Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Vetřelec v mešitě aneb Je suis aussi Charlie

Názory

  9:01aktualizováno  17. ledna 13:19
Měl jsem rozepsaný rozmarný článek o konci roku ve Slavonicích, když začaly vyskakovat zprávy o masakru v pařížské redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Asi hodinu jsem vytřeštěně hleděl na internet, sem tam napsal něco na facebook a znovu a znovu si říkal, panebože, ta hrůza. Psát nyní o tom, jak jsme odpalovali rachejtle, mě přešla chuť.

„Já jseem Charlie“. Nápis připíchnutý na hrudi. foto: Reuters

Je středa odpoledne. Psát o něčem, co neznám, co nevím, jak mohlo proběhnout, kdo to skutečně spáchal, se mi ale věru též nechce. Můj pařížský informátor, který bydlí pět set metrů od redakce onoho časopisu, mi kolem oběda psal, jak je mu špatně a jak ani nemůže jíst, neboť se mu třesou ruce. Ta redakce, to byla malá bohémská parta složená z vtipných anarchistů, dovedu si ty Francouze představit, tu jejich ležérnost spojenou s latinsky ostrým uvažováním, tu jejich „savoir vivre“ s galským sklonem k blasfemii a voltairovskou vírou v rozum, vtip a toleranci.

Možná se právě také chystali na oběd do nějakého toho bistra, kde se pořád ještě může polotajně kouřit a na závěr si dát skleničku pastisu. Co by si asi tak dali? Co si dávají volnomyšlenkáři v Paříži? Žabí stehýnka asi ne, odhaduju to na rychlou pizzu nebo salát s kávou. Ale určitě klidně kebab a falafel a kuskus a zapijí to ajranem, takovým tím slaným jogurtem, to si dávám i já. Volnomyšlenkáři, kteří kreslí nebo vymýšlejí karikaturu Muhammeda s odhaleným řitním otvorem, jsou ti poslední, komu by vadil krámek s muslimským jídlem, zřejmě jim ani nevadí mešita v jejich ulici a rádi se zdraví se svým arabským nebo tureckým nebo marokánským nebo jakým sousedem, pekařem kterého znají dlouhá léta, taxikářem z Alžíru, který přišel před čtyřiceti lety do Francie bosý a tady zapustil existenci a už si nikdo nedovede představit, že by měl jít jinam. Lidé z redakce Charlie Hebdo – a jejich typičtí čtenáři - by byli posledními, kdo by trpěli předsudky nebo nějakou animozitou a kdo by chtěli muslimy, stejně jako kohokoli jiného, ukracovat na jejich právech. Tolerance a úcta k druhému byla jejich přirozeností, vždyť přece žili ve Francii a v Paříži, v té nejsvobodomyslnější společnosti, která dala lidstvu nezpochybnitelnou trojici svoboda, rovnost a bratrství, trojici, o které se nepochybuje, to mají přece občané Republique francaise v krvi. A protože tito skvělí lidé, pyšní (a někdy na svou skvělost nafoukaní) Francouzi, berou věci karteziánsky do důsledků, neviděli žádný rozpor v tom svobodu skutečně a radikálně realizovat, třeba a právě i riskantně se přitom svými karikaturami a vtipy se i dotýkat někoho, kdo ty hodnoty v krvi nemá a kdo je naopak ochoten a schopen tu krev prolít.

Novinářka v redakci týdeníku Charlie Hebdo

A oni tu krev prolili. Na místě, které si velmi dobře vybrali, protože symbolizuje svobodu. V redakci satirického časopisu, který praktikuje její pro někoho drsnou podobu. Západ, tedy naše civilizace, musel projít dlouhou cestou, než snesl a naučil se tolerovat karikatury, které vycházely v Charlie Hebdo a které si střílely z fundamentalistů ppřevelečených do hávu všech náboženství, včetně toho našeho, tedy z křesťantví. Celé dějiny emancipace Západu jsou protkány soudními procesy s autory a umělci, kteří se rouhali, uráželi cítění jiných, dopouštěli se obscénností, napadali náboženství a dobré mravy. Na cestě k modernitě, která vychází z poznání, že nejrouhavější výjev je lepší tolerovat, než kvůli němu člověka zbavovat svobody, jsme došli přes krev a slzy často vynikajících lidí, k nimž se teď hlasíme jako k velkým postavám naší kultury. Platí přitom, že ne každé rouhání je vkusné a ne všechny karikatury a pamflety jsou podařené, ale i nejblbější kreace nestojí za jedinou kapku krve, za jediný náznak návratu nesvobody.

