Už devatenáct let chodím volit sem do školy v Kodaňské ulici ve Vršovicích. Myslím, že jsem byl pokaždé. Vím už, v jaké třídě je moje urna, a mám pocit, že znám i ty paní, co tam sedí v komisi.
Většinou chodím už první den, odbydu to rychle, nezdržuju za plentou, ani se do ni nezamotám, nevysmrkám, boty nevypucuju, strčím lístek do obálky, přemohu nutkání ji olíznout a zalepit, jen ji trochu pro štěstí symbolicky poprskám, přistoupím k urně, hodím, zatvářím se občansky, pokynu komisi a jdu.
Po aktu nejsem triste, ale jaksi napjatý ano. Ještě pak chvíli okouním, kolik lidí chodí, letos jsem měl dojem, že dost, snažím se je hypnotizovat, aby volili jako já, což moc nefunguje.
Večer jsem na věc zvanou facebook napsal, že jsem si spletl lístky a omylem místo dvacítky tam hodil stranu Jany Bobošíkové, která mě nejspíš očarovala, čímž se dopustila volebního podvodu a žádám proto anulování voleb.
Sledoval jsem pak pobaveně, jak jsou moji fcb-přátelé šokováni a zděšeni, někteří mě omlouvají, že jsem roztržitý a nesoustředěný a že se tomu vlastně nediví. Z takové koniny je patrné, že jsem měl dobrou náladu a věřil, že to dobře dopadne i pro tu moji volbu.
Ráno mě bolela trochu hlava, ale pak jsem si přečetl, že moji stranu volil i Dominik Hašek, takže jsem na chvíli zadoufal, že by to mohlo býti v suchu. Na první volební odhady jsem ovšem neměl nervy čekat doma. Vyšlapal jsem na kole na Vinohrady, kde se na naměstí Míru se konají myslím od podzimu bleší trhy.
To je po dvaceti letech velký pokrok a příznak modernizace této společnosti. Je pozoruhodné, co lidé doma mají za krámy. Nesháněl jsem nic konkrétního, třeba kartáček na zuby nebo holinky, jen jsem se tak procházel a zevloval, moje dcera, která se ke mně přidala, mi říkala, že se těch věcí trochu štítí, ona volila pravici a knížete, čímž je to vysvětleno.
Do toho zavolal Břeťa Rychlík, který se mě nejdřív ohleduplně zeptal, jestli chci slyšet odhady, já se nadechl a řekl, tak jo, a on začal, že Paroubek je v pěkné řiti a že mají dvacet procent. Já řekl, že jsem to vlastně čekal, což nekecám.
On pokračoval, že topka je třetí nejsilnější strana, ale že hodně má i ten John, to jsem nejdřív nevěděl, o co jde, neboť nemám už deset let televizi a tak jsem to ani příliš neregistroval, pak jsem si vzpomněl, že to je ta pseudostrana, která posílá do ulic tlusté holky, aby působily výchovně na bezdomovce, a jakýsi jejich místopředseda napsal do svého blogu, že nejezdí sockou, protože se štítí socek a také, že není blázen, aby jezdil po městě na kole, když pak je z toho zpocený, což by nedělalo dobrý dojem na jeho partnery.
No a pak už jsem to nevydržel a zeptal, co ti naši, a Břeťa řekl, že to je dobré, že mají čtyři procenta a že budou mít aspoň státní příspěvek a to je dobrý základ do budoucna. A že by bylo dobré jim vyjádřit podporu a že už něco začal sepisovat. To už jsem začínal tušit, že to bude špatné.
Řekl jsem, že by asi bylo lepší teď nic nesepisovat. A Břeťa mě pak ještě dorazil, že Bobošíková má taky čtyři procenta. Potom mi ještě řekl, že mu volal kníže, že těm zeleným moc přeje, aby se tam dostali. Asi se v něm hnulo svědomí, řekl jsem já.
Já jsem z toho byl mírně rozrušený, málem jsem povalil několika trhovcům stánek, šplápl do porcelánu a bezděčně jsem začal natahovat jeden z těch budíků. Dcera mi řekla, že má pocit, že mám kocovinu, což jsem odmítl, ne však dost přesvědčivě.
