Existovala ale ještě jiná úvaha, která vnímala státní pomoc jako svého druhu pojištění zemědělské produkce v zájmu nás všech (a proto hrazené z veřejných peněz, to jest, z peněz nás všech). Podle této úvahy bylo volání ovocnářů po státní pomoci na místě, protože řešení čistě privátním pojištěním by nefungovalo: pokud by průměrný zdejší ovocnář měl být plně pojištěn proti rizikům jarních mrazů (a dalším takovým rizikům), byl by schopen se v tomto odvětví dlouhodobě udržet s nějakým přiměřeným ziskem jen při tak vysoké ceně jablek, že český spotřebitel by česká jablka přestal kupovat.
Státní pomoc pěstitelům s pomrzlou úrodou se tudíž dá vnímat jako cena, kterou musíme zaplatit my všichni za to, abychom si v Česku obor pěstování jablek vůbec udrželi. Zachování existence tohoto oboru se může hodit v případném budoucím scénáři, kdy na země obchodující s Českem dopadne nějaký šok, který zkomplikuje dodávky jablek od nich (viz dopady, které na mezinárodní obchod měl příchod koronavirové pandemie nebo uvíznutí kontejnerové lodi v Suezském průplavu).
Protichůdná řešení
Stručně řečeno, státní pomoc ovocnářům se dá vnímat jako cena za aspoň částečnou jablečnou soběstačnost. Vláda pěstitelům skutečně pomoc přiklepla. Nepřímo tak potvrdila, že udržení určité úrovně soběstačnosti Česka v pěstování ovoce je žádoucí, přičemž se nejspíš bere jako samozřejmost, že v případě špatné úrody jablek mimo Česko budou čeští pěstitelé s českými spotřebiteli „solidární“ – cenu jablek, v tu chvíli nedostatkových, nevyženou v Česku příliš vysoko.
Obavy se naplnily. Sadaři měli kvůli mrazu jen třetinovou úrodu, byla vůbec nejnižší za posledních 100 let |
Pro účely tohoto textu je důležité zejména to, že přednost dostala soběstačnost na úrovni úzce české, nikoliv na úrovni vyšší, celoevropské. Nikdo nezvažoval možnost ušetřit české veřejné peníze tím, že necháme nepojištěné české pěstitele jablek zkrachovat, a napříště budeme o to víc jablek dovážet z jiných evropských zemí, přestože je tam pěstování této plodiny možná méně rizikové, a tedy finančně efektivnější.
Přednost tak dostala varianta dražší, ale bezpečnější z hlediska zachování ovocnářských kapacit v Česku, a tedy z hlediska dostupnosti jablek pro českou populaci i po případném úderu šoku, který by bránil dovozu z ciziny.
Nyní udělejme ostrý střih a přenesme se do horké současnosti a do zcela jiného odvětví. Velmi čerstvé je vládní rozhodnutí uzavřít smlouvu o rozšíření dukovanské elektrárny o další dva jaderné bloky s firmou KHNP, nikoliv s francouzskou EDF.
Základní dilema ohledně soběstačnosti tady bylo podobné jako u jablek, jen posunuté o jednu úroveň výš: volba KHNP byla oproti EDF variantou dle oficiálních informací levnější. Byla ale zároveň rizikovější z hlediska dlouhodobého zachování schopnosti Evropanů budovat jaderné elektrárny, a tedy z hlediska schopnosti Evropy využívat energii z jádra i po případném šoku, kterým může být třeba změna politického režimu v zemi původu firmy (tady předpokládám, že k nějaké vážné geopolitické rozepři dojde spíš mezi Evropou a Jižní Koreou než uvnitř samotné Evropy).
Vláda podepsala smlouvu s Korejci o dostavbě Dukovan |
Česko tak zvolilo v daných dvou dilematech navzájem protichůdná řešení: u jablek vítězí zachování určitého stupně (drahé, ale české) soběstačnosti, kdežto v případě Dukovan jsme možnost přispět k (drahé, ale evropské) soběstačnosti poslali k vodě.
Svět méně přátelský než dříve
Malá snaha udržet při životě evropské know-how pro stavbu jaderek naznačuje, že potřebné „evropské“ myšlení prostě nemáme v krvi (aspoň zatím): pro účely úvah o soběstačnosti jako bychom dělili zeměkouli pořád ještě spíš na samotné Česko, v jehož rámci ve vzájemnou solidaritu v případě úderu šoku věříme, a pak celý zbytek světa, kde si takovou solidaritou už tolik jisti nejsme, a to včetně zbytku Evropy.
Je jasné, že dokonalá soběstačnost ve všech důležitých oblastech života od potravin přes energie a léčiva až po zbraně by byla nesmírně drahá i pro velké země a je nemožná pro menší země, jako je Česko. Zajištění jakés takés soběstačnosti na celounijní úrovni je pro nás jednodušší. Než ale začneme takto spoléhat na EU jako celek, musíme si nejdřív být jisti, že po příchodu šoků můžeme od zbytku Unie očekávat stejnou solidaritu vůči obyvatelům Česka, jakou očekáváme od sebe my sami navzájem. Není ovšem pochyb, že stejně přísným požadavkem se ve svém rozhodování o ochraně národních versus evropských kapacit řídí i jiné země EU.
Ruská invaze na Ukrajinu, nástup Donalda Trumpa, postoje čelných představitelů Maďarska a Slovenska, rostoucí ekonomická moc Číny a podobně – to vše činí svět kolem nás méně přátelským než v minulosti. Výčet oblastí mezinárodních obchodních vztahů, kde budeme muset kompromis mezi efektivností a soběstačností na národní nebo unijní úrovni pracně hledat, se tak oproti minulosti bohužel výrazně rozšířil.
