PEŇÁS: Dortmund aneb Seppovy trenýrky

Vystoupil jsem z vlaku, vyšel před nádraží a hned jsem věděl, že aspoň o něčem napsat budu moci. Stála tam ohrada, z níž trčel panel oznamující, že tady vyroste museum německého fotbalu. Kdybych přijel o dva dny později, mohl bych být u toho, když tu 20. září starosta Dortmundu a ministerská předsedkyně Severního Porýní-Vestfálska klepali na základní kámen stavby. Ta má být hotová v roce 2014. To tam těch turistů asi bude jezdit víc.

Takto jsem hleděl aspoň na bilboard, na němž Sepp Maier tiskne ústa k zlaté sošce, přihlíží tomu Franz Beckenbauer a za nimi ten plešatý starší muž, to je trenér Helmut Schön - vedle Helmuta Schmidta a Helmuta Kohla třetí velký Helmut poválečného Německa. (Dodatečně jsem jsem byl upozorněn, že není. O koho se jedná však nevím...)  

Mistrovství světa v západním Německu v roce 1974 mě zastihlo v počáteční fázi mého fotbalového opojení, které skončilo s nástupem dospělosti. Nyní je mi fotbal spíše lhostejný, věnuju mu pozornost tak při těch mistrovstvích. Jako dítě jsem však fotbal miloval, znal jsem nazpaměť mnohé sestavy, odebíral jsem časopisy Stadion i Gól, vystřihoval si články a fotografie, jež jsem vlepoval do sešitů. To mistrovství před osmatřiceti lety, na kterém vyhráli západní Němci po finále se skvělými Holanďany, a výborní Poláci s Gregorzem Latem byli třetí, když porazili Brazílií, bylo první, které jsem sledoval. Takže něco jako první láska, dalo by se říct. Doposud si pamatuju na to okouzlení těmi tehdy dosti vlasatými fotbalisty s kotletami, kteří mi s odstupem let připadají o tolik sympatičtější než ti dnešní nagelovaní a pokérovaní panáci s milionovými gážemi.

Doposud si pamatuju na to okouzlení těmi tehdy dosti vlasatými fotbalisty s kotletami.

Západní Němci měli tehdy bezvadný tým, v němž zářili hráči Bayernu Mnichov:  jména jako Beckenbauer, kterému se pro jeho elegantní a dokonalý styl přezdívalo Kaiser, Gerd Müller, jenž kromě toho, že měl ty masivní kotlety, uměl vyvinout svým mohutným nožním svalstvem úžasnou ekvilibristiku na malém prostoru, takže tísněn i třemi obránci, dokázal zpracovat míč a téměř bez nápřahu vystřelit s obrovskou razancí na bránu. Nebo vlasatý Paul Breitner, který mi připomínal George Harrisona: právě Breitner při tom finále vyrovnával z penalty, kterou kopnul podobně frajersky, jako to o dva roky později provedl Antonín Panenka v Bělehradě Seppu Maierovi.

Maierovy dlouhé černé trenýrky byly asi prvním módním výstřelkem, který jsem si vynutil na mojí mamě, která mi je ustřihla z nějakého pyžama a obarvila na černo, neboť takové trenýrky se samozřejmě sehnat nedaly. Sepp Maier měl pro mé dětství i ten mimořádný význam, že mi pomáhal překonávat jistý pocit outsiderovství, který mi byl dán. Brankářem byli a myslím, že pořád jsou, v klukovském fotbalu hoši, kteří měli jednak sklony k introverzi a pak to byli ti, kteří se chtěli zahrát, k čemuž bylo nutné se nejdřív dohodnout. Jít do brány se totiž nikomu nechtělo, ale někdo to vzít musel. Tak jsem to bral většinou já: ne kvůli tomu, že bych byl zas tak submisivní nebo nedej bože horší útočník, ale protože jsem hlavně chtěl, aby se hrálo.

Utěšovalo mě však, že v bráně tehdy stáli dva tak úžasní muži, jako byl právě tento Sepp Maier – a pak náš Ivo Viktor, Germán a Slovan. Měl jsem je rád oba stejně a žádné nacionální napětí mi do toho nevstupovalo. Když hráli naši s Němci, samozřejmě jsem fandil našim, tedy Čechům a Slovákům – nesmím zapomenout na Maďara Kolomana Gögha -, kterých byla za trenéra Vengloše v národním družstvu většina, ale Němci ve mně nevzbuzovali žádné kmenové atavismy, protože jsem si jich vážil jaksi bez ohledu na to, že momentálně hrají proti nám.

Všechno, včetně těch dvou kostelů, je nově postavené.

