V Athénách se mu nelíbilo: „Naše Plzeň je zrovna tak krásná jako Athény nové a naše Prachatice jsou mnohem zajímavější,“ napsal. Kdo si chce uchovat ideály o Řecku, nechť nejezdí do Athén, doporučoval rozumně. Nejvíce ho však nejspíš zklamaly zdejší ženy, jimž věnoval zajímavou větu, kterou já bych si napsat nedovolil: „V Athénách mně všecky holčičky připadaly jako vandrující zimnice.“
To já bych si napsat nedovolil.
Já jsem na rozdíl od klasicky vzdělaného klasika (Neruda jistě uměl aspoň trochu starořecky) žádné zvláštní iluze neměl, takže se můj názor na Athény mohl jen zlepšovat. Pokud jde o Prachatice, tak v těch jsem byl jen jednou a zdálo se mi, že jejich zajímavosti jsou přeci jen poněkud skromnější než ty athénské. Plzeň je Plzeň, tu bych do Athén vůbec netahal.
Pokud jde o Prachatice..
Athéňané jsou pohostinní. Mně se třeba hned prvních deset minut poté, co jsem vystoupil z letištního autobusu na náměstí Syntagma, stalo, že jsem seděl s dvěma otylými společnicemi u jednoho baru a měl jsem co dělat, aby se mi podařilo uprchnout. Vzniklo to tím, že se ke mně přitočil muž, jehož podezřelosti jsem si zprvu nevšimnul a domníval se, že je to pohostinný Řek. Nejdřív se dosti nelogicky zeptal, kolik je hodin a když zjistil, že jsem si dosud nepřetočil hodinky o jednu hodinu vpřed, zavětřil a začal mě zvát na ouzo. Já odporoval, že takhle brzy nepiju, ba že vůbec vlastně nepiju a že jsem přijel studovat řeckou krizi. Na to on řekl, že nejlepší bude, když začnu v jeho baru. A už mě tahal do jakési obskurní špeluňky, kde seděly dvě nudící peroxidové blondýny značně neřeckého typu, pravděpodobně slovanská výpomoc, které jakmile mě spatřily, už mi dělaly místo u baru, za nímž se usmívala široká tvář korejské barmanky. V tu chvíli již přede mnou stálo ouzo a dvě ženy se internacionální angličtinou hluboce zajímaly o moje první dojmy z Athén. Chlap se mezitím vytratil a mně pořád nedocházelo, o co vlastně jde. Svitlo mi, až když před oběma společnicemi přistály skleničky s čímsi, co asi imitovalo šampaňské, a obě mi za tento dárek poděkovaly.
Já pochopil, že nečekaný zájem o mou osobu nebude plodem řecké pohostinnosti a že nejlepší bude okamžitě zmizet. Vymrštil jsem se tedy od baru, nechal ouzo územ, hodil na bar s těžkým srdcem deset euro a hledal východ. V rozrušení jsem za něj považoval skříň s ventilací, takže jsem vzal za jakýsi poklop, který mi zůstal v ruce, načež korejská barmanka začal křičet. To přivolalo z ulice onoho chlapa, který jistě už honil další oběti pohostinnosti. Muž, který, jak jsem si teprve nyní všiml, měl velmi nekvalitní chrup a vůbec rysy spíše gangsterské, vstoupil do opravdových dveří a zatarasil je. Musíte zaplatit, pane, řekl. Já vytáhl dalších deset euro, strčil mu je do ruky a odstrčil ho. Téměř násilím jsem se dostal na ulici. Byl to můj nejdramatičtější zážitek z těch čtyř dní, které jsem měl teprve před sebou. Příhodu jsem bohužel nestačil zdokumentovat fotograficky.
Byl to můj nejdramatičtější zážitek z těch čtyř dní, které jsem měl teprve před sebou.
V těch dnech se rozhodovalo o tom, zda dlužitelé vymění řecké dluhy za dluhopisy, což se v pátek stalo, takže se řecký bankrot opět se vším všudy nekonal, což nevím, jak by reálně asi vypadalo, ale třeba bych o tom napsal něco i do novin, když už bych byl u toho. Takhle jsem u ničeho viditelně dějinného nebyl a demonstrace Syřanů proti krvavému režimu mladého Assáda, byla jen slabou náplastí.
demonstrace Syřanů proti krvavému režimu mladého Assáda, byla jen slabou náplastí..
Pouze pár začouzených domů v ulicích poblíž náměstí Syntagma – Ústavy dávalo tušit, že se tu před pár týdny házelo Molotovovými koktejly a ve vzduchu byla cítit štiplavě opojná vůně slzného plynu.
