Já jsem se k průvodu zařadil až na Karlově mostě. Myslel jsem, že se ta sebraná masa bude mnohem déle proplétat staroměstskými ulicemi a že třeba kus průvodu zabloudí a ty různé části se odpojí a budou se v tom labyrintu hledat, proto jsem nepospíchal. Když jsem však ve čtvrt na devět došel skrz Národní třídu, jejíž nezvyklé ticho rušil jen hluk z helikoptéry, jež se vznášela někde na řekou, na Betlémské náměstí, odkud měl průvod v osm hodin vyjít, nebyla tam ani noha a já začal mít strach, že třeba nikdo nepřišel. Vzal jsem to přes náměstí Anenské, kolem Divadla Na zábradlí, kde ve skřínce visí fotografie od Bohdana Holomíčka, odhaduju tak z letošního jara. Bohdan je - tedy byl - soused a jeden z jeho nejlepších kamarádů. A určitě nejstarší a nedůvěrnější služební dobrovolný fotograf. Hezká fotka... Ale ani tam nikdo nebyl.
Až když jsem vyšel na Mosteckou ulici, uviděl jsem, že směrem z Karlovy ulice kráčí rychlým krokem průvod na Karlův most, přičemž ten průvod jako by neměl konce. Prázdnota Starého města tedy byla způsobena tím, že průvod obsah ulic vysál a vcucl a celá ta masa byla nyní spořádaně vyplivována směrem k Hradu. Přišel jsem blíž a chystal se vhodně zařadit třeba nakonec. Průvod však stále nekončil. Τοho jsem využil k pozorování.
A bylo věru co pozorovat. Nechci, aby to znělo nějak nabubřele či elitářsky - koneckonců, já jsem zatím v tom průvodu nebyl, jsa v tu chvíli stále jen pozorovatelem -, ale bylo to jak když se tam sejdou samí sympatičtí lidé, kteří měli navíc na vysvědčení až tak do sedmé třídy samé jedničky. Nebo skoro samé. Byla to přehlídka takových těch tváří, se kterými by měl člověk hned chuť začít se o něčem bavit a byl by si jistý, že by to bylo zajímavé a k něčemu. Byly to obličeje lidí, ve kterých byl takový ten druh mírnosti, chytrosti a vlídnosti, který, jsem o tom přesvědčen, poznávali i oni v rysech toho, jehož tělo nyní vyprovázeli.
Byli to lidé, které když někde potkáte, máte většinou pocit, že je znáte nebo znáte aspoň jejich známé a víte, že oni to mají taky tak. Byli to lidé, na které máte chuť se spíš usmát, když vám šlápnou na nohu v tramvaji, protože si můžete být jisti, že oni se hned vtipně omluví. Byli to takoví ti lidé, u kterých předpokládáte, že rozumějí vtipu a sami je občas dělají. Byli to lidé, kteří by pravděpodobně zase šli do demonstrací, jaké byly ty před víc než dvaceti lety (nemyslím tedy jen ty vítězné v listopadu 89), jež se konaly právě pod jménem toho muže, s kterým se dneska loučili. Byli to takoví ti lidé třeba ze Škroupova náměstí z 10. prosince roku 1988, kde ten muž poprvé poloveřejně promluvil do diktafonu, ovšem s tím rozdílem, že buď byli nyní o těch třiadvacet let starší nebo, pokud jim těch třiadvacet je teď, by tam zcela jistě tehdy šli.
Byli to lidé, o kterých jsem si skoro jistý, že nejenže nekradou, netunelují, nekorumpují a neprovádějí neplechu většího typu, ale ani neodhazují pet-lahve, natož pneumatiky podél cest, neničí zeleň a neplaší ptactvo a třídí odpad a přispívají drobným obnosem na charitu různého typu a jsou pro cyklistiku a poznávací a šetrnou turistiku a jsou tolerantní a bez předsudků různého druhu a zajímá je svět, k němuž jsou otevření a nebojí se ho, protože to, že jsou Češi (taky tam byli Slováci a jistě další, taky jsem si všiml sympatické rodiny romské) neznamená nic jiného, než mají tuhle zemi rádi, ovšem neagresivním, otevřeným a vlídným způsobem, bez mindráků a paranoických představ, že tu zemi někdo ohrožuje, když tak jen zdejší obyvatelstvo a jeho jiní reprezentanti.
