Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: V lesích posázavských aneb Kocouří karma

Názory

  11:02
Vracím se po nějaké době k žánru sobotních peripatetik čili popisů procházek krajinou, nejčastěji tou, do níž lze odjet pražskou příměstskou dopravou. Na tu minulou jsme se nechali odvézt linkou 339 od stanice Budějovická, což je mimochodem jedno z nejnevlídnějších míst ve střední Evropě, kde slabším jedincům při pokusu najít správnou zastávku vytečou nervy hned na začátku výletu.

Po hodině cesty jsem skrz lesní porost zahlédli zřiceninu hradu Zbořený Kostelec. foto: Jiří Peňás

Když jsme zastávku na poslední chvíli našli, přijel právě autobus a my se podivili, jak je dlouhý. Honza projevil obavu, aby se cestou nerozlomil, ale já byl rád, že do něj všichni vlezou. Seděli jsme na čtyřce, zdrženlivě, abychom nerušili ostatní cestující, jsme probírali ukrajinské události, které se toho dne pohly směrem na Krym. Též cesta z Prahy směrem jihovýchodním je mimořádně hnusná, zvláště v čase mezi zimou a jarem přímo depresivní: nekonečná periférní zóna jakýchsi skladišť, polosmetišť, povalených plotů, rozrytých pozemků, na nichž developer či kdo prsknul řadu uniformních domků, mezi nimiž vede jedna ulice, která nikde nezačíná a nikam neústí a po které se nikdo nebude dobrovolně procházet, neboť to ulice není, nýbrž nějaká mezera mezi úplně stejnými domy určená k tomu, aby po ní jelo auto. Co lidi vede k takovému životu, je mi těžko pochopitelné, ale mluvit bych se jim do toho neodvážil.

Honza projevil obavu, aby se cestou nerozlomil.

Ale tímhle jsem přátele neunavoval. Zbyněk nám jako obvykle rozdal vytištěné mapy, přičemž na nich předem fixou vyznačil naši trasu. Dlouhá byla asi deset kilometrů a vedla z Čakovic, do nichž jsme se blížili, přes Zbořený Kostelec a požárecké polesí do Prosečnice, kde zastavuje Posázavský pacifik. Šlo tedy o cestu Dolním Posázavím, ale o řeku jsme jen tak štrejchli právě u Zbořeného Kostelce. Jinak se šlo spíše lesem, nahoru a dolů, ale nikoli namáhavě, nybrž tak nějak únosně.

Dělo se to na zvolání Honzo, neschovávej se!

Čakovic je v Čechách víc, ty, kam jsme jeli, jsou administrativně přifařeny k Týnci nad Sázavou, čili jsou na Benešovsku. Z místních zajímavostí by kromě křížku z roku 1852 bylo možné upozornit na jedno okno, jež bylo před rokem a půl zdrojem značného humoru, totiž okno, z něhož v předvolebním klipu vylézal prezidentský kandidát Jan Fischer. Dělo se to na zvolání Honzo, neschovávej se!, načež pan Honza vystrčil hlavu, která se vyjímala nad dosti žalostným květináčem, a cosi trapného říkal. A to se odehrálo právě tady v Čakovicích, kde, jak našel na webu Zbyněk, který mívá z takových věcí radost, má Jan Fischer chalupu.

My s Honzou jsme byli zvědavi spíše na hospodu, kde bychom si dali kávu nebo polívku, ale ta se otvírala prý až odpoledne, řekl nám jeden místní. Další hostinec nás měl čekat až na konci cesty. Z této představy se nám udělalo sucho v ústech a já si opět uvědomil, jak jsme přes svůj věk stále nezkušení a naivní, že jdeme do přírody bez vody, bez čutory, bez chlebníku, jen tak. Zachránili nás muži z jednoho dvora, kteří nám natočili vodu a mě prodali plechovku piva, neboť předpokládali, že pivo nám udělá největší radost, v čemž se již mýlili, ale my jim to nechtěli vyvracet. Zbyněk pak z toho vyvozoval závěry, že český lid je v jádru dobrý, zvláště ten venkovský, když nám natočí do petlahve vodu.

V té vesnici jsme byli především svědky smutného výjevu.

V té vesnici jsme byli především svědky smutného výjevu, který poznamenal ráz naší výpravy. Právě když jsme se blížili k Fischerovic stavení a již poznávali slavné okenice, kde se vzal, tu se vzal, pod našima nohami se zjevil statný a macatý kocour. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se nechoval zcela zvláštně. Lehl si na zem a počal se podivně vrtět, jako by se popelil v prachu. Nám zprvu připadalo, že se před námi předvádí nebo si s námi chce dokonce hrát. My na něj proto hleděli zprvu pobaveně, ale s rostoucím pocitem spíše nepříjemným. A skutečně ten kocour sebou ještě chvíli škubal, přičemž jeho pohyb už zřetelně dostával podobu křečí, které se pak měnily v agonické chvění. To jsme již na něj hleděli zděšeně, ba s hrůzou. Dělat jsme však nemohli nic, neboť jsme nevěděli co a věc byla velmi rychlá. Ubohý kocour se nakonec natáhnul, ještě jednou zvedl packu, pohnul hlavou a pak už byl konec. Z tlamičky mu vytekl drobný rubínový pramínek a jeho oči, stále otevřené, rychle ztrácely lesk.

