A pak o tom něco píšu. Letos jsem to stihnul skoro až na konci roku, přičemž jsem šel jen po starých stopách, které tam mám vychozené tak, že se orientuji po čichu. Berlín ostatně nejlépe voní za spadaného listí.
Berlín ostatně nejlépe voní za spadaného listí
Tehdy, v září 1993, jsem vystoupil z vlaku na stanici Zoologischer Garten. Teď je to nádraží druhého či třetího řádu, kde už mezinárodní vlaky několik let nestaví. Tehdy to ale byla brána na Západ, hlavní nádraží západního Berlína, nejen pro mě místo legendární. Nemohl jsem samozřejmě pár let předtím nečíst bestseller My děti ze stanice ZOO, který vyšel v osmdesátých letech i u nás a velmi tuto stanici zpopularizoval. Myslím si, že začátkem 90. let legenda ZOO upadala a drogový horizont už měla za sebou: Christa F., vypravěčka toho srdcervoucího příběhu, vychovávala dítě, než se zase dala na heroin, a feťáci se pomalu stěhovali na východ nebo prostě o kousek dál.
Nicméně stále to bylo nesmírně pestré místo, které na mladíka, jako jsme byl já, který přijel ze stále ještě šedivé a chudé Prahy (ten pocit se zas tak za těch dvacet let nezměnil, jen se relativizoval), působilo, jako když se ocitne v barevném a bzučivém úlu. Vlaky přijížděly jeden za druhým, kiosky přetékající lákavým žrádlem, kšefty všeho druhu, davy lidí, vůně parfémů, kebabu a rozlitého piva, lidé vyfiknutí i jen tak halabala, mezi tím narkomani i klasičtí pijáci, cvoci, junkies (tehdy jsem to slovo asi neznal) a bezdomovci (Obdachlose - to slovo jsem se naučil tam), kteří u nás myslím ještě v takovém množství nebyli, v tom tedy Praha Berlín dohnala dokonale. Mimochodem, tehdy jsem poprvé viděl, že někteří prodávají bezdomovecký časopis, k nám to přišlo až za pár let.
Tehdy, v září 1993, jsem vystoupil z vlaku na stanici Zoologischer Garten. (Foceno v něděli ráno, březen 2009)
Takže jsem sešel na ulici, šel intuitivně směrem ke Kurfürstendammu čili Ku-dammu, který jsem považoval za centrum města, cosi jako Václavák. A zase jeden krám za druhým, mastné pachy döner kebabu, jenž se také teprve chystal do Prahy, kde se tomu ovšem dlouho říkalo – a ještě tomu tak mnozí říkají - gyros, neboť první „kebab“ provozoval ve Spálené ulici Řek, takže když přišli Turci, vznikl terminologický zmatek. Aspoň si to já tak pamatuju, blíž jsem to nezkoumal, ostatně tvrdím, že jíst se to dá jen tak jednou do roka, ještě několik dní je pak člověk cítit jak čerstvá ovčí kůže. Ale tehdy to byl pro mě základní stravovací objev, stálo to myslím dvě marky, nanejvýš dvě padesát, bylo toho obrovské množství, ukousnout se to nedalo, tekla z toho nějaká kořeněná břečka všemi směry, okamžitě jsem byl pokecaný a dlouhé hodiny pak cibulově zavánějící, blé...
Takže jsem sešel na ulici, šel intuitivně směrem ke Kurfürstendammu čili Ku-dammu, který jsem považoval za centrum města, cosi jako Václavák
A samozřejmě tam byly pachy z blízké zoologické zahrady, do níž je průhledy od nádraží trochu vidět, takže člověk zahlédne semtam nějakou opici nebo kočkodana, jak poskakuje po umělých skaliscích, a když má pozdě večer štěstí, tak zaslechne i skřek. Ze strany Tiergarten jsou pak vidět velbloudi, lamy a jiní kopytníci. Ta zahrada je mimořádně pěkná a svým umístěním do středu města, vlastně na nádraží, unikátní. Párkrát jsem tam zašel, začátkem 90. let to bylo pro Prahu truchlivé srovnání. V tomhle už Berlínu konkurovat můžeme, ano, myslím si, že zoo máme na úrovni.
