PEŇÁS: Za hlavou Kelta aneb Nové strašidlo

Takže před tím, než ho obešla dálnice, se tady člověk probudil a řekl si: ha, už spát nebudu, za chvíli budem v Praze. A když jel naopak do Varů, řekl si: ha, konečně jsme se vymotali, snad už to pojede, zdřímnu si. Teď si však uvědomuju, že autobusy mívaly přestávku u bufetu Hořesedlích, což je kousek, takže by vás to probudilo. A já si stejně většinou v autobuse čtu, spát nemoha.

A nebýt Zbyňka Petráčka, který má čich na takové věci, opomíjel bych Nové Strašecí dál. Byl to totiž Zbyněk, který mě před týdnem upozornil, že se v muzeu v Novém Strašecí chystají vystavit originál tzv. Hlavy Kelta, již každý, kdo trochu zavadil o archeologii, zná, neboť na poněkud komické rysy té hlavy nezapomene.

Zbyněk, který se okamžitě seznámil s podrobnostmi, si také přečetl, za jakých okolností byl tento zřejmě nejvýznamnější artefakt keltského původu vyrobený a posléze zahrabaný v Čechách, objeven a zaujalo ho i jméno nálezce, pana Josefa Šlajchrta (zemřel roku 2004), takže hned telefonoval našemu příteli a kolegovi Viktoru Šlajrchtovi, který mu potvrdil, že se skutečně jedná o jeho vzdáleného příbuzného, ovšem rodina z toho příliš nezbohatla.



Hlava, která se nalezla ve stavu rozpadlém na čtyři kusy, se již slepená uchovává v trezoru Národního muzea. Vyjmuta bývá jednou za čas a to jen při výjimečných příležitostech. Třeba, když se veze ukázat do Nového Strašecí... Ne, ve skutečnosti tam prý byla od doby vyhrabání ukázána poprvé a přitom má Strašecí – a především blízká ves Mšecké Žehrovice - na ni domovské právo.

Ale o tom všem jsem napsal v článku, který jsem sepsal v pátek, když jsem se odtamtud vrátil z rychlé inspekční cesty. Na ni mě odvezl redakční fotograf Jindřich Mynařík, jehož fotografie tu s jeho souhlasem používám. Na rozdíl ode mě on skutečně fotografovat umí a já si navíc zapomněl fotoaparát.



V podstatě v tom článku, který vyšel v sobotu v LN všechno je, pouze si dovoluju upozornit na jednu nepěknou chybu: jednou jsem místo Mšecké Žehrovice napsal Kamenné Žehrovice, což je také vesnice, ovšem poněkud blížeji ku Praze a pokud vím, tak se tam zatím nic takového nenašlo. Nikdo se zatím však neozval a já, byť bych to tady mohl opravit a dělat, že nic, tu chybu zde z objektivních důvodů ponechám.

