Bylo to velice riskantní rozhodnutí – koneckonců v těchto chvílích zůstávají po všech podpisech a stiscích rukou kohouty stále ještě zavřené. Nicméně je stále živá možnost, že Topolánkovo úsilí nezkrachuje a obnovení dodávek nebude muset vyjednat někdo z ranku kancléřky Merkelové. Proč vlastně?
Jeden důvod je, že se do toho nikdo jiný nehrnul. Do vyjednávání příměří v Gaze se cpe kdekdo, neboť západoevropské publikum je silně propalestinské. Plynová krize naproti tomu poutá v tamních metropolích zájem úměrný jejich závislosti na ruských dodávkách, tedy relativně malý. A potom, stát se arbitrem v temné spleti rusko-ukrajinských obchodů nikdo příliš netouží. Takže ať si to ti Češi klidně zkusí, řeklo si jistě mnoho unijních hráčů.
Na druhou stranu bylo do neúspěchu našeho předsednictví investováno nemálo politického kapitálu. Pravověrní eurofilové potřebovali nejen démonizovat Klause a jeho názory, ale taky dokázat, že malá země nemůže úspěšně řídit unii. To by pro ně bylo další potvrzení, že potřebujeme Lisabonskou smlouvu, která rotující předsednictví ruší. V případě jednání s Ruskem pak jistě leckdo vyhlížel zadostiučinění, že zemi, která prosazuje vůči této mocnosti razantnější politiku, v Moskvě nikdo ani nezvedl telefon. Lidé ochotní nám mydlit schody tedy nescházeli.
A nebyli bychom Češi, kdyby se k nim nepřidal vůdce opozice. Paroubek to měl s kritikou lehké – jeho příznivce diplomacie moc nezajímá a nedá moc práce je přesvědčit, že premiér, který zavedl zdravotní poplatky, určitě vede špatně i jednání za unii.
To, že Paroubek považoval za nutné včera pochválit aspoň Topolánkovu koncovku, dokazuje ovšem, že si vláda nevedla tak zle. Ono se taky špatně kritizuje zleva, když Putin řekne Topolánkovi, že „dokázal nemožné.
Jeden důvod je, že se do toho nikdo jiný nehrnul. Do vyjednávání příměří v Gaze se cpe kdekdo, neboť západoevropské publikum je silně propalestinské. Plynová krize naproti tomu poutá v tamních metropolích zájem úměrný jejich závislosti na ruských dodávkách, tedy relativně malý. A potom, stát se arbitrem v temné spleti rusko-ukrajinských obchodů nikdo příliš netouží. Takže ať si to ti Češi klidně zkusí, řeklo si jistě mnoho unijních hráčů.
Na druhou stranu bylo do neúspěchu našeho předsednictví investováno nemálo politického kapitálu. Pravověrní eurofilové potřebovali nejen démonizovat Klause a jeho názory, ale taky dokázat, že malá země nemůže úspěšně řídit unii. To by pro ně bylo další potvrzení, že potřebujeme Lisabonskou smlouvu, která rotující předsednictví ruší. V případě jednání s Ruskem pak jistě leckdo vyhlížel zadostiučinění, že zemi, která prosazuje vůči této mocnosti razantnější politiku, v Moskvě nikdo ani nezvedl telefon. Lidé ochotní nám mydlit schody tedy nescházeli.
A nebyli bychom Češi, kdyby se k nim nepřidal vůdce opozice. Paroubek to měl s kritikou lehké – jeho příznivce diplomacie moc nezajímá a nedá moc práce je přesvědčit, že premiér, který zavedl zdravotní poplatky, určitě vede špatně i jednání za unii.
To, že Paroubek považoval za nutné včera pochválit aspoň Topolánkovu koncovku, dokazuje ovšem, že si vláda nevedla tak zle. Ono se taky špatně kritizuje zleva, když Putin řekne Topolánkovi, že „dokázal nemožné.