Pouze pár začouzených domů v ulicích poblíž náměstí Syntagma – Ústavy dávalo tušit, že se tu před pár týdny házelo Molotovovými koktejly.
Ne, na první pohled člověk nic zvláštního nepozná: obrovské město si žije svým nejspíš obvyklým způsobem, to, co obvykle takové město poskytuje, tedy taverny, kavárny, kafénie, panérie, sladérie-glykérie, stejně jako brlohy s vodními dýmkami i ty bary se společnicemi, to vše funguje na dobré úrovni, je jich plno a v nejrůznější kvalitě, jež obvykle výrazně přesahuje třeba tu naši.
Ne, na první pohled člověk nic zvláštního nepozná.
Zcela bez problémů se lze v Athénách dopravovat a přemísťovat běžnými prostředky, já jsem třeba byl nadšen z metra, které je pěkné, čisté, přehledné, má tři linie, což je tak pro turisty akorát, a jezdí spolehlivě každých pár minut. Jízdné zhruba odpovídá pražským poměrům.
Metro je pěkné, čisté, přehledné.
Udivilo mě obrovské množství taxíků, které jsou prý docela levné, takže je asi Řekové z úsporných důvodů rádi používají. Méně již mne udivilo značné množství žebráků či spíše žebráčků, maskovaných za potulné prodavače předmětů jako papírové kapesníky, skákající žabičky či jakási krájítka na nehty, jež vám na každém kroku či sotva si sednete kamkoli na kávu vnucují s prosebným pohledem i úplně malé děti. Tito lítost vzbuzující tvorové se však vyskytují po celém „bohatém“ Západě, mají vypracovanou svou vlastní etiku, své signály a rituály, jsou součástí jakési světové internacionály chudoby, která žije svým životem, bez příslušnosti k nějakému státu či národnosti, byť tyto malé děti jistě mají také nějakou matku a otce a svou rodnou řeč, jíž však řečtina s největší pravděpodobností nebude. Já se obvykle neudržím a při pohledu do jejich hlubokých, jak temný démant krásných očí, ustrnu a pár mincí jim dám, což má za následek, že za nedlouho o mně a o mém sklonu k dárcovství ví nejspíš celá čtvrť.
, jsou součástí jakési světové internacionály chudoby, která žije svým životem
Jsou tam však na ulicích vidět i lidé v nouzi opravdové, ale opět bych neřekl, že v počtu větším, než znám z některých míst pražských. Německá archeoložka Konstanze, se kterou jsem se tady seznámil a která pracuje na vykopávkách v Kerameiku, staré antické čtvrti hrnčířů, mi říkala, že za ty tři roky, co sem vždy na půl roku jezdí, evidentně přibylo na ulicích lidí, kteří dříve patřili do střední vrstvy. Spadnout do chudoby, jež vás přivede až na tu ulici, je mnohem snazší než kdykoli dřív, říkala. Její řečtí kolegové v archeologickém ústavu skutečně šetří, k čemuž prý neměli sklony, a bojí se o budoucnost, což je rovněž novum. Seděli jsme v kavárně na Syntagmě, která byla tak normálně zaplněná a ona říkala, že před třemi lety by byla obležená. Nikoli turisty, ale Řeky.
Seděli jsme v kavárně, která byla tak normálně zaplněná
Řeky má Konstanze z Regensburgu ráda. Ano, ví o tom, že ti milí a přátelští lidé mají sklony obviňovat ze svých těžkostí Němce, kteří doposud prý nesplatili dluh, který u Řeků mají za brutální okupaci, ale s tím jako Němka geneticky počítá. Ona, dosti signifikantní blondýna, se sama s žádnou výraznou animozitou nesetkala, jen občas si prý Řekové postěžovali, že se jim nelíbí, když o nich německý bulvár píše jako o lenoších, což Řekové opravdu nejsou. To, že v řeckých novinách se občas vyskytne kancléřka Merkelová v nacistické uniformě, se Konstanze naučila brát tolerantně. To je německý úděl, pokrčí rameny.
Nelíbí se jim, když se o nich píše jako o lenoších, což Řekové opravdu nejsou.
„Německý úděl“ je v Athénách kapitolou dosti zajímavou a bohatou, o čemž by se dalo psát dlouze. Na vlysu (myslím, že se tak té části tak říká) budovy Athenské akademii, což je skutečně „antický“ palác par excellance, trůní ve středu muž vousy a vlasy dozrzava, tedy barvou značně neřeckou, a snad i s barvou očí blankytnou, nicméně obklopen je alegorickou Filozofií, Justicí a snad Lékařstvím – a pak ještě celou soustavou řeckých filozofů, klasiků, herojů, ba i mytologických zjevů. A tento vousáč není nikdo jiný než bavorský Otto Wittelsbašský, který se na přání svého otce, Ludvíka I., krále bavorského, velkého filheléna, a za pomoci evropských mocností, stal v sedmnácti letech, v roce 1832, Othonem I., králem řeckým, titulovaným pak jako Ὄθων, Βασιλεὺς τῆς Ἑλλάδος.