Pan Bémák z Nového Strašecí Asi se nedá říci, že hlava Kelta z Mšeckých Žehrovic je prvním Čechem, ale prvním Bójem-Bémákem, jehož obličej se nám zachoval, bychom ho asi zváti mohli. Tato unikátní skulptura patří k nejvzácnějším archeologickým nálezům na českém území. Její význam je mimořádný i evropském rozměru a nechybí v žádném pojednání o keltské kultuře. Včera se na chvíli vrátila skoro "domů", do Nového Strašecí u Rakovníka. Jednodenní keltská "show" se konala v místní pobočce rakovnického muzea TGM. Dopoledne byla hlava policejní eskortou převezena z depozitářů pražského Národního muzea, kde je běžně uchována a které opouští jen za výjimečných okolností. Pak byla ve vitríně z neprůstřelného skla umístěna do prvního patra muzea, zakryta skoro po způsobu volební urny plentou a za stálé asistence policie poskytnuta pohledům příchozích. Ti mohli přicházet od desáté hodiny až do pozdního večera – zavíralo se v deset. Před muzeem stály stánky, z nichž některé byly stylizovány do podoby jakoby keltské. Lidé přicházeli a disciplinovaně přistupovali k artefaktu, na nějž chvíli hleděli. Organizátorka akce, rakovnická archeoložka Kateřina Blažková, jejich celkový počet odhaduje na dva tisíce. Skoro polovina Nového Strašecí. Hlava se našla 19. května 1943 nedaleko odsud, jihozápadně od obce Kamenné Žehrovice na okraji obory, které se říká Libeň. Tam se prostíral pozemek, který patřil rodině Šlajchrtových – známý publicista Viktor Šlajchrt je jejich příbuzný. Toho dne se doslechli, že z jejich pozemku někdo kradl písek. Vydali se tam. lupič byl již pryč, zbyla po něm jen sypká jáma, v níž v hloubce asi 80 cm čněl oblý předmět. Když ho vyjmuli, ocitla se jim v dlaních hlava rozpadlá sice na tři části – později byla nalezena čtvrtá, jedno ucho chybí. I oni poznali, že se jedná o něco mimořádného a starožitného. Vzápětí po svém nálezu dali vědět pracovníkům Národního muzea, kteří provedli další průzkum. Dělo se to přitom v diskrétnosti s ohledem, aby nevzbudili pozornost okupačních úřadů. Na publikování objevu si počkali až na dobu po osvobození. V Čechách byl originál vystavena jen dvakrát, v roce 1958 a 2008, několikrát objel evropské výstavy. Hlavním důvodem – vedle drahocennosti – je její křehkost: je z bílé opuky, jež je velmi citlivá na světlo a teplo. Náš Kelt v Evropě Hlava Kelta z Mšeckým Žehrovic je ojedinělou plastikou, pocházející zřejmě z druhé poloviny třetího století před Kristem. Nález v této lokalitě není náhodný, i když leží mimo hlavní keltské osídlení, jež bylo v úrodnějších krajích. Zde se zřejmě jednalo o ohrazený areál, který souvisel s hledáním švartny, což je materiál podobný uhlí, ze kterého Keltové vyráběli své rituální náramky. Industriální účel byl posvěcen sakrálním – z něj se zachovala hlava Kelta. Na našem území je její příbuzná jen hlava ze Závisti, někdy se jí říká "smějící", ale ta se jí nemůže kvalitou a propracovaností rovnat. Tento Kelt je skutečně "osobností", což se projevuje jaksi sumcovitě nakrouceným knírem a snad i obočím a vůbec celkovým výrazem obličeje, který má sice poněkud bizarní, ale přece jen zřetelné individuální rysy. Ani archeolog dr. Pavel Sankot, vedoucí oddělení historie a protohistorie NM, nevylučuje, že se skutečně mohlo jednat o portrét – a v tom případě pak významného muže, nejspíše druida. O jeho statusu svědčí dva prvky, jichž si všimneme při bližším pohledu: účes a "nákrčník" ve stylu jakéhosi obojku – torques, typického keltského šperku, který do dějin umění vstoupil slavnou antickou sochou z Kapitolského muzea v Římě Umírající Gal. A účes, jaký nosil náš Kelt, má obdoby v tonzurách "od ucha k uchu", které si na hlavě vytvářeli ještě v 6. a 7. století již křesťanští mniši v irských klášterech, jež jsou považované za pokračování druidské tradice. Hlava našeho Kelta se tedy nevznáší v nějakém vzduchoprázdnu, ale je neviditelnými vlákny a významy napojena do sítě evropské civilizace, kterou vytvářela i kultura keltská. Ba právě ona, neboť jí dodala tak přitažlivý, protože magický odstín a tajemství.

Večer jsem si ještě přečetl na internetu, že se nad Strašecím přehnala bouřka, takže v muzeu vypadla na chvíli elektřina, čehož však nikdo nevyužil k tomu, aby se hlavy zmocnil a utekl s ní třeba do Irska nebo do Bretaně a vrátil ji zbylým Keltům.



Protože však moje inspekce byla jen krátká, rozhodl jsem se, že se tam druhý den, tedy v sobotu, vrátím. Již s fotoaparátem, což bude na úrovni fotografií znát.

Do Nového Strašecí se lze z Prahy dostat autobusem nebo vlakem po Buštěhradské dráze. Obojí trvá asi hodinu. Já jel autobusem z Hradčanské. Vystoupil jsem a došel na náměstí, které jsem už znal. Skrz něj tedy dříve vedl hlavní tah z Varů na Prahu. Nyní je klidné, možná až moc. Trhy, pro které bylo ve středověku takto rozsáhle založeno, se u nás už v důsledku pokroku nekonají, u jednoho stánku jsem si mohl tak koupit dvě tři papriky, které stejně ti lidé nakoupili v Lídlu. Když jsem se jich ptal, jestli mají něco vlastního, skoro se divili.

Obchod s potravinami tu byl jediný, vietnamského typu. Výtvarná podoba českých výloh na maloměstech prošla od komunismu bouřlivým vývojem: od ideologického dreku k pendreku čistému. Uvnitř aspoň měli tatranky.



Jinak je to náměstí docela pěkné, porostlé stromy a milo zelení. Vypadalo to, že tam opravovali v poslední době chodníky, avšak v Čechách nebývá poznat, zda už je práce skončena, či bude ještě chvíli pokračovat. Bývalá radnice je skromně renesanční a hodiny ukazovaly správně.

Na zdi radnice je pamětní deska se jmény padlých z první světové války. Skoro osmdesát jmen... Někdy až tři z jedné rodiny. Na gymnasiu je velká pamětní deska jednomu legionáři, dvaadvacetiletému Karlu Tomsovi, který padl v září 1915 u Arrasu. Česká historická asymetrie.



V čele náměstí J. A. Komenského stojí socha zakrslého Rudoarmějce, jejž vyznamenává pionýrka. Dočetl jsem se, že tam do padesátých let stál sv. Jan Nepomucký, kterého kvůli osvoboditeli odstěhovali před kostel. Sv. Jan je tolerance sama, tak se asi ani nezlobil, ba ani nemuk.