Ze strany Tiergarten jsou pak vidět velbloudi, lamy a jiní kopytníci. (Začátek března 2009)
A pak mou tehdy mladou bytost upoutaly ty hříšné pasti, které byly v západních městech nastraženy hned kolem nádraží, jak jsem teprve začal zjišťovat a zkoumat. Tehdy, před těmi skoro dvaceti lety, bylo různých sex shopů, porno shopů, peep shopů, sex a porno kin, live show a jiných kulturních zařízení mnohem více než nyní. Žádnou statistiku jsem kvůli tomu nestudoval, ale jeví se mi to očividné. Na ulicích směřujících právě od Bahnof ZOO byly desítky těchto krámů, někde i jeden za druhým, kolem postávaly dosti charakteristické postavy naháněčů a pasáků, většinou dosti podezřelé typy orientálního či balkánského vzezření, zlaté řetězy, prsteny, zrcadlovky, bílý rolák, černá kožená bunda... V rámci svých kulturologických výzkumů jsem se pak velmi ostražitě a se srdcem trochu bušícím s některými těmito podniky seznámil a získal jistou představu, k čemu jsou a jak to v nich chodí. Myslím, že jsem to stihnul tehdy jen tak tak, těsně před tím, než se přes celý tento porno-masturbační kontinent přelila drtivá vlna tsunami v podobě internetu, který z poloveřejného učinil zcela soukromé a ty video kabiny, kam diskrétně z ulice zaplul solidně vypadající pán i zoufalec, jenž po naházení pár mincí a po chvíli hekaní, odcházel s mírně provinilým, ale přece jen uklidněným výrazem, se staly zbytečnými. Ale tehdy jich bylo plno. To byly ještě slušné časy.
Žadnou statistiku jsem kvůli tomu nestudoval, ale jeví se mi to očividné
Tehdy se ještě ve své slávě skvělo kino ZOO Palast, které má rovněž nejlepší léta za sebou. Teď, když jsem jel kolem, byl obložen lešením a okolí se proměnilo ve stavební jámu. Ostatně celá Budapestnerstrasse, kde stály v 90. letech obchody a kvelby s lacinými hadry, do kterých se navlékl během prvních měsíců po pádu Zdi, celý východní Berlín, se bourá a přestavuje. Až do konce 90. let byl ZOO Palast hlavní premiérové kino Berlína (v roce 1927 tady měla premiéru Metropolis, ten – vedle Nebe nad Berlínem - film nejberlínštější) a pokud se nepletu, tak to bylo od padesátých let i hlavním kinem Berlinale. To se před deseti lety přesunulo do těch hogo-fogo baráků na Potsdamer Platz, já však na Berlinale nikdy nebyl... Vlastně mě to ani nelákalo, těch lidí, ty tlačenice, ty tiskovky... a vlastně by mi asi i bylo líto chodit v Berlíně do kina, když už tam člověk je, stejně bych spíš chodil po městě. Ale tehdy, v tom 93. roce jsem tady byl na In weiter ferne, so nah (česky se to jmenovalo Tak daleko, tak blízko), pokračování Himmel über Berlin, kterému se to tedy zdaleka nevyrovnalo. Ale hrál tam Lou Reed, Nastassja Kinski, Peter Falk, mihnul se tam Gorbačov... A viděl jsem to v Berlíně, to mi zcela ke štěstí stačilo.
Tehdy se ještě ve své slávě skvělo kino ZOO Palast, které má rovněž nejlepší léta za sebou
Orientačním bodem těch prvních kroků po (západním) Berlíně mi byla věž Gedächtniskirche, té pěkně zakomponované a restaurované zříceniny (vybombardován byl už 23. listopadu 1943), která je v ruinózní podobě možná zajímavější, než kdyby se tu, na konci (nebo začátku) Ku-dammu rozcapil ten novorománský gigant, který se do Berlína už tehdy hodil jak pěst na oko. Teď, když jsem šel kolem, tak jsem se nejdřív lekl, co to tam postavili – a ono je to vtipně vyvedené lešení, které má zřejmě připomínat ty lepenkové futuristické kulisy z Metropolis. Modernistická dostavba architekta Egona Eiermanna z konce padesátých let (tehdy to musela být opravdu bomba), které se prý říká Lippstift und Puderdose (rtěnka a pudřenka) se opravuje nebo se tam aspoň myjí okna – v podstatě je to konstrukce ze samých oken. Tak tehdy, před těmi skoro dvaceti lety, když jsem tam vykulený přišel, řekl jsem si, ja, jetz bin ich echt in Berlin.
Orientačním bodem těch prvních kroků po (západním) Berlíně mi byla věž Gedächtniskirche, té pěkně zakomponované a restaurované zříceniny
Já jsem totiž tehdy hledal Uhlandstrasse, kde jsem měl ten měsíc bydlet. Ludwig Uhland (1787 – 1867) byl romantický básník ze Švábska a jeden z mužů německé revoluce 1848, jako právník a liberál byl poslanec frankfurtského parlamentu, myslím, že v češtině od něj ani nic nevyšlo, je to klasik asi zcela nepřenosný. Pro mě je už na celý život spojen s tou ulicí, která se na asi nejhezčím místě kříží s Kurfürsterdammem a která je příkladem starého (západo)berlinského glancu a flairu, jenž možná byl před dvaceti lety markantnější, neboť na východě skutečně takové ulice nebyla ještě ani náhodou.