Jednou jsem ovšem silně zakolísal ve svém přirozeném fotbalovém vlastenectví: to bylo při historicky asi největším výprasku naší reprezentace právě od Němců, v roce 1986, kdy se hrála na Strahově kvalifikace na mistrovství světa v Mexiku. Prohráli jsem po zoufalém výkonu 5:1! Němci, které trénoval právě Franz Beckenbauer, nás rozdrtili potupným způsobem. Já jsem se tehdy se svým gymnaziálním kamarádem Ivošem Keillwerthem (sám byl napůl Němec ze Sokolova) dostal velmi rafinovaným trikem na stadion: převlékli jsme se za zmrzlináře, vzali jsme si na sebe bílý plášť, snad jsme si sehnali i nějaký tác či co, prostě prošli jsme branou na stadion Evžena Rošického bez lístku a díky těm plášťům jsme se dostali na hlavní tribunu hned vedl lóže.

Podíval jsem se na ni a užasl. Kromě Husáka, který už tehdy byl myslím poloslepý, tam seděl snad celý ústřední výbor KSČ, funkcionáři, ti nejvyšší aparátníci, které jsem měl poprvé a naštěstí i naposledy možnost vidět takhle zblízka. Byl tam  Jakeš, který ještě ale nebyl generální, byli tam vrchní ideologové Vasil Biľak a Jan Fojtík, byl tam šéf pražské partaje Antonín Kapek a myslím, že si vzpomínám i na další, tehdy jsem ty jejich ksichty znal, doposud bych je poznal: Josef Kempný, Josef Korčák, Peter Colotka, Alois Indra... celý ten kolaborantský spolek. Pár metrů ode mě.

A jak nám ti Němci sázeli jeden gól za druhým, upadaly ty jejich plechové, šedivé, nicméně dobře zaopatřené držky do větší a větší pochmurnosti, stahovaly se do uražené grimasy a z jejich výrazů čišelo obrovské vzteklé nasrání. Takový debakl s jejich úhlavním nepřítelem, se západními Němci! A já, jak jsem sledoval jedním okem bezmoc našeho mužstva, a druhým to nasrání té asi nejhorší politické vrchnosti, co této zemi kdy v nových dějinách vládla, přesouval jsem své sympatie k tomu elegantnímu a bravurně hrajícímu a vypadajícímu mužstvu západních Němců, ale vlastně i k celé té zemi, která mi byla a vlastně zůstala příkladem vzorové demokracie: „zdařilé demokracie“ – die geglückte Demokratie.

Cítil jsem něco jako uspokojení, že demokratický stát, kterému se navíc tak skvěle vede ekonomicky, vyhrál nad blbou a šedivou policejní diktaturou, které vládnou tyto truchlivé ksichty a držky, kterým to patří. Nechtěl bych se zase něčeho takového dožít. Chvílemi na mě jde ale hrůza...           

Kdysi tam jezdila i tramvaj.

Oba, starosta Dortmundu i zemská předsedkyně, jsou z SPD. Sociální demokracie má tady, v kdysi tak dělnickém Porúří, tradičně silné postavení, ostatně jeden z velkých poválečných sociálních demokratů, Johannes Rau (1931 – 2006), byl z blízkého Wuppertalu. Než se v roce 1999 stal spolkovým prezidentem, byl tady v Severním Porýní-Westfálsku, nejlidnatější spolkové zemi, ministerským předsedou. A to celých dvacet let, od roku 1978 do roku 1998, přičemž to nebyly jen tak nějaké roky: celá oblast procházela ohromnou proměnou z těžkého průmyslu na něco jiného, což samozřejmě přinášelo velké sociální otřesy a pnutí.

Poprvé, ale ne nadlouho tady v poválečné éře nevyhrála sociální demokracie až v roce 2005, kdy ji voliči, především dělníci, drsně vytrestali za Schröderovu Agendu 2010, což byl projekt, který měl snížit nezaměstnanost v zemi o polovinu, ale jeho hlavní důsledkem byly sociální škrty na všech frontách. CDU měla skoro 45 procent, SPD 37, Zelení 6. Sociální demokracie nevyhrála v Severním Porýní-Vestfálsku o (v Německu se používá zkratka NRW) znovu ani ty další volby v květnu 2010, kdy ji těsně o jednu desetinu předběhla CDU, která přitom ztratila deset procent (CDU 34,6, SPD 34,5). Dva roky vládla SPD menšinově, pak se volilo v květnu 2012 předčasně, tady už SPD opět s přehledem zvítězila: SPD 39,1, CDU 26,3. Socdem tedy vládne se Zelenými, tou stabilně třetí nejsilnější stranou v západních spolkových zemích s výsledkem kolem 12 procent.

Předsedkyní zemské vlády je sympatická paní Hannelore Kraftová, spolu s Angelou Merkelovou u lidu nejoblíbenější německá politička. Představte si to: v Německu jsou nejpopulárnějšími politiky dvě docela rozumně se projevující paní. K volbám se navíc v Německu docela chodí, účast bývá kolem 70 procent. Zdařilá demokracie.  

