Možná ne o sto procent procent, ale určitě o hodně. Omluvy a přiznání z úst zdejších politiků jsou pořád ve srovnání s výmluvami a mlžením v defenzívě, potud je Grossův počin chvályhodný. Ať už jde o zpytování, že jako premiér pohořel, anebo pak zvlášť, jak si přilepšil nečistým způsobem – neprůhledným pořízením bytu či až příliš krystalickým zbohatnutím na obchodování s akciemi Moravie Energo.
Ani devět let po odchodu z politiky ale Gross na politický slovník zcela nezapomněl. Když přiznává, že prostě lhal, tak slovy „Nemluvil jsem úplně otevřeně“, „Zamotal jsem se do polopravd a lží“ a maximem je pak nejspíš výrok „Nemluvil jsem pravdu“. A šlo by jít v kritice ještě dál: je jeho dnešní tvrzení o placení bytu z poslaneckých náhrad opravdu věrohodnější, než někdejší historky o penězích od strýčků? Anebo jde jen o snahu zamést stopy, případně poškádlit nynějšího šéfa vlády i strany Bohuslava Sobotku, který se k realitnímu využívání náhrad již dříve přiznal? Anebo to má jen zapadat do Grossova podprahového zdůvodňování, že „to tak dělají všichni“? A když Gross přiznává, že zbohatnutí na akciích nebylo tak úplně košer, tak proč ty peníze nevrátí?
To už ale zacházíme do extrémů. Už samotný pohled na dnešního kajícného Stanislava Grosse ve srovnání s tím seběvědomým, namyšleným a bohorovným premiérem-rychlokvaškou je svým způsobem očistný. A jeho přiznání a omluva jsou asi maximem, co od něj můžeme čekat. A není to úplně málo. Zvláště, pokud o přes zjevnou katarzi zůstává bývalý premiér u grossovského vidění světa, což lze srhnout jeho vlastními slovy: „Jsem přesvědčený, že se nemám za co stydět.“