A tento vousáč není nikdo jiný než bavorský Otto Wittelsbašský.
A až o tři roky později, tedy v roce 1835, se Athény staly hlavním městem sotva se zrodivšího novodobého Řecka, což byl stát dosti složitě vyvzdorovaný a samostatné existence jen těžko možný. Krátce sloužil jako hlavní město peloponéský přístav Nauplio, kde se také Otto poprvé vylodil na řecké půdě, avšak z důvodů jen a jen historických – ty byly ovšem nasnadě – se dalo přednost Athénám.
A až o tři roky později, tedy v roce 1835, se Athény staly hlavním městem sotva se zrodivšího novodobého Řecka
Ty ovšem byly sotva něčím jiným než větší vesnicí, nad níž trčela seřízlá hora Akropole (Neruda si hezky povšimnul, že připomíná náš Říp, neboť „vypíná se zcela samostatně, jako by byla odskočila od ostatních hor trochu dále do pláně“), již teprve nedávno opustila turecká posádka. S Bavory přišli do tohoto historií velkolepého, ale přítomností spíše ubohého města, desítky, možná stovky, expertů, kteří začali upravovat a především stavět Athény a s nimi celé Řecko podle svých představ, jak by taková kolébka civilizace měla vypadat. Samotných Řeků se asi dlouho nikdo na nic neptal, protože jejich názory na antickou minulost byly dosti odlišné od toho, co by od nich Evropané ze severu, tedy barbaři, rádi slyšeli. V podstatě je nějaká antika nezajímala, ba ty nahé sochy jim připadaly necudné a nemravné, bozi je pak dojímali asi jako nás Perun nebo Svantovít. Ale když se z nich ti bohatí Frankové mohli zbláznit, tak co, aspoň z nich něco vymáčkneme...
A začali upravovat a především stavět Athény a s nimi celé Řecko podle svých představ, jak by taková kolébka civilizace měla vypadat..
Výstižně o tom píše přítel Martin C. Putna ve své knize Řecké nebe nad námi, kde jedna kapitola je věnována bavorsko-řecké epizodě: „antika byla pro Řeky minulostí mrtvou, vzdálenou, cizí a pohanskou, zdrojem národní identity jim byla tradice jiná: byzantská, ztělesněná v řecké pravoslavné církvi. (...) řecké povstání roku 1821 nezačalo shromážděním na Akropoli, ani v Delfách, kam, pravda, Řekové jezdili – ale o pár kilometrů dále, do kláštera Hosios Lukas, za zázračnými ostatky místního divotvůrce z 10. století, ani v Olympii, která ležela ukrytá pod zemí, odkud ji v roce 1875 začali vyhrabávat – němečtí archeologové, nýbrž křesťanskou liturgií v klášteře Hagia Laura na Peloponesu, při níž metropolita Germanos vyzval národ k boji za svobodu – výroční den této události, 25. březen, je dnes řeckým státní svátkem.“ (viz můj blog Chvála koz peloponéských aneb Moře!)
Zde metropolita Germanos vyzval národ k boji za svobodu – výroční den této události, 25. březen, je dnes řeckým státní svátkem.
Původní návrh na přestavbu Athén vzešel od velkého pruského architekta Karla Friedricha Schinkela a počítal s tím, že se kompletně přestaví a dostaví celá Akropole. To by bylo asi zajímavé vidět, jak by taková kombinace antických trosek a klasicistních novostaveb, vypadala, ale bohužel – nebo naštěstí – z toho sešlo. Akropole zůstala hromadou sutin, z níž ještě dlouho odvážel kde kdo, co mohl: nejvíce toho začátkem 19. století nakradl vévoda Elgin, díky čemuž má Britské muzeum v Londýně největší sbírku řeckých mramorů a řecký stát stále co po Britech chtít. K tématu se ještě vrátím v příštím díle, který bude asi celý o Akropoli.
Takže na té Akropoli se sice již nestavělo, ale o to silněji se německý budovatelský duch prosadil pod ní, kde začalo vznikat město, které je dosud středem novodobých Athén. Na mapě se podobá rovnostrannému trojúhelníku, jehož vrcholem je velmi ošklivé náměstí Omonia (Rovnosti), z něhož vybíhají dvě rušné dopravní ulice: jedna vede na náměstí Syntagmy, druhá ke Kerameikos směrem k Pireu, tedy na jih a k moři. Základnu tohoto trojúhelníku pak tvoří ulice Hermova, kterou bych si troufnul nazvat nejelegantnější athénskou ulicí. Jsou tam kavárny, pěkné obchody, je dobře vydlážděná a zametená. Tam mi to trochu připomínalo města italská nebo třeba některá místa v Madridu.