Den byl nějak mlžnatě zatažený, ale nebylo dýmem z komínů, které už nedýmají, neboť slouží rovněž jako to muzeum.

Před necelými třemi lety, na jaře 2010 jsem napsal sloupek do tištěných LN, v němž jsem svůj obdiv k německému fotbalu i politickému systému projevil dosti zřetelně. Bylo to po jakémsi předvolebním sjezdu Paroubkovy sociální demokracie, který byl zakončený tragikomickým výjevem pódiového zpěvu písně Michala Davida. Jiří Paroubek je postava nyní spíše smutná než hrozivá, a sociální demokracie se možná přece jen trochu zkultivovala, aspoň v rámci našich možností, ale ta moje touha trvá dál.

Jmenuje Borussia, znamená to latinsky Prusko, Prušáci Dortmund, dobré, co?

Nyní už ale konečně k tomu Dortmundu. Z nádraží se vyjde nahoru po pár schodech a přijde na hlavní obchodní třídu. Tím  rovněž Dortmund trochu připomíná Brno. Pak už je to ale spíš jiné. Ona třída, která se jmenuje Kampstrasse je na rozdíl o Masarykovy v Brně kolmá a nevede na Svoboďák, ale jsou na ní dva kostely, které mají dlouhé a špičaté věže. Kdysi tam jezdila i tramvaj, ale teď z kolejí udělali dětské hřiště a z jedné tramvaje kavárnu. První je katolický a jmenuje se Sankt Petri a po asi dvou stech metrech se dojde k hlavnímu městskému chrámu, k evangelickému kostelu St. Reinoldi, pojmenovanému podle patrona města, sv. Reinoldu, jakémusi mnichovi z dob Karla Velikého. Kostel na tomto místě stojí od desátého století. Uvnitř je krásný gotický oltář. A tak dál.

Absence velkého rodáka nahrazují sochy městských obyvatel, třeba chlapa, jak naráží sud nebo muzikanta, jenž vylévá z trumpety močku...

Všechno, včetně těch dvou kostelů, je nově postavené. Dortmund, jako celé Porůří, ale skoro jako všechna města na západě, stejně jako na východě a severu Německa, zůstal po válce v troskách, z nichž ho bylo nutné znovu postavit. Starou tvář už těm městům nikdo nevrátil. Shořela i nejstarší kamenná radnice v Německu, postavená po roce 1240, kdy město lehlo poprvé významně popelem. Na jejím místě je obchoďák jako všude.

Ve středověku patřil Dortmund k významným říšským městům, byla tu císařská falc, kde se stavoval třeba Fridrich Barbarossa, když to tu objížděl. Později se Dortmund stal městem hanzovním a jeho bohatství dále rostlo. Po napoleonských válkách připadl Prusku, takže když se slavný fotbalový klub, v němž hráli i naše celebrity Koller a Rosický (to jsem se ale musel zeptat Ondřeje Štindla), jmenuje Borussia, znamená to latinsky Prusko, Prušáci Dortmund, dobré, co?

Někde jsou sochy nebo cosi na ten způsob, z některých tryská voda.

Někde jsou sochy nebo cosi na ten způsob, z některých tryská voda
Střed Dortmundu se nachází na mírně nakloněné ploše, takže když se jde od nádraží nahoru, lehce stoupáte. Jsou tam různě velká náměstí s novými domy, které sice moc krásy nepobraly, ale špatné také nejsou. Někde jsou sochy nebo cosi na ten způsob, z některých tryská voda. Absence velkého rodáka nahrazují sochy městských obyvatel, třeba chlapa, jak naráží sud, nebo muzikanta, jenž vylévá z trumpety močku. 

Tak jsem tak chodil tím mírně našikmeným městem, zašel jsem i do pěkného muzea Umění a kulturních dějin, kde jsem hleděl na obrazy a do vitrín, jak to obvykle člověk v muzeu dělá, dokud ho to nepřestane bavit. Den byl nějak mlžnatě zatažený, ale nebylo to dýmem z komínů, které už nedýmají, neboť slouží rovněž jako to muzeum. Sedl jsme na metro či spíš S-Bahn a odjel do Vestfálského parku, asi mě to táhlo k tomu stadionu, kde hraje Borussia. Došel jsem k televizní věži, které tu říkají Florian, neboť prý připomíná tulipán. Naštěstí výtah jezdil jen do šesti hodin. Bylo čtvrt na sedm. Oddychl jsem si, že tam nemusím. Fotbal se ten den taky nehrál. To jsem taky uvítal. 

To byla doba mužů jako Willy Brandt, Helmut Schmidt, Johannes Rau..

(I tento článek vznikl díky laskavé spolupráci letecké společnosti Germanwings, která autora dopravila domů.)