Stáli jsme chvíli jako zařezaní, pak ale rychle šli pryč.

Stáli jsme chvíli jako zařezaní, pak ale rychle šli pryč. Ti filozofičtěji založení z nás se okamžitě začali ptát, co to mělo znamenat, proč si pro poslední chvíle života vybral kocour právě nás, zda to máme brát jako memento mori, zda nám tím chtěl osud něco naznačit, před něčím varovat, snad před prostopášným životem, který už stejně nevedeme. Racionálnější Zbyněk říkal, že kocoura nejspíš někdo otrávil, snad snědl jedovatou návnadu, možná otrávenou myš, navrhoval Honza. Tak jsme se chvíli bavili, jestli může být myš jedovatá a přitom být živá a nechat se sežrat, a tak se pomstít svému přirozenému nepříteli. Přetřásána byla i okolnost, že kocour zemřel pár metrů od Fischerova stavení, možná byl snad přímo Fischerův a nevyloučili jsme, že v tom mohli mít prsty Fischerovi, což jsme však pak ale zavrhli.

Náš vnitřní zrak ještě dlouho neopustil tu scénu ubohého zvířete, jehož duše (anima) před našimi zraky opouštěla své tělo, snad se rozplývala či přecházela do jiné dimenze. Téma duše se pak vracelo během našich hovorů, přičemž jsme zastávali rozličná mínění ve věci její existence a já si vzpomněl, že jsem četl, že štaufský císař Fridrich II. (žil v první polovině 13. století) se chtěl přesvědčit o její existenci, a tak proto zvolil názornou metodu experimentu. Nechal zavřít nějakého nešťastníka do neprodyšného sudu a když přepokládal, že už bude po něm, nechal sud otevřít, neboť doufal, že se mu podaří „vypuštěnou“ duši - či cosi na ten způsob - vidět nebo snad dokonce chytit. Nic kromě mrtvého těla však v sudu nebylo, proto pokus pak několikrát zopakoval, což jak Zbyněk řekl, je správné, neboť výsledky pokusů se musí opakovaně empiricky ověřit.

Les se tu skládá z habřin a bučin a jistě tu roste i něco dalšího.

Mezitím jsme vystoupali polní cestou do kopce, na němž se rozkládala přírodní rezervace Čížov. Les se tu skládá z habřin a bučin a jistě tu roste i něco dalšího, kdybychom tu přišli za dva tři měsíce, možná bychom narazili na okrotici dlouholistou, jež kvete bíle, nebo na medovník velkokvětý, jehož květy mají barvu lila. Honzu zaujal název místní kapradiny pérovník pštrosí. Zbyněk si při pohledu na bučiny vzpomněl na barokního excentrika hraběte Františka Antonína Šporka, který se podepisoval FAGUS, neboť jeho německy psané jméno dávalo dohromady toto slovo, jež latinsky znamená buk. Nato se hned Honza zeptal, proč se říká bukvice, na což jsem mu nekomplikovaně odpověděl. A při takových hovorech se nesla naše cesta dál.

Mezi stromy stálo několik trosek z kamenného zdiva.

Po hodině cesty jsem skrz lesní porost zahlédli zřiceninu hradu Zbořený Kostelec. Mezi stromy stálo několik trosek z kamenného zdiva, největší stavba byla velká asi jako solidní dům, několik menších ruin, vlastně jen zdí, se rozkládalo poblíž. Z ostrohu byl pěkný výhled dolů na řeku a na zbytky kruhovité hlásky, která stála trochu níž. V roce 1832 to tu navštívil Karel Hynek Mácha a zapsal si Zbořený Kostelec do seznamu Hradů spatřených pod číslo 76. Též si ho vymaloval ze dvou stran. Byl tehdy méně zarostlý a také těch kamenů bylo více, nyní z nich budou domy dole ve vesnici.

Nyní z nich budou domy dole ve vesnici.

Zbořený Kostelec je zbořený od války Jiřího z Poděbrad s pány sdruženými do tzv. Zelenohorské jednoty: 1467 – 71. Hrad, který se do té doby jmenoval Kostelec, neboť, jak píše autorita Augustin Sedláček, se vyvinul z opevněného kostela, náležel úhlavnímu Poděbradovu nepříteli, katolíku Zdeňku Konopišťskému ze Šternberka. To je ten, jenž na Brožíkově obraze volby Jiřího z Poděbrad za krále mu první kyne a první provolává slávu. Později se oba muži odcizili a nakonec proti sobě vedli válku, která dál pustošila zemi, která se sotva vzpamatovávala z válek husitských. Však také Petr Čornej mluví o druhé válce husitské, když se do ní vložil Matyáš Korvín, šlo o válku česko-uherskou, která se vlekla několik let, aniž by jedna strana získala převahu, dokonce padl návrh, že by se oba králové utkali v souboji, což ovšem musel náš tělnatý Jiří odmítnout, i když útlý Maďar Huayadi taky na tom nebyl fyzicky nejlíp... Jak to dopadlo někdy příště.