A i když by se asi ne každý označil za „pravdoláskaře“, tak zcela jistě jim to heslo nepřišlo blbé a mělké a falešné, ale rozuměli mu normálně a přirozeně, tak jak normální člověk ví, že je to lepší než opak. V tom si jistě rozuměli s tím, za nímž šli, byť s ním nemuseli o tom nikdy mluvit a ani se s ním nemuseli nikdy osobně potkat, ale v tom jim byl zcela blízký, jasný a srozumitelný. Aspoň tak se mi to jevilo.
A dále tvrdím, že se toho průvodu účastnily typově nejhezčí ženy a mladé ženy, které byly v těchto dnech v daném prostoru k zastižení. Nemyslím, že by to nutně byly sexbomby, ale byly to takové ty holky, do nichž se člověk zamilovával na střední škole a pak na ně po zbytek života se smutným úsměvem vzpomínal. Takové ty holky, které byly jak přitažlivé v těch věcech tělesných, tak se s nimi dalo kecat o knížkách, kterých často přečetly víc než vy. Myslím, že takové holky ten, za nímž teď šly, vždy jaksi přitahoval a líbil se jim, čehož se mladí intelektuálové snažili aspoň trochu využít, takže se mu snažili podobat. V ideálním případě to mělo jisté populační následky a plody těchto vztahů pak ani třeba netušily díky komu se to ocitly na světě. Tito mladíci a mladé slečny se toho průvodu jistě účastnily též.
Když jsem se tedy asi po půl hodině tohoto pozorování konečně zařadil, šel jsem v průvodu a co chvíli zdravil nějaké známé. Bylo to zvláštní, byť vlastně docela přirozené, ale vládla tam jaksi příjemná atmosféra, jako by ti lidé věděli, že ten, za nímž teď jdou, by nejspíš také extra netruchlil. Tedy všichni jistě truchlili a byli stále ještě zasaženi, ale nic nebylo tomu průvodu více cizí než nějaké sklony k patosu či sebedojímání. Nemluvilo se sice nahlas, natož aby někdo něco vykřikoval, ale – měl jsem ten pocit – že hlavní, co ty lidi spojovalo, byla důstojnost, uměřená hrdost a jistota, že člověk je tu správně, že ví, komu se tu vzdává hold a pocta. A že snad s tím to opravdu nekončí, protože si to lidé nesou v sobě a jsou rádi, že u toho mohli s tím člověkem kus života být.
Pak už jsem toho ovšem moc neviděl, stejně asi jako ostatní, neboť jsme stáli na tom svahu, jenž padá z prvního hradního nádvoří k Nerudově ulici. Všichni jsme jen tušili, že se někde směrem od Loretánského náměstí k arcibiskupskému paláci odehrává nějaký důležitý a komplikovaný vojensko ceremoniální obřad s koňmi. Z různých náznaků (čepobití, řízné povely, zvuky pochodujících bot) se dalo odhadovat, že to může být docela zábavný proces, který by se mohl tomu, jenž byl jeho objektem, i zamlouvat.
Slunce mezitím zašlo a obloha se zakabonila. Začalo studeně pršet. Vznešený Chopinův funébrmarš zněl již zcela blízko a pak dozněl i on. Ozval potlesk, který se rychle rozšířil po celém nádvoří. Za okamžik tleskal i ten, jenž by se myslel, že se na pohřbu netleská. Ale tleská! Na pohřbu možné ne, ale Václavu Havlovi ano.
Jako narcistní bonus sem ještě přidám laudatio, které jsem přečetl v říjnu 2008 při předávání Ceny Jaroslava Seiferta. Když jsem ho četl, seděl Václav Havel pár metrů ode mě, takže je to zaručeně text, který opravdu musel slyšet. Myslím, že ho docela překvapil.