Jeho vrcholem je velmi ošklivé náměstí Omonia (Rovnosti)
Středem, tedy zhruba od stanice metra Monastiraki k Omonii, vede ulice Athénina, kterou bych si naopak troufnul nazvat ulicí nejhnusnější, kdyby se mi zároveň nelíbila pro svou živost, chaotičnost, neokázalost, pro naplnění představy, jak má asi taková ulice ve městě na prahu Orientu vypadat.
Jak má asi taková ulice ve městě na prahu Orientu vypadat.
Asi v jejím prostředku se nalézá budova tržnice, jíž dojmy z této části města vrcholí. Zástupy lidí se tam prodírají uličkami mezi stoly přetékajícími krvavou podívanou na kusy naporcovaných zvířecích tvorů. Jedna pasáž patří zvířectvu savčímu a ptačímu, kravám, telatům, prasatům, kozám a ovcím, rozličné drůbeži, druhá pak rybám, včetně různých potvor mořských, jež ještě v posledním pozdravu divnému světu hýbou klepety. V jedné pasáži je cítit těžký pach krve, v druhém vůni rybiny, což se v ideální konstelaci slévá v nose do jednoho smradu jatečního. V úžasném mumraji tam prodavači, z nichž polovina nebude řeckého původu, neustále vykřikují, lákají k pozornosti na svou flaksu, na svůj svazek střev a vnitřností, na své dršťky či kozí a ovčí hlavy, jež si rovnou můžete za pár eur odnést a vystavit třeba na zahradě. Jejich hlasy se slévají do jedné kakofonie, jež spolu s tím odérem a lidským mumrajem působí na méně odolného jedince až jaksi hypnoticky.
Neustále vykřikují, lákají k pozornosti na svou flaksu, na svůj svazek střev a vnitřností, na své držky a či kozlí hlavy.
Můj předchůdce Neruda nebyl spokojený ani s touhle částí Athén, což lze přičíst též tomu, že byl z domova zvyklý na bohaté tržní prostředí, jež nabízelo nepřeberné množství čehokoli. Jediné, co na athénském trhu ocenil, byli „přečetní prodavači pijavek, předního to materiálu řeckého lékařství.“ Tak ty jsem bohužel neviděl žádné. Hned bych si jich hrst zakoupil a v hotelu či snad již přímo na ulici bych je rozložil po svém unaveném těle. Předpokládám, že by to trochu lechtalo.
ty jsem ale neviděl žádné
Ale ještě k tomu nešťastnému Ottovi. Za jeho panování se rozběhly stavební práce, které pak pokračovaly celé 19. století, tedy i když Otto už žil zase ve své vlasti, chladném a spořádaném Bavorsku. Byl totiž v roce 1862 svými milovanými Řeky vypuzen a i se svým dvorem, ale hlavně se se svými sny a iluzemi musel vrátit do vlasti. Nic mu nepomohlo, že se naučil plynně novořecky, že chodil v řeckém kroji, z němž si dělal Neruda srandu: „Hlavním znakem řeckého kroje je, že je všem všude malý.“ Řekové ho prostě nesnesli. Nemohli na dlouho snést panovníka, který jim byl přes všechnu snahu cizí a který jim nerozuměl – a oni nerozuměli jemu. A to ještě Otto mohl být rád, že ho nezabili, jako to, provedli jeho předchůdci, vlastnímu prezidentovi Iannisi Kapodistriasovi, stejně tak jako jeho následníkovi, původem dánskému králi, Jiřímu I., kterého jakýsi anarchista zastřelil jen tak v roce 1913 na procházce v Soluni, která byla právě slavně připojená k Řecku.
Hlavním znakem řeckého kroje je, že je všem všude malý.
Onen Otta prý v bavorském domovském exilu umíral v roce 1867 se slovy Griechenland, mein Griechenland, mein liebes Griechenland. „Mé Řecko, ach mé milované Řecko.“ Problém té lásky však spočíval v tom, že její objekt, tady ideální Řecko, se asi dosti lišil od Řecka reálného a Řeků skutečných. To se však u citů často stává a často jde o city nejsilnější a nejtrvalejší. V tomhle smyslu zcela platí i výrok, že „Řecko za to stojí“, ač se tím myslí cokoli.
příště ta Akropole.