„Stanu se prorokem,“ říká klečící muž. „Nevěřící tlamo,“ zní odpověď....

Titulní stránka týdeníku Charlie Hebdo z dubna 2011. „Sarko akbar,“ říká...

„Korán je na nic, nedokáže zastavit ani kulky,“ stálo na titulní stránce...

Nemáme v tuto chvíli – píšu to ve středu odpoledne - potvrzeno, že to byli muslimové. Přál bych si, aby nebyli. Ale kdyby náhodou se tak stalo, na problému, který má neislámská Evropa s islámem se nic nezmění. Islám sám o sobě problém není, potíž je, že se s ním, tedy aspoň s jeho radikální, ale bohužel také nejviditelnější a nejvitálnější podobou, ocitáme v jiné časové dimenzi, v jiné fázi historie. Momentálně je ve fázi ztuhnutí a jakési konzervativní reakce a expanze. Kdybychom mohli počkat takových dvě stě třista let, až ho přejde jeho doslovnost, jeho nedůtklivost, maskulinnost a vždy připravená touha proměňovat vše v Alláhovo dílo, jistě bychom se s ním mohli obejmout bez obav, že toto obejmutí může být našim obejmutím osudovým. Já nepochybuji přitom o tom, že muslimové jsou ve své většině milí a přátelští lidé, že nejsou agresivní a není jejich úmyslem nám něco provést, nějak nám ublížit, natož nás vyhladit. Ale obávám se, že v jejich představách dlíme v těžkém hříchu, v těžké nevědomosti a nemilosti a tento stav by měl podle nich být i v našem zájmu změněn. A oni by se rádi na té změně podíleli. Však jsme si touto touhou my křesťané také před takovými pěti sty lety prošli... A nemusí ta jejich převýchova být ani násilná, násilí je skutečně metoda jen naprosté menšiny z nich. Jim stačí velmi nenásilný nástroj, zato spolehlivě fungující: dělohy jejich žen, jak se kdysi vyjádřil alžírský prezident, a právo šária se prosadí demokraticky... Ruku v ruce s naší bezbranností, vyhaslostí a sklonem vyklízet pozice a vzdávat se toho, co nás kulturně a duchovně tvořilo a snad ještě tvoří. Což oni ani bohužel ani neocení. J

Já přitom jsem se osobně nesetkal od muslimů s jediným náznakem nepřátelství. Ale já nejsem ten správný případ a Česká republika také není to hlavní hříště. Nejsem žádný globetrotter a v Praze se s muslimy nejčastěji a vlastně výhradně setkávám v obchodě, kam chodím kupovat rýži, koření, jehněčí klobásy a pitu. Až na to, že to tam hezky orientálně voní, je to úplně obyčejný obchod, úplně obyčejní prodavači. Dřív jsem chodil dosti často do krámu a jídelny v centru Prahy, kde stál za pultem přátelský a energický prodavač, který mluvil francouzsky, tak jsme si vždy vyměňovali pár elementárních frází, o jídle, o počasí a tak. V průběhu několika let však jeho krám prošel zvláštní proměnou: stěny kvelbu se postupně zaplňovaly arabskými nápisy, předpokládám větami z Koránu, v rohu se objevila televize, na které byl permanentně naladěn jakýsi kanál, v němž stále běžela kázání duchovních a záběry z poutě do Mekky a také ten muž se proměnil, nechal si narůst plnovous a zdálo se mi, že už nebyl tak přátelský a když jsem ho ze zvyku zdravil Allah salam alaikum, neragoval vůbec už tak vstřícně jak dřív, jako by mi dával najevo, neber jméno boží nadarmo, ty ďaure, i když to třeba mohla být jen moje sugesce. Jako by se v tom dříve přátelském kvelbu setmělo.

V centru Paříže se ve středu večer sešly desetitisíce lidí. Truchlí za oběti...

