8. května 2017 11:30 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEROTTINO: Macron není de Gaulle, ale jeho vítězství může změnit mnohé

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 41Diskuse
Nový prezident před svým děkovným projevem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nový prezident před svým děkovným projevem. | foto: Reuters

PRAHA Francii poznamenala další „průlomová“ volba. Zasadit současnou volbu do historického kontextu nám umožní získat patřičný odstup. Navzdory tomu, co se již objevilo, Emmanuel Macron nemá legitimitu, kterou získal Charles de Gaulle volbou v roce 1965, a je naprosto scestné srovnávat nesrovnatelné.

Jeho zvolení se také nedá srovnat s Francoisem Mitterrandem a vskutku průlomovou volbou v roce 1981. Průlomové je spíše to, že se do Elysejského paláce dostal mladý, před několika lety zcela neznámý člověk.

Musíme si ale uvědomit, že kandidát Macron dostal v prvním kolem poměrně nevýrazných 24 procent (silný kandidát obvykle počítá spíše s 35 až 40 procenty, pro srovnání v roce 1965 získal Charles de Gaulle 45 procent).

Konečný výsledek zisku dvou třetin hlasů je, možná paradoxně, nejednoznačný: značí to totiž, že druhé kolo voleb nebylo „normální“, protože Emmanuel Macron měl proti sobě kandidátku Národní fronty, tedy krajní pravice, která je sice na vzestupu, ale jejíž výsledek budí značné obavy u demokratů.

Ale koneckonců, je to vše jedno. Za týden bude inaugurace nového prezidenta, který oznámí nového premiéra, následně vládu, a už v tomto týdnu se bude řešit nová strana (možná nové „hnutí“), která bude mít těžký úkol vyhrát poslanecké volby (11. a 18. června).

Zatím se ví, že Emmanuel Macron slíbil mix: na kandidátkách má být polovina žen a polovina lidí z občanské společnosti. Dokonce se možná nejedná „pouze“ o zastoupení na kanidátkách, nýbrž o složení poslanců. Jak toho dosáhne, není stále jasné, stejně tak jako není jasné, kdo stojí za ním.

Francouzský prezident Emmanuel Macron.
Nově zvolený francouzský prezident se svou ženou.

Pravda je, že vítězství ve volbách může změnit mnohé. Poslanecké volby jsou totiž tak blízko prezidentským volbám právě proto, aby jejich výsledek byl ovlivněn výsledkem prezidentských voleb, aby vítěz dostal většinu (prezidentův tábor mobilizuje, poražení se nedokáží semknout). Tato velmi jasná logika však nemusí platit automaticky.

Uvidíme, jak nakonec bude vypadat Národní shromáždění po volbách. Může se totiž také stát, že nově zvolený prezident nedostane většinu (měsíc před volbou nemá jasné kandidáty, nemá organizaci, která jim zajistí zázemí, dokonce ani název či logo).

Kohabitace nebo pat

Pokud tomu tak bude, pak není jasné, zda vůbec budeme v situaci kohabitace: výsledek může být volební pat a tím pádem to nebude ani „normální situace“, ani kohabitace (jasná opoziční většina, která podporuje opoziční vládu, opoziční vůči prezidentovi).

Nechme se překvapit. Otazníků je totiž více: jak budou reagovat „tradiční strany“ a jejich voliči, zjm. pravicoví Republikáni, kteří mají potenciál na lepší výsledek. Socialisty čeká buď „cesta pouští“ nebo dokonce obnova, což naznačuje nejen slabý výsledek Benoit Hamona, ale hlavně vlna odchodu směrem k Macronovi.

Ale co Národní fronta, která se má přeměnit ve „stranu vlastenců“ a těžit z výsledku Marine Le Penové ve druhém kole, přičemž její skutečná „volební hodnota“ je spíše pětina voličů (to, co dostala v prvním kole)?

Poslední neznámá je voličstvo Jean-Luca Mélenchona. Ten je také spíše kompozitní než jednoznačný. Tzv. Nepoddajná Francie má opět několik dnů, nanejvýš týdnů, aby se dala dohromady, vybrala a podpořila kandidáty, kteří budou schopni se opřít o výsledek Mélenchona. A ani zde není výsledek předvídatelný.

Silácké projevy (o vítězství jednoho či skoro vítězství druhé) nám nesmí skrývat komplexnost situace, ani to, že pokud skutečně jde o schopnost vládnout, pak nelze jinak než si počkat na výsledek poslaneckých voleb, a nutno si také uvědomit, že se občas volební výsledek může velmi rychle změnit v sociální nepokoje, zejména, když se nebere v potaz různorodost volební podpory.

Nezapomeňme ale, že Macronův výsledek je dílem mnoha nahodilostí, zejména rozhádanosti socialistů a tvrdohlavosti pravicového kandidáta Francoise Fillona, jehož kauzy znamenaly jeho volební pád. Ale rovněž i propad současného prezidenta Francoise Hollanda, bez kterého by se Emmanuel Macron tak rychle a vysoko nedostal. Zda to je skutečně jiné nebo v kontinuitě předchozího (politika, elity, struktury), se teprve ukáže v následujících letech.

„Autor je vedoucím katedry politologie na Institutu politologických studií FSV UK“

MICHEL PEROTTINO
  • 41Diskuse