkách štetlů existoval na prostoru dnešního východního Polska, západní Ukrajiny a Běloruska, zanikl, zmizel, propadl se bez náhrady. Zvratné sloveso je vlastně lež: nepropadl se, byl zavražděn, zničen a vypálen. V těch městech a vesnicích po Židech skoro nic nezůstalo, pár domů, v kterých bydlí Poláci a Ukrajinci, kteří ani nechtějí vědět, kdo je postavil, kdo tu po generaci žil – vždyť to nějak známe i od nás. Vzpomínám si na povídku skvělé polské novinářky Hanny Krallové, která v knize Tanec na cizí veselce, popisuje, jak radnice některého polského městečka jednala začátkem 90.let o návrhu přejmenovat jednu z ulic, kde dříve žili Židé, zpět na původní U synagogy. Návrh neprošel, protože prý to v polštině znělo jako "u syna kozy", což by občany mohlo pobuřovat. Nevím, jestli to nebyl jen vtip a především myslím, že to už je nyní v Polsku jiné.
V těch městech a vesnicích po Židech skor nic nezůstalo
Taky tady v Tykocině bylo na dva tisíce Židů v létě 1941, hned v prvních dnech po přepadení západních hranic Sovětského svazu, tedy hranic, které dva roky předtím nalajnoval Stalin, odvlečeno do blízkého lesa a tam, po vykopání hrobů, postříleno. Tykocin měl před válkou více než z poloviny židovské obyvatelstvo. Po válce nezůstal jediný. Ti, kteří přežili první pogromy, nepřežili Treblinku. Ale o tom už jsem psal...
ČTĚTE TAKÉ: |
Po válce nezůstal jediný
Kupodivu zůstala stát tykocinská synagoga, byť byla za války vyrabovaná a ještě dlouho po ní z ní zůstaly jen obvodové zdi. Rekonstruovaná a obnovená byla v roce 1978, tedy za Polska lidového. Nachází se západní části města, které ještě teď má geometrickou strukturu obdolníka, z nějž větší zabírá bývalá židovská část. Uprostřed pak zůstal zachovan krásný renesanční svatostánek, založený na tom samém místě v roce 1642. Židé totiž přišli do Tykocina, kterému v jidiš říklai Tiktit, až poměrně pozdě, v polovině 16 století, kdy sem přistěhovalo prvních pár rodin z Grodna. Později dostali od krále právo se tu osidlovat, které jim pak bylo několikrát potvrzeno. Na začátku 19. století tu žilo sedmdesát procent Židů, ještě před druhou světovou válkou byl tykoci z poloviny židovský a tady kolem, synagogy se rozkládalo tržiště, které bylo od rána do večera plné života. Jeden ze Singerových předchůdců, jidiš spisovatel Mendel Sforin (1836 – 1917), to popisuje takto: "Stojím tu, rozhlížím se a studuji jarmark. Všude to vře, nával je ohromný. Židé dělají obchody se zaujetí – prostě tím žijí. Takový Žid na jarmarku je jako ryba ve vodě. Jak Židé říkají, je psáno: V nebi je tržiště. To tedy musí znamenat, že tržiště je rájem Židů. Nuže, ať je to psáno či nikoli, Židé obchodují, pobíhají, vyjednávají, vteřinu nepostojí. Je to rej, mumraj. Támhle vidím, jak utíká nějaký Žid, a druhý a třetí. Běhají i po dvou, propocení, čepici posunutou do týla, tu se dotkne, tam se dotkne, tady mávne rukou, támhle taky, zatočí palcem a žmoulá si vous – zdá se, že dostal dobrý nápad. Ti si snad vyběhají duši z těla: makléři, dohazovači, vetešníci, šejdíři, zloději slepic, Židovky s koši a Židé s pytli, a jiní jen s pěti prsty, mladí panáčci s špacírkou, občané s bříšky." (Citace z knihy Heiko Haumann: Dějiny východních Židů.)
Všude to vře, nával je ohromný.
Ale ne, nikdo tedy nepobíhal, žádný hluk jarmarku nerušil ticho srpnového pozdního odpoledne. U vchodu do synagogy jsem zaplatil vstupné a s velkými rozpaky jsem řekl té paní, jež tam seděla, že bohužel nemám nic na hlavu. Paní řekla, že to nevadí, že v synagoze není Tóra, tak to není nutné. Užasl jsem nad krásou interiéru. Tady, v obyčejném židovském štetlu, taková nádhera! Mumraj tržiště a pak kus nebe tady uvnitř. Jaký to asi musel být svět ještě před takovými sty lety... Chudý, ale barevný a vznešený.
Užasl jsem nad krásou interiéru
Stejně jako venku kolem synagogy, se ani tady, kolem bimy, což je vyvýšená část uprostřed chrámu, z nějž se čte Tóra, už nemodlili žádní Židé. Stály tu panely s jejich fotografiemi. Na některé jsem hleděl dlouhé minuty a nemohl se od nich odtrhnout. Dva dny před tím jsem stál v Treblince na místě, kam ti lidé dorazili také. Vlastně víc už o tom psát ani nemůžu.
Na některé jsem hleděl dlouhé minuty a nemohl se od nich odtrhnout
Dva dny před tím jsem stál v Treblince na místě, kam ti lidé dorazili také.
