Tou obvyklejší reakcí asi je provolání typu „to je tedy strašné“. A následuje spousta vysvětlujících, či omluvných důvodů – bylo hezky a lidi prchli z města pryč, bylo to ve špatném termínu, voleb je teď habaděj, finalistky (jedna za zelené s podporou ČSSD, druhá za ANO) byly pro mnohé voliče neprůchozí ani při použití osvědčené hlasovací metody horšího zla...
ČTĚTE VÍCE K TÉMATU: |
Pak je tu přístup pragmatičtější, či řekněme cyničtější. Nízká volební účast nás nemusí vzrušovat, hlasující jsou vždycky vzorem populace. Neboli je jedno, jestli jich přijde k volebním urnám něco přes sedm tisíc, jako o víkendu na Praze 10, nebo desetkrát tolik. A svoji volbu vlastně dávají najevo i ti, co nehlasují. A jelikož dojít těch pár bloků do volební místnosti nikoho nezabije, tak si holt pak nemůžou stěžovat.
Pokud zůstaneme u toho, že to přeci jen není úplně v pořádku, můžeme přemýšlet třeba o tom, jestli horní komoru parlamentu trošku nepřestavět. Například neudělat z ní sněm, kam by své zástupce posílaly jednotlivé kraje – ostatně něco podobného funguje i některých okolních zemích. Neměla by to být změna uspěchaná, ale dobře promyšlená. Za pár let uplynou od prvních senátních voleb dvě dekády, což už je dostatečný čas pro nějakou rekonstrukci.
Pak jedině zbývá buď čekat, že se to s účastní zase zhoupne opačným směrem (ono už klesat není moc kam), anebo se s tím prostě smířit. Ostatně, přináší to i leckterá pozitiva. Odevzdané volební lístky jsou sečteny brzo, zvyšuje se pravděpodobnost dramatických soubojů s postupně se měnícím pořadím (jak teď na Praze 10) a dovádí se k dokonalosti demokratický ideál „každý hlas rozhoduje“.
A mimochodem, v prvním senátním klání v roce 1996 přišlo k volbám na Praze 10 necelých 47 procent voličů. Tedy šestkrát víc, než teď o víkendu...
