Asi třicet básníků odpovědělo, v sobotu vyšly jejich mírně zkrácené odpovědi v Orientaci, nyní visí i vedle této rubriky na internetu. Přímo do řiti mě poslal jediný, tady snad mohu napsat kdo, aniž bych si tím na něj stěžoval, však jemu to vadit nebude: Ivan Jirous, který řekl, že tak blbou otázku jsem musel vymyslet jenom opilý a když jsem ho ujistil, že nikoli, že jsem to vymyslel ráno s čistou hlavou, řekl, že to jsem se měl tedy raději ožrat. Tak pravil Magor.
Máchovský týden jsem měl pak v úmyslu dokončit v jubilejní den máchovskou procházkou po máchovských místech, byť jen v Praze. Jubilejní den byl včera, šestnáctého. Po několika teplých dnech se počasí vrátilo k plačtivému mrholení, v němž vše nabralo podobu mlžnaté šedi. Stejně je zajímavé, že básník májového klimatu (aspoň taková je aspoň tradiční představa) je biograficky spojen s pravým opakem, funerálním listopadem: zemřel 5. listopadu, jedenáct dní před svými narozeninami. Inu, Mácha je bytostný dialektik a dualista, napsal už Šalda. Na domě, který stojí na Újezdě na místě, kde se v roce 1810 narodil a který tam ve stylu pseudorenesance postavili o sto let později (na fasádě je rok 1903), je pamětní kovová deska, na níž je odlito, že se narodil 15. (sic!) listopadu... Čili se sekli o jeden den. Jak se to mohlo asi stát? Nikde jinde se, pokud vím, den Máchova narození nezpochybňuje, vždy se psalo, že se narodil 16. listopadu. A tady nejednou 15... Všiml si toho tehdy někdo, když to sem dávali? Ze kdy je ta cedulka? Možná ještě před první válkou... To byly snad solidní časy a Mácha už byl pěvec národa. Třeba to věděli, ale bylo jim líto toho kovu, když už to někdo takto zvojtil: podívejte se, vážený pane, říkal někdo z toho cedulového komitétu, on si toho stejně nikdo nevšimne, nebuďte puntičkář, že ano, jsem Češi, na jednom dni nesejde, prosím vás, třeba ho rodička rodila déle, co vy víte, jak dlouho trvaly porody za napoleónských válek. Tak už to tam je.
Kdyby mi ten dům patřil, pravděpodobně bych se snažil zřídit tam malou kavárnu, jmenovala by se Hynek nebo Jarmila nebo spíš Ignaz, jak se ten hoch tady tehdy jmenoval a jak ho pokřtili. Rodina mlynářského pomocníka Máchy Antonína a Anny Marie Kirchnereové, což byla dcera varhaníka z kostela sv. Mikuláše na Malé Straně a nejspíš Němka, tady ale dlouho nebydlela, už po pár letech se přestěhovali k sv. Petru k Poříčí, kde bylo laciněji, takže tam, kousek od Františku, je místo Ignácova dětství a klukovství. Pak se ještě rodina hnula na Dobytčí trh čili Karlák, kde mladý Mácha obýval tu svou známou "trudnou komnatu" a kde napsal pravděpodobně Máj a kde měl jeho otec krupařský krámek, což, pokud to někdo neví, tak to neznamená kroupy (to už taky spousta lidí neví, co je), ale hlavně mouka a také pečivo. Vlastně to byli takoví pekaři. A pak už jen Litoměřice... A cesty a poutě krajinou samozřejmě. Ale já tady nebudu sepisovat Máchův životopis, to jen tak mimochodem. A rovnou se přiznám, že na ona místa jsem už pak nejel, neboť počasí bylo stále horší a horší. Ostatně, koho to zajímá, tak vyčerpávajícím způsobem "látku místopisnou" zpracoval Jiří Padevět, známý pražský knihkupec a nyní ředitel nakladatelství Acacemia, který s foťákem ještě lepším než je můj obešel asi všechna máchovská místa po republice, hezky vyfotografoval a na křídovém papíře a s omyvatelnými deskami vydal jako průvodce v knize Cesty s Karlem Hynkem Máchou. Doporučuji.
Měl jsem ten den ještě jiný úkol: jel jsem do Dejvic navštívit literárního historika Jaroslava Meda, s kterým už dva týdny dělám rozhovor do těhle novin, ale strašně se u toho vždycky zakecáme a jak to tak bývá, to o čem kecáme, je zajímavější než to, co se může otisknout. Záminkou mi bylo nová Medova kniha Literární život ve stínu Mnichova (1938 – 1939), o které jsem minulý týden v LN psal. Jaroslav Med je vzácný člověk, který naplňuje představu neokázalého učence a služebníka literatury. Vítá mě hlasitým pokřikem a otázkou, zda si dám bábovku. Když viděl, že jsem přijel na kole, zvolal na celou Terronskou ulici, kde bydlí: no vy jste šílenec! Sedli jsme si v jeho pracovně a dali se do řeči, která stále odbíhala od tématu do jadrných vzpomínek. Snad ten rozhovor někdy dokončíme.