Já jsem totiž tehdy hledal Uhlandstrasse, kde jsem měl ten měsíc bydlet
Na tom místě, kde se Uhland kříží s Ku-damem, je budova Francouzského institutu a Cinema Paris, na programu byl o víkendu nový film s mou oblíbenou Charlotte Ramplingovou, The Look se jmenuje, natočila ho německá režisérka Angelina Maccarono. Je tak nový, že se ani o něm na internetu nedá nic zjistit. A nějaký film s Juliette Binoche. Bohužel jsem to vyfotil tak, že není vidět, jak se jmenuje.
Na tom místě, kde se Uhland kříží s Ku-damem, je budova Francouzského institutu a Cinema Paris, na programu byl o víkendu nový film s Charlotte Ramplingovou
Bydlel jsem tehdy v noblesním činžovním domě, do něhož se vstupovalo přes velké atrium s vyleštěnými zrcadly, vypucovaným zábradlím a decentně se pohybujícím krásným secesním výtahem. Tak možná kdysi vypadaly honosné domy pražské buržoasie, než zpustly. Měl jsem pronajatý velký pokoj v bytě, který patřil starší paní, no mohlo jí být tak pětačtyřicet, asi jako teď mně, jmenovala se Bärbel, samozřejmě intelektuálka levicově liberálního druhu. Decentně mě nechávala být, občas zdvořilá konverzace při snídani. Pokoj měl vysoké stropy, zařízený byl střídmě a vkusně, žádné „stěny“ nebo sekretáře, ale obrovská, až ke stropu sahající, jednoduchá, ale bytelná knihovna plná knih o umění a fotografii. I tím jsem se pak inspiroval.
Tak možná kdysi vypadaly honosné domy pražské buržoasie, než zpustly
Stipendium spočívalo v tom, že jsem dopoledne chodil do Goethe institutu, který tehdy byl v moderní budově na Hardenbergstrasse, naproti Technische Universität, do jejíž mensy jsem chodil na oběd. To také byl zážitek, neboť to nebylo tak dlouho, co jsem se stravoval v menzách pražských a tady to bylo, jak když člověk vstoupí do... Alcronu. Třeba ty saláty, ty stoly čerstvé zeleniny, ovoce a vegetariánských a orientálních blafů a jogurtů a cizrna a klíčený námel a takové věci... Předpokládám, že v Čechách už to bude taky lepší, já si ostatně na naši závodku na Andělu nestěžuju.
Odpoledne pak býval nějaký program, exkurse, tématický blok, já ovšem často zdejchnul a udělal jsem si volno sám pro sebe. Byly to tehdy v Německu doby velmi tolerantní a štědré. Kapesné mi bohatě stačilo (i na ten kulturologický průzkum), člověk si mohl říct o nejrůznější lístky a vstupenky, takže jsem byl třikrát na opeře, dvakrát na filharmonii (v té úžasné budově na Kulturforum od architekta Hanse Scharouna připomínající rohatý pekáč), snad i na nějakém jazzu a rocku, ale už se mi z hlavy vykouřilo, o co šlo.