Ze jména Strašecí by člověk odhadoval, že tam straší, ale já tam byl přes den, tak jsem si ničeho nevšimnul. Přečetl jsem si však, že název spíše než od strašidel pochází od jména Strašata, kterému mohlo v raném středověku patřit. První písemná zmínka je z doby Jana Lucemburského, kdy se o něm psalo už jako o městečku. Na město s příslušnými právy bylo roko 1490 povýšeno králem Vladislavem Jagelonským, jenž zůstal za odměnu v městském znaku. Hezky vyvedený znak je na rohu jedné ulice vedoucí od náměstí. Korunován je včelím úlem značícím přičinlivost a držen zvláštními tvory, zvláště batole mužského pohlaví, které má již ve svém raném věku regulérní pleš, upoutá pozornost.



Pak bylo Strašecí za třicetileté války několikrát vypleněno, naposled Švédy v roce 1639. Několikrát ho také zachvátil požár, takže adjektivum "Nové" značí, že několikrát ho museli postavit znova. Protože je nedaleko Křivoklát, patřilo jeden čas Fürstenberkům, po roce 1848 už samo sobě. Před válkou tu byl soud a po válce bylo do roku 1960 bylo samostatným okresem – v rámci totalitních možností. Pozůstatkem toho je na kraji města velká republikánská budova bývalého okresního úřadu. Teď je tam policie a to je asi vše. Teď je přifařeno k Rakovníku.



Místní muzeum je skromné, ale pěkné. Je v opravené budově bývalé farní školy naproti kostelu. Dole jsou Keltové, nahoře sedláci na Novostrašecku.



Keltovi z opukové hlavy tu lze potřást rukou, což se ale nedělá. Jiný Kelt tu sedí na vyrábí náramek či nápažník ze švartny (sapropelit), což je jakási drolivá hmota podobná uhlí, jež se tu nalézala i na povrchu. Výrobky šperkařského průmyslu z okolí Nových Strašnic se pak vyvážely do přilehlé keltské Evropy. Keltové a Keltky do nich byli přímo zbláznění. Co si asi o tom mysleli Římané?



Nahoře návštěvníka upoutá barokní socha sv. Isidora Madridského s vrtulí na hlavě. Tento světec je patronem pilotů vrtulníků a provozovatelů telekineze čili přemísťování vzduchem na krátkou vzdálenost vlastní silou. (Ve skutečnosti je to patron rolníků, čemuž odpovídá atribut rýče, který drží v ruce a pod jehož ostří vytryskla voda z kamenité půdy, avšak chybí v záběru.)



Vydal jsem se pak na místo, kde byla hlava nalezena. Vzduch byl prosycen pachem kvetoucí řepky olejky neboli brukve a krajina vypadala jak brazilský fotbalový dres.



Cesta vedla novostrašeckou naučnou stezkou, jež vinula z velké části kolem oplocené obory Libeň. Prý tam žijí mufloni. Bylo teplo a ony ovce byly zalezlé ve svých doupatech. V době laténské, tedy někdy mezi 3. a 1. století před Kristem, tu místo výběhu pro muflonů rozprostíral keltský čtyřúhelníkový areál (v archeologii se jim podle německých nalezišť říká Viereckenschanzen), na jehož okraji nalezli Šlajchrtovi v roce 1943 slavnou hlavu. Ta byla pravděpodobně hozena do obětní šachty a předtím rituálně rozbitá, což mělo jakýsi magický význam. Byla nejspíš obětována podzemním čili chtonickým božstvům, jež v keltské mytologii měly zvláštní postavení a patřily k silám nejmocnějším a nejobávanějším.



A skutečně se cosi kousek od místa začalo dít. Nejprve jsem uviděl ropuchu, jež stála uprostřed cesty a hleděla na mě svým jantarovým okem. Uctivě jsem se jí uklonil a požádal, zda si ji smím vyfotografovat. Svolila a pak pomalým krokem odešla.

To však nebylo všechno. Ušel jsem pár metrů, když tu na mě odkudsi vyběhl tento lesní ďas, který se mi zprvu, když se ke mně blížil na svých trpasličích nožkách, jevil komickým, ale v okamžiku, kdy na mě začal dorážet a naskakovat, přičemž stále otevíral svou příšernou a nechutnou tlamu, začala se mě zmocňovat panika. Nejprve po dobrém a pak již naléhavě jsem jej žádal, ať svého počínání zanechá, přičemž jsem se zoufale rozhlížel, kde má majitele. Dokonce jsem snad i volal, čímž jsem ztrácel ve svých očích důstojnost. Avšak nikde nikdo a ďáblíka nešlo utišit. Tak jsem s touto mytologickou obludou došel až do Mšeckých Žehrovic, kde mé dnešní vyprávění končí.