Bylo by iluzorní očekávat, že by hongkongské úřady s Pekingem v zádech kývly na hlavní požadavek demonstrujících: svobodný výběr kandidátů pro místní volby a tedy i svobodné hlasování jako takové. Čínským vůdcům je jasné, že tento „mor demokracie“ by se mohl rozšířit i po zbytku čínské pevniny, přinejmenším formálně stále komunistické.
A navíc je nerušil ani nikdo ve světě: politika nevměšování se, která je módní i u velké části české vládnoucí garnitury, tak slavila svůj hořký triumf. Problém tak stačilo vysedět – respektive z vládních kanceláří čekat, až si to odsedí demonstranté na ulicích.
    |
Jakkoliv můžeme mít odpor k různým „okupačním“ protestům jakožto ke kvazianarchistickým akcím, demonstrace v Hongkongu byly něčím trochu jiným. A marginalizovat je nemůže ani to, že šlo jen o malinkou část Číny, navíc část autonomní, kde stále doznívá britský koloniální duch. Šlo o vzpouru proti vedení země, která je stále bohatší a silnější, ale také autokraticky řízená se sklony k militarismu a nacionalismu. Neboli stále nebezpečnější.
Mnozí z protestujících doufají, že demokratické vzedmutí Hongkongu nebylo ojedinělé a nevyhaslo. Těžko říct. Po protestech na pekingském náměstí Tchien-an-men v roce 1989 nastal mnohaletý útlum, jakási normalizace po čínsku. Tehdy si vládnoucí úřady pomohly brutálním zásahem s tanky. Nyní v Hongkongu stačilo nechat demonstranty, aby se unavili. A využít nevměšování se.