Miluju cestování, ale nejsem světoběžník. A především mě vůbec nikdy nelákaly masové turistické destinace, takže neznám letoviska v muslimských zemích, nikdy jsem nebyl v Egyptě, v Turecku, Tunisu... Samozřejmě, že jsem doufal, že se tam jednou pojedu podívat, ale individuálně, jak jsem zvyklý cestovat po Evropě, třeba bych rád viděl Damašek, nebo Bagdád, ach, Teherán... A před takovými patnácti lety, rozhodně před 11. zářím 01, jsem vůbec nevylučoval, že tam jednou opravdu pojedu. Vždyť je to na dosah. Teď už vím, že se tam asi nikdy nepodívám, protože všechno se strašně v posledních letech zhoršilo, všechno nabralo jaksi agresivní, krvelačný ráz, ráz nepřátelství a extrémně vyhrocené rozdílnosti mezi nimi a námi. Je mi to strašně líto, ale nedá se nic dělat, snad těch dvě stě tři sta let počkat, až projde islám sekularizací, až nějaké reformní hnutí ho zbaví jeho totalitního nároku na celou duši a celé lidstvo. Snad by aspoň u těch v Evropě to mohlo nastat rychleji.

Jediná muslimská země, kam jsem nakouknul, byla Bosna, vlastně jen Sarajevo. Bylo to pár let po válce a všude byly ještě její stopy. Já jsem chodil okouzleně tím městem a vyloženě jsem si užíval jeho starou, „tureckou“ čtvrť, kde jsem nasával právě tu jinakost, na kterou jsme byl tak zvědavý. Vinou mé všetečnosti se mi však přihodila komická věc. Byl pátek a před velkou Husret-Begovou mešitou se začali scházet muži. Já, zvědavý nevěřící ďaur, jsem se rozhodl, že se mezi ně vmísím a prozkoumám, jak vypadá muslimská bohoslužba. Zul jsem si boty, ponožky naštěstí byly v obstojném stavu, a vlezl do mešity, obrovské kruhovité prostory vystlané koberci. Vypadal jsem myslím mezi slovanskými Bosňáky, často blonďatými a modrookými, docela nenápadně. Jako všichni, i já jsem si sednul na koberec a poslouchal přerývanou kadenci muezzinova zpěvu, volání adhánu, pozvání k modlitbě. Na tom koberci se sedělo pohodlně, dokonce jsem začal trochu klimbat. To pokračovalo i během nekonečného kázání muftího, nejprve v arabštině, asi četl z Koránu, říjkal jsem si, jestli mu ti lidé rozumí, možná jako běžní křesťanští věřící latině, pak pokračoval bosensky, to jsem občas rozuměl nějaké slovo, třeba ramadán... Když muftí skončil, náhle se všichni muži postavili a vytvořili pevně srovnané řady, takže se dotýkali rameny. Já tedy vyskočil taky a postavil se s nimi. V tu chvíli začal problém. Muslimská motlidba je něco jako tělocvičný výkon: muži se v jednom rytmu sklánějí s dlaněmi na kolenou k zemi, pak zcela padají na koberec, potom se napřimují, zase padají na tvář, zase si klekají, přejíždějí si dlaněmi po obličeji, pak se dokonce jako by cvrnkají o ušní boltce, prostě vykonávají dosti složité, ale především synchronizované úkony. To člověk toho neznalý absolutně nemůže zvládnout. Chvíli jsem se snažil, ale bylo to zoufalé a groteskní. Přitom v té zcela zaplněné, ale jakéhokoli výklenku prosté hale nebylo absolutně kam se skrýt, kam zmizet. Bylo to dosti zoufalé. Neodvážil jsem se odejít a tak jsem buď klečel na zemi, nebo stál, vypadal jsem jako idiot nebo nějaký blázen, který se rozhodl věc trochu bojkotovat, což skutečně nebyl můj úmysl, a čekal na ortel. Po nějaké době jsem ucítil, že mi někdo klepe na rameno: dlouhovlasý mladík s vizáží člena rockové kapely, mi pošeptal: You´re tourist? Please, just sit down“ a ukázal mi místo u zdi, kam se mám stáhnout. Viděl, jak jsem mu vděčný, usmál se a dál pokračoval v klanění se Allahovi. Ano, tady jsem byl mezi civilizovanými Evropany. I boty zůstaly na místě.

Pařížské náměstí Republiky. Lidé přišli uctít oběti teroristického útoku.

Dopisuju tenhle článek večer, identita těch pachatelů už je známá, neboť jeden z nich nechal v ukradeném autě občanku... Bizarní. To by scénáristovi neprošlo. Policie prý už obklíčila čtvrť v Remeši, kde se vrazi skryli. Možná, že se nedožijí rána, až ten článek bude na internetu, bude už jasno... Každého zmarněného života je škoda, ale soucit není nutné rozprostřít neomezeně. Něco je nutné nechat na vyšších instancích, na Bohu, Alláhovi etc... To je jejich kompetence.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...