Zajímavé, že předchozímu majiteli hradu, Janku Sádlovi ze Smilkova, důvěrníku krále Václava a členu první – umírněné – husitské vlady, usekli Želivského pražští radikálové v říjnu 1421 hlavu – v noci a tajně, když ho den před tím věrolomně zajali. Petr Čornej píše, že hlavním důvodem byla odvaha, se kterou Sádlo řekl revolučnímu tribunovi do očí, co si o něm myslí. „Temperamentí kazatel dokázal nenávidět až za hrob“, píše Čornej ve svých paseckých Dějinách pátý díl. A to má ten fanatik v Praze stanici metra, Želivárnu. Navrhoval bych ji přejmenovat na Sádlovu.

To už jsme byli v Hornopožárském polesí.

Sešli jsme pak k řece, ale vzápětí už jsme zase lezli do kopce, byť mírného. To už jsme byli v Hornopožárském polesí a v tu chvíli se začaly trhat mraky a ve škvírách mezi nimi se objevilo modré nebe. Zbyněk ocenil, že meteorologové, kteří slibovali protrhávající se oblačnost, nelhali. Šlo se nám docela pěkně, i když Honza se opožďoval. Minuli jsme nejprve Dolnopožáreckou a pak Hornopožáreckou myslivnu, která je spíše malým lesním zámečkem, jak by řekl Karel Schwarzenberg, lesárnou. Obě lesárny se nám zdály být v dobrém stavu, avšak, kdo se o ně stará či komu patří, netušíme. Zato víme, že je nechal postavit následník trůnu František Ferdinand d´Este, jemuž byly tyto lesy, ne tak vzdálené od jeho Konopiště, nejen majetkem, ale hlavně místem k ukájení nezvladatelné vášně lovecké, která měla rysy zcela maniakální. Kdesi jsem četl, že tento jinak snad docela inteligentní muž, odpravil za svůj život snad padesát tisíc kusů zvěře všeho druhu. Střílel na všechno živé, co se hýbalo i co se nehýbalo. Nebylo dne, kdy by něco nezastřelil, i kdyby to měla být jen veverka, myš nebo holub. Stálá touha likvidovat živé tvory, snad jakýsi animální pud po krvi, to byla jeho posedlost, byla to jeho droga, kterou by se za normálních poměrů měl léčit u dr. Nešpora v oddělení adiktologie. Karmicky by se dalo snad říci, že se mu to vrátilo v sedmi kulích v Sarajevu, což odnesla pak celá Evropa a vlastně po celé dvacáté století se tím ona zvířata na lidech mstila. Asi právem.

Obě lesárny se nám zdály být v dobrém stavu.

Naše cesta se pomalu klonila k závěru. Nebe bylo už zcela modré a my jsme scházeli opět dolů k Sázavě. Když jsme si mysleli, že sestup bude již bez obtíží, narazili jsme na plot, který by podle Zbyňkovy mapy neměl existovat. Bohužel existoval. Nekonečně dlouho jsme obcházeli neexistující plot, na němž byly nápisy, že je střežen zlým psem. Skutečně jsem se s jedním utkal.

Skutečně jsme se s jedním utkal.

Když jsme již pomalu ztráceli naději, že se nám podaří najít konec ohrady, spatřili jsme bělostné domy bývalé plicní ozdravovny v Prosečnici. Již roce 1916, tedy za války, je tu vystavel spolek Humanitas. Měly se v něm léčit hlavně dělnické plíce zasažené tuberkulózou. Zblízka se domy již tak bělostnými nezdály, ba bylo vidět, že jsou ve stavu značně omšelém a oprýskaném. Tuberkulóza byla téměř vymýcena a domy tedy osaměly – možná bude příčina také v něčem jiném. Prý je to tu prázdné už deset let, snad jsou nějaké plány zřídit tu domov důchodců. Neměli by to tu špatné.

Již roce 1916, tedy za války, je tu vystavel spolek Humanitas.

Hospoda, jež bývá obvykle cílem našich výprav, stála tentokrát rovnou na železniční stanici. Podobá se boudě a bouda to též je a estét v ní poněkud trpí. Číšnice, která nás obsluhovala též nebyla zrovna jemnocitného založení, ba připomínala mi personál ve stylových krčmách hrajících si na středověk, kde se šenkýřka ptá na objednávku slovy: Co budeš žrát, dědku? Avšak smířili jsme se s tím, neboť jsme věděli, že čas do příjezdu vlaku nějak již zaplnit musíme. A tak jsme seděli v té staniční krčmě, popíjeli svou oblíbenou malinovku, občas pohlédli na televizi, kde běžela nějaká obskurní, jak řekl Honza, úchylácká, soutěž o nejkrásnější maminku, a mysleli na kocourovu karmu. Jak to s ní asi má. A co ta duše? Vlak přijel včas. Putin mezitím obsadil Krym.

Všechny fotoblogy najdete na webové stránce www.jiripenas.cz/fotoblog/

A tak jsme seděli v té staniční krčmě, popíjeli svou malinovku.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!