Byly to tehdy v Německu doby velmi tolerantní a štědré
Moji spolužáci byli z celé Evropy, myslím, že z každé země dva, Západ – Východ zusammen. To bylo samozřejmě zajímavé sledovat a utvrzovat si, nebo si zpochybňovat stereotypy... Třeba jako největší dobráci se mi jevili dva Italové, ti se okamžitě s každým objímali, smáli se na celé kolo, hned by si je každý bral do rodiny. Mlčenliví byli Maďaři, dětinští Španělé, jeden ani moc nevěděl, že byl Berlín rozdělený a o Zdi si myslel, že ji zbořila skupina Pink Floyd při koncertě... Francouzka pořád chodila pozdě a pak přestala vůbec. Rusové byli Rusové, jedna Estónka se mi moc líbila, Litevec působil jako by měl pořád depresi, Bulhar vůbec neuměl německy, s Polákem Zbignievem z Krakova jsem byl hned kamarád a mrzí mě, že jsem s ním ztratil kontakt. Zábavný byl jeden starší elegantní Holanďan, který se živil asi nejlepší prací, kterou si dovedu představit: psal cestopisné průvodce, v nichž hodnotil restaurace a hotely. Teď tedy měl rozepsanou knihu o Berlíně. Ten tedy do mensy na oběd nechodil. Já jsem se tam ovšem spřátelil s významným slovenským režisérem Martinem Porubjakem, který si do Berlína jel možná odpočinout od slovenské politiky, kam po Listopadu na chvíli vešel, byl místopředsedou v Čarnogurského, tehdy ještě federativní, vládě, ale pak, jako slušný člověk, se nutně musel dostat do konfliktu s Mečiarem a jeho způsobem cesty k samostatnosti. Takže se vrátil zase k divadlu a tady v Berlíně je po večerech obcházel. Bylo to pro mě zajímavé setkání, Porubjak mluvil hrozně milou měkkou bratislavštinou, vyprávěl historky, které si bohužel už špatně pamatuju, jednu, o Mečiarovi a Havlovi ano, ale tady asi není nejvhodnější místo na její převyprávění. Já jsem byl s Martinem Porubjakem na jednom z posledních představení v Schillerově divadle (Schillertheater na Bismarckstrasse), které se právě tehdy, podzim 1993, z úsporných důvodů rozhodnutím Berlínského senátu, zavíralo, což bylo provázeno velkými protesty, ne sice násilnými, ale rozhořčenými určitě. Berlín se tehdy spojoval, najednou bylo všechno dvakrát, západní Berlín, to hýčkané odloučené dítě bohaté spolkové republiky už nemohlo být tolik hýčkáno a muselo přinést nějaké oběti. Zařízlo se tedy tradiční divadlo. Ale to bych zabíhal.
Ale to bych zabíhal
My jsme ovšem hýčkáni tehdy byli. Němci v Goethe institutu, většinou mladí lidé tak kolem třiceti, se o nás starali s německou pečlivostí, korektní vlídností a spolehlivou oddaností. Každou ptákovina, kterou si člověk vymyslel, se snažili splnit, já třeba jsem měl zájem o exkurzi po berlínských hřbitovech. Vybrali mi jeden takový malý decentní i s výkladem. Jednou týdně se konala party, kde se dalo i pořídit lehkou namazanost – mimo jiné dny, samozřejmě. Mám pocit, že se tehdy dokonce ještě mohlo hulit na chodbě, před učebnou, to už pak se muselo ven, před barák. Myslím, že hlavním úkolem a snahou těch sbližovacích seminářů bylo asi ukázat, že Berlín, a Německo vůbec, to je v podstatě milé, snesitelné a příjemné místo na světě a Němců že se není nutné vůbec bát. V mém případě se jim to tedy skutečně podařilo, oni mě vlastně ani nemuseli přesvědčovat.
Myslím, že hlavním úkolem a snahou těch sbližovacích seminářů bylo asi ukázat, že Berlín, a Německo vůbec, to je v podstatě milé a hezké
Mně vlastně stačilo tehdy chodit těmi ulicemi v Charlottenburgu (celé to, o čem tady píšu, se odehrává v té nejtypičtější západoberlínské čtvrti, tedy v Charlottenburgu), abych to město tehdy měl už definitivně rád. To jsem dělal tehdy nejraději. Oblíbil jsem si eleganci Fasanenstrase čili Bažantí ulice, která je rovnoběžná s Uhlandtrasse a je to asi nejdražší ulice ve vnitřním Berlíně, plná galerií, krásných a snobských restaurací, luxusních obchodů s košilemi za 500 euro a velkoburžoustních vil. Třídní nenávisti jsem byl tehdy, stejně jako nyní, zcela prostý, zato jsem nasával ten flair velkoměstského umění savoir vivre. Hodiny jsem postával v krásném knihkupectví Kohlhaas v Literaturhausu vedle muzea sochařky Käthe Kolwitzové a vily Grinsenbach, kde se nachází nejdůležitější berlínská aukční síň, kde si můžete za pár melounů pořídit Picassa nebo Damiena Hirsta.
Hodiny jsem postával v krásném knihkupectví Kohlhaas v Literaturhausu
Ještě raději jsem možná měl – a pořád mám – knihkupectví pod oblouky S-Bahnu na Savignyplatz, kde to jemně hučí jedoucími vlaky a kdy se tisícemi krásných knih, obsahujících všechnu krásu světa, nemůže člověk nikdy prolistovat. Ale vždycky to na pár hodin znovu podniknu, zatímco se na Savigny a okolí snáší soumrak, který teď padá už velmi rychle. Pak se ale Berlín rozsvítí do měkkého světla a i v něm toho má hodně do sebe.
Knihkupectví pod oblouky S-Bahnu na Savignyplatz, kde to jemně hučí jedoucími vlaky