Přesvědčil jsem pak dceru, že bychom se mohli jít podívat do Dlouhé ulice do klubu Roxy, kde ona strana čekala na výsledky. Lákal jsem ji na to, že tam třeba bude Tomáš Hanák nebo Jiří Hromada. Dala kupodivu přednost Hanákovi, který tam skutečně byl, postával v bílém tričku, pil nealkoholické pivo a vedl hovor s kroužkem, zamlklých lidí, takže to vlastně ani hovor nebyl.
Ani jsme na sebe neupozorňovali, vlezli jsme dovnitř a tam bylo skoro ticho, lidé, ani jich tam nebylo moc, zaražení, nikdo sice neplakal ani nelamentoval, spíš si lidé četli, hleděli kamsi, někteří na plátno, kde to bylo pořád stejně špatné. První, koho jsme potkali byla moje německá kamarádka Daniela, která tu žije léta, ale volit nemůže, tak měla aspoň zelené tričko.
Blby, řekla krátce, jak to Němci a Ostravaci říkají, když mluví česky, což ona ale umí skvěle. Mají dvě procenta, už chodi ty ergebnis, vysletky. Asi jsem na to nebyl schopen nic říct. Daniela byla velmi smutná.
Moje dcera byla solidární, říkala, že jí je to taky líto, že ten Liška je sympatickej, ale je prý moc mladej, a tahle země kromě toho potřebuje zvednout ekonomiku a zabránit zadlužování a kromě toho hlavní přece je, že prohraje Paroubek, z toho bys měl mít tati radost, vždyť jsi o něm psal, že je to ostuda pro sociální demokracii, ta se tím třeba zreformuje.
Já nad jejími konzervativními názory ani moc nekroutil hlavou, smířil jsem se dávno s tím, že mladá generace je pro věc revoluce na dlouho ztracená, když jí učaruje aristokrat, katolík a myslivec z Černé hory, který používá slova jako alébrž, nikolivěk a párkrát jsem ho slyšel onikat a dokonce jednou použít aorist (kdo neví, co to je, ať se podívá, nic sprostého to ale není).
Spočítáno bylo už devadesát procent okrsků, vylezlo to na dvě celé čtyři, na nichž to už zůstalo. Objevila se tam Jiřina Šiklová, která kandidovala v hradeckém kraji, brala to sportovně, i když myslím trochu zklamaná byla také. Ale pak mi řekla tím svým trochu legračně huhňavým hlasem, víte, co bych v tom parlamentu dělala, vždyť já bych se tam nudila.
Mezitím odstoupil Jiří Paroubek, ale já žádné zadostiučení nepociťoval, ten člověk skutečně nebyl ani trochu sympatický, ale za démona jsem ho nepovažoval, říkal jsem si spíš, co asi teď prožívá ta jeho Petra a také, jak se to asi projeví na jejich manželství. Moc je afrodisiakum, říkal Henry Kissinger – a porážka ztráta moci je určitě antiafrodisiakum.
Na tom jsme se shodli s Jiřinou Šiklovou, které jsem řekl, že Paroubkova nová rodina by teď mohla být zajímavým předmětem jejího výzkumu, ona přece zajímavě mluví o tom, jak to je, když se lidi zblázní a chovají se proti svému věku. A dodal jsem, jestli by mu nebylo lépe, kdyby zůstal u té paní Zuzany. Jiřina Šiklová řekla, to víte, že bylo.
Nebylo na co čekat, do nějakého slavení tam nikomu nebylo, pozdravil jsem ještě pár lidí, moje dcera mezitím odešla, já sedl na kolo a jel se projet na Letnou. Ze svahu byl krásný pohled na město, jako je tam vlastně vždycky.
A ještě tento dodatek z pondělního večera. Můj dobrý kamarád, novinář Honza, tedy Jan Macháček, ekonomický analytika každodenní glosátor (v respektu, že ano) a také samozřejmě kytarista Garáže, slavil na Vinohradech v podniku, kterému se říká Školička, pětačtyřicátiny. Měl zelenou čepici, ale prý ne kvůli Zeleným, i když je jako proevropský liberál také volil.
Vyplynulo, že jsem skoro všichni - až na na takové exotické výjimky, jako je Ludva Bednář, který volil Machovy Svobodné (!), neboť si myslí, že oni jediní budou do poslední chvíle proti zákazu kouření v restauracích, což je jeho poslední neřest - volili tu až komicky ztroskotavší stranu.
Během povedeného večera jsem docházel k názoru, že příčina jejího krachu bude asi v tom, že je tak sympatická právě nám. Měla by nás asi vyměnit.