Šli jsme pak na oběd. Nechal jsem se odvést do oblíbeného bufetu docenta Meda na třídě Jugoslávských partyzánu. Docent říkal, že je to sice na stojáka, ale nejlepší bufet v Praze 6. Navrhnu kolegyním ze sobotního Relaxu, zda bych jej mohl ohodnotit do jejich rubriky. Během jídla jsme se dál bavili o soukromých poměrech na krvavé líše české literární vědy. Je to možná ještě větší zabijačka než jsem zvyklý v novinách. Tam je to sice občas také k nevydržení, ale na intriky a řevnivosti tam mají lidé méně času a pravděpodobně jim chybí i potřebný mentální zápal. Pak jsem vyšli na ulici, na níž nám kynul maršál Koněv. Rozloučili jsme se, že se zase brzy uvidíme.
Mžilo už zcela hustě. Na kole už se mi jet nechtělo, i když třeba v Holandsku v takovém počasí jezdí běžně. Měl jsem ale v úmyslu dokončit máchovský oblouk. Z bodu narození se dostat na místo, kde leží básníkovy fyzické zbytky, tedy na Vyšehrad. Dojel jsem tam metrem a jako vždy si vzpomněl, že se ta stanice před jednadvacet lety jmenovala Gottwaldova a most se jmenoval také Gottwaldův a v Paláci kultury se konaly sabaty KSČ a básník Luděk Marks, se kterým jsem teď v souvislosti s tou máchovskou anketou po letech mluvil, tady někdy v roce 1986 udělal tu legendární věc, že šel na právě se konající sjezd, ovšem těsně před palácem se svlékl do naha a jeho hustě porostlý trup kráčel vstříc delegátům sjezdu až do chvíle, kdy se na něj s výkřikem "ty svině!" vrhli tajní, uchopili ho, zmlátili a odvezli do blázince, což byl koneckonců Luďkův cíl. Takových asociací se už nezbavím.
Uvědomil jsem si dále, že naposledy jsem byl na Vyšehradě loni právě 17. listopadu, kdy se opakoval průvod z Albertova, který tehdy před dvaceti lety vedl snad právě kvůli Máchovi nejdřív na Vyšehrad. Před těmi jednadvaceti lety jsem právě tady na Vyšehradě chyběl, neboť jsem musel odvézt rouru od kamen, kterou jsem před tím zakoupil v železářství na Smíchově a pak se s ní šel na Albertov, jenže cestou na Vyšehrad jsem došel k názoru, že se možná ještě něco strhne a tak by mi ta roura překážela a proto jsem skočil tady na metro a odvezl ji domů do Vršovic a pak se s ní vrátil do průvodu, ale to až na nábřeží, právě když zatáčel na Národní. Takže mám takový vyšehradský hiát čili mezeru.
Vešel jsem pak na Vyšehradský hřbitov a chvíli se orientoval. Nelze minout hrob Jana Nerudy, který je hned proti vchodu. Zajímavé je, že původně ho pohřibili do té velehrobky slavínské, což si však Neruda výslovně nepřál. Až na zákrok jeho přátel ho přemístili a dali mu hrob sice skromnější, ale jinak markantní.
Mě zajímal však hlavně Mácha. Procházel jsem chvíli mezi rovy a hledal ten docela prostý náhrobek, který tady je však teprve od května 1939. To by mě zajímalo - a už jsem to nestačil teď zjistit - zda ten byl tehdy na podzim roku 1938 také, spolu s kostmi, přenesen z litoměřického hřbitova. Jinak ta věc je známá: 30. září 1938 Mnichov, dopoledne 1. října čs. vláda rychle vydává povel k převozu ostatků do Prahy, po poledni hrobníci Knobloch a Dracke (jaká krásná jména!) zvedají rakev z hloubky metr osmdesát, ostatky dávají do papírové krabice, tu přebírají vojáci z místního dělostřeleckého pluku, který se stahuje do vnitrozemí. Ve tři hodiny je exhumace hotová a Máchovy ostatky absolvují poslední cestu zpět do Prahy. V devět hodin večer jsou na místě, ve Stašnickém krematoriu. Pak putují do antropologického ústavu, kde jsou zkoumány a potvrzena je jich pravost.
Sem na vyšehradský hřbitov jsou Máchovy kosti uloženy 7. května 1939, to už je Praha měsíc okupována. Vítězslav Nezval, který leží opodál, píše Ódu na návrat Karla Hynka Máchy, z níž tady kus ocituji a rozloučím se:
Tys nechápal proč všichni lidé pláčí
Tys nechápal tu můru jež nás tlačí
Ty věčný cizinec jsi vzýval starou vlast
A otáčel ses před pražskými dvory
Zda uvidíš náhodou snad Lori
Buď zdráva vlasti má za mřížemi svých brázd
Vzduch májový jenž přes tu zídku vane
Je pozdrav krásné zemi milované
Té zemi nevinné té zemi bez hranic
Té zemi na níž nebe křivdu páchá
A s níž teď splynul Karel Hynek Mácha
Buď zdráva vlasti má a nermuť svoji líc.
Kousek dál čistila kapitulní hrobku řádová sestra. Dřív než jsem ji vyfotografoval jsem, ji pozdravil. Ona odpověděla a zase se sehnula k hrobu.
Nad námi máchal křídly Mauderův anděl a rozháněl mraky. Ale marně.