Nazval jsem ho tehdy seifertovsky
Být básníkemVáclav Havel v jedné své mladistvé básni napsal: "Až se jednou stanu básníkem, což je má největší touha, pak spálím všechny své básně a nikdy už žádnou nenapíši." Čtenář, obeznámenější s literárním dílem letošního laureáta Ceny Jaroslava Seiferta, dobře ví, že své básně nespálil, neboť vyšly v prvním svazku jeho Spisů, což umožnilo i tuto citaci (strana 56). Nesplnění této hrozby či slibu lze interpretovat dvěma způsoby. Za prvé si možná nebyl zcela jistý, zda opravdu oním básníkem nyní již je, což si lze při laureátově zdrženlivosti a ostýchavosti lehce představit. A nebo si uvědomil, že není nutné každý přepjatý nápad či slib dovést do úplného konce. Bylo by to ostatně gesto poněkud nehavlovské, dosti cizí přirozenosti člověka, který má tak rád systém a pořádek: Cituji z posledního, tedy osmého svazku Spisů, strana 8: "Když pořádek, tak pořádek." Lyrické verše však Václav Havel ve věku, kdy mladý muž již nepíše básně pouze jaksi "pudově" a protože musí, skutečně psát přestal. Přestal však kvůli tomu býti básníkem? To, nikoli. Stal se jím totiž nyní již skutečně, tak jak si předpověděl, - tedy básníkem bez závazku psát básně, což je ideální stav básníkovy existence. Zbaven povinnosti projevovat se verši, mohl o to více působit jaksi celým svým básnickým bytím. To bylo - a je - založeno na velmi poetickém principu prosvětlování nijak zvláště veselé reality světa nadějí, odvahou a nesmíme zapomenout - humorem. Ve Václavu Havlovi se od začátku setkával intelektuálně založený analytik upadlých a zmechanizovaných forem společenského přežívání a fungování se snivcem s dobrodružnou a družnou povahou, mušketýrem odboje, nonkonformistou ducha, miláčkem žen a přítelem mužů. Anarchistická a individualistická část jeho básnického založení, o níž se již vyprávějí legendy, byla - a je - doplněna tíhnutím ke klasickému a dejme tomu národnímu pojímání básníka jako svědomí kolektivu a mluvčího utlačovaných, byť si z toho často dělal laureát legraci. Smysl pro absurditu a nonsens, uplatněný v jeho uměleckém, především dramatickém díle, byl v občanském životě vyvažován touhou po konání a jednání smysluplném a konstruktivním, což velmi dráždilo nekonstruktivní moc, která byla svou formou i obsahem dokonalým popřením všeho básnického. Uvrhla ho několikrát do vězení, což bylo jistě osobně nepříjemné, ale z hlediska potvrzení básnického charakteru vězněného nemohla ona moc udělat nic lepšího. Vytrvalost a důslednost, s jakou Václav Havel používal nástrojů poezie v dějinných procesech, ve kterých stál, se mu mu nakonec osobně, na rozdíl od národa, vymstily, i když toho jistě jako správný muž nelitoval a svou oficiální roli nesl statečně, s básnickým nadhledem. Řada jeho státnických činů v té době má rysy zcela magické a opět prozrazují jeho básnické založení: například těžko kdo jiný než básník, by mohl být garantem okřídleného milostného verše o lásce a pravdě, která musí... - ani to nejsem schopen jako nebásník doříci. Je typické, jak tento krásný idealistický verš dráždí osoby nebásnicky a nemúzicky založené, což je jen dalším důkazem Havlovy služby poezii. Václav Havel v jiné dávné básničce - nebylo mu tehdy ani 18 let - plánuje, že až bude velký a naučí se psát básně, napíše sbírku "Zpěvy šílence", protože básník musí být šílený, aby mohl psát básně a také proto, aby "skutečně pochopil, co jest to láska" (strana 41¨). Řekněme, že je to opět další polovičatě splněný slib: šílencem se naštěstí Václav Havel nestal a "Zpěvy šílencovy, pokud víme nenapsal." Když však jeho dílo, život a konání přeměříme v jednom celku, uvědomíme si, že skutečně za tím vším musí touha po pochopení toho, co je to láska. A copak se básník zabýval někdy něčím důležitějším? |
