Dvojí ruské zdůvodnění je pochopitelně záměrem. Tím prvním chtěl autor říct, že to prostě není česká liga, ale zahraniční. A jistý problém s identitou má ostatně i klub HC Lev Praha, který má hradecko-popradský rodokmen, navíc částečně přepsaný do azbuky. A to druhé „ruská“ znamená, že to je liga právě ruská.
Navzdory ideálům olympismu sport nejde politických stínů zbavit, koneckonců je – pokud budeme parafrázovat Carla von Clausewitze – jistým pokračováním válečnictví jinými prostředky. A v našich reáliích to u hokeje platí dvojnásob, ve spojení s Ruskem (respektve dřív Sovětským svazem) možná trojnásob. Masové pocity alespoň chvilkového zadostiučinění po srpnové okupaci při vítězství nad „sbornou“ jsou nedílnou součástí našich dějin i pro ty, co to nezažili.
ČTĚTE TAKÉ: |
Stejně tak má i leckterá sportovní soutěž svůj přesah, dejme tomu kulturně-politický. Například to, že Izrael je součástí systému fotbalového mistrovství Evropy, není proto, že by se na Blízkém východě nehrál fotbal...
Nynější zjitřená atmosféra kolem Ukrajiny, které odkryla ruskou duši v plné její širokosti, samozřejmě dává jiný rozměr i ostatním sférám moskevského vlivu, hokejovou KHL nevyjímaje. Bylo by nespravedlivé dělat z českých hokejistů, kteří se této soutěži upsali, zrádce. Ostatně své si tam odbruslil i takový Jaromír Jágr. Je to jejich zaměstnání. Ale prostě to, že se de facto ruská liga hraje v Praze, je něco divného. A ještě v 90. letech i nepředstavitelného. Na tom nezmění nic ani to, pokud teď Lev přitáhne do pražské O2 areny plné ochozy. Kdyby se to alespoň nejmenovalo Gagarinův pohár...
