Své zkušenosti s hromadným sběrem podpisů si troufám označit jako poměrně rozsáhlé. Začal jsem s ním totiž už v sedmé třídě základní školy. Konkrétně to bylo na půdě ZŠ Nerudova 9 v Českých Budějovicích. Stal jsem se tehdy vůdcem Velké bačkorové revoluce. Že jste o ní ještě neslyšeli? Stejně jako mnoho revolucionářů před námi jsme se postavili do očí bijící nespravedlnosti. Jak plyne z názvu, týkala se bačkor. Učitelky jim ovšem říkaly spíše přezuvky.
Ve škole bylo zvykem je nosit během dne. Myslím teď samozřejmě bačkory, ne učitelky. Šatny s botami a kabáty zabíraly suterén školní budovy. Ta byla zároveň propojená chodbou se školní jídelnou. Jídelna měla vlastní dveře ven na ulici.
Marketing jako hra. Jak na to ukážou v Praze odborníci z celého světa |
Jako nejlogičtější řešení se proto nabízelo vyrazit na oběd přes šatnu. Člověk se přezul a vzal si věci. Jakmile se mu podařilo nějak zbavit jídla, mohl útroby neblahého vzdělávacího ústavu rychle opustit. Jednoho dne ovšem vydalo jeho vedení nové nařízení.
Víc podpisů než dětí
Do jídelny se muselo chodit v bačkorách. Znamenalo to, že člověk strávil ve škole čas navíc. Co může být horšího? S několika spolužáky jsme proto proti němu rozjeli naši revoluci. Podpisy jsme sbírali o přestávkách na papír. Shromáždili jsme jich, tuším, něco okolo pěti stovek. Mám podezření, že jejich počet dokonce převyšoval celkový počet žáků.
Zapomněli jsme totiž kontrolovat, jestli se někdo nepodepsal dvakrát. Užili jsme si pravé revoluční atmosféry. Učitelky ovšem naše povstání smetly ze stolu. Co víc, museli jsme absolvovat nepříjemný pohovor v ředitelně.
Jeden z argumentů, proč měla být naše akce špatně, mělo být složení signatářů. Sbírali jsme podpisy i na prvním stupni. Mladší děti od první do páté třídy ale prý nemohly komplikovanému bačkorovému problému rozumět tolik jako starší.
Další rok jsem odešel na gympl. Časem jsem se z veřejného života stáhl. Asi jsem podepsal několik peticí, které jsem sám neorganizoval. Ve srovnání s tou ze ZŠ Nerudova 9 byly všechny už jen slabota. Dopadly však víceméně stejně. Postupně jsem na podepisování zanevřel.
Znovu petičníkem
Považuji se do značné míry za anarchistu. Ke státu mám nedůvěru, ať už je u vesla kdokoliv. Vlastenectví je mi cizí. Kde se člověk narodí si nevybírá. Identifikovat se s nějakou zemí či národem mi připadá jako nesmysl. Co vůbec ten národ je? Podle stejného klíče by se mi mělo zdát pošetilé se za kroky nějakého státu stydět. Politika pro mě většinou končí vhozením volebního lístku do urny.
S nástupem současné vlády jsem ale svoje postoje přehodnotil. Poprvé to bylo kvůli snahám dosadit bizarní postavičku Filipa Turka na ministerský post. Připojil jsem se k petici na podporu prezidenta v jeho rozhodnutí zjevného nacistu do funkce nejmenovat.
Život jako videohra. Dost možná si denně hrajete, aniž to vůbec tušíte |
Minulé úterý jsem podepsal i petici zestátnění České Televize a Českého rozhlasu. Sám si sice myslím, že současné uspořádání veřejnoprávních médií se částečně přežilo. Dělení na Českou tiskovou kancelář, Českou televizi a Český rozhlas přestává dávat smysl. Všechny tři zmíněné instituce už dlouho produkují jak text, tak video i audio.
Současné reformy však vnímám jako pokus o ovládnutí dvou z nich konkrétní vládní garniturou. Pokouší se nasměrovat Česko k systému, který po nedávných volbách pracně rozebírají Maďaři. O akci Milionu chvilek však v dnešním sloupku píšu z jiného důvodu.
Zapojení gamifikace
Petiční web Ruce pryč od médií má zajímavý prvek. Přiděluje každému signatáři jedinečné číslo. Například moje je 8171. Na jeho základě pak petice vygeneruje samostatnou stránku. Tu může daný uživatel dál sdílet jinde na internetu. Třeba adresa té mojí je ruceprycodmedii.cz/r/8171 .Když na odkaz kliknete, zobrazí se vám podpisový formulář.
Pokud ho vyplníte, odešlete a ověříte, započítá se mi váš podpis do kolonky Počet přivedených v celkové tabulce. Zjevně to má lidem dávat pocit osobního vlivu. ( „Přisvědčil jsem pět dalších!“).
Nenápadní, ale nepostradatelní. Bez mořských okurek by se korálový útes rozpadl jako škola bez školníka |
Seznam všech podpisů i užší výběr se pak dá podle počtu přivedených seřadit. Uživatelé mohou mezi sebou závodit. Je to vcelku známá strategie.
Pokud jsem četl, označuje se jako mgm (member get member, člen získá člena). Používají ji třeba banky. Určitě jste se s ní už setkali:
„Když nám seženete tři nové klienty, přistane vám na účtu bonus.“
Podobný program mívalo i online úložiště Dropbox. Za nové přivedené uživatele přidělovalo místo navíc. Obecněji jde o příklad gamifikace. Znamená to nasazování prvků z her a videoher ke zvýšení a udržení zájmu o nějakou věc. Důvěrně ji znají třeba uživatelé aplikace na učení jazyků Duolingo.
V případě politické petice mi ale gamifikace připadá nešťastná. Odpůrci totiž mohou namítnout, že odvádí pozornost od uživatelů od jejího obsahu ke sbírání bodů. Místo snahy něco změnit může působit jako reklamní kampaň. Chvilkařská revoluce tak riskuje, že skončí jako ta naše bačkorová.
