S tím, že takový „apokalyptický scénář“ nepovažuje za pravděpodobný. To zní pochopitelně hezky, protože ničivou válku, která by navíc dost možná překročila ukrajinské hranice, si asi přeje málokdo.
Jenže je tu malá potíž: na Ukrajině už se válčí. A prokazatelně i s ruskou účastí, neboli s Putinovým vědomím. A pak je tu další, možná ještě větší potíž. Vláda v Kyjevě a s ní potažimo i Západ jsou dneska do značné míry odkázáni na to, co Putin (Moskva, Rusko...) chce, či nechce. A co považuje za výhodné.
Prozatím to spíše vypadá na udržování konfliktu v běhu, anebo alespoň zakonzervování bojů ve stavu označovaném jako fait accompli. Neboli, co kdo dobyl (tedy proruští povstalci, z hlediska vládních sil to vždy bude ztráta), to mu zůstane. Kyjev se Západem budou sice protestovat, ale na víc se nezmůžou. A časem se s tím smíří, doufá Putin po abcházské, jihoosetské či podněsterské zkušenosti. Zvlášť pokud kalkuluje s jejich oprávněným strachem z opravdu velké války. Jak jinak číst jeho další vyjádření: „Nikdo nechce na periferii Evropy konflikt, zvláště ne ozbrojený.“
Nemá cenu Putina démonizovat, ani pro něj určitě není válka volbou číslo jedna. Jenže bohužel tou není ani úplný klid zbraní. Nahoře v seznamu dlí snaha o udržení ruského vlivu v „blízkém zahraničí“, byť i za cenu latentních konfliktů. A dokud se to nezmění, anebo se neobjeví výhodnější varianta, bude hřejivý pocit z jakkoliv hezky znějících slov přicházejících z Kremlu jen pomíjivý jako první jarní slunce.
