Teď už víme, že pan Fiala se rozhodl rychle a nejenže nejmenší vládní stranu nedrží, ale velmi „nefialovsky“ ji postavil před dvě špatná rozhodnutí: poníženě zůstat, nebo uraženě odejít. Na profesora slušňáka docela majstrštyk.
Byl to podraz, pan premiér nás vykopl z vlády, reagovali Piráti na Fialu |
Když v pondělí ráno přicházel Ivan Bartoš za premiérem se svými požadavky, vypadalo to na první pohled takřka absurdně: Bartoš prohrál dvoje volby za sebou (a z těch předchozích si přinesl jen čtyři poslance). Musel s celým předsednictvem rezignovat na stranické funkce a teď, místo aby pokorně zpytoval svědomí někde v koutě jablonecké knihovny, vyhrožuje premiérovi a požaduje od něj desítky miliard. Změnila se celá vláda v loď bláznů, že s Bartošem tohle absurdní divadlo hraje? Ale první pohled, jak známo, obvykle mate. Bartoš věděl co dělá, a neměl úplně marné karty.
Petr Fiala měl i dobré důvody Bartošovi vyhovět - i když nakonec našel ještě silnější důvody, proč se s ním rozejít.
Zbytečné hlasy
Připomeňme: pirátská strana dostala tři ministerstva, včetně postu místopředsedy vlády, i když disponuje pouhými čtyřmi poslanci. To je třeba ve vztahu k poslancům STAN (4/33) či ODS (6/34) skutečně komické, a to i když připomeneme specifickou a „nespravedlivou“ kroužkovací hru z října 2021. Piráti dostali víc i než Bursíkovi zelení v roce 2006, kdy urvali taktéž tři posty při pouhých šesti poslancích. Připomeňme však, že tehdy je premiér Mirek Topolánek nezbytně potřeboval k dosažení vládní většiny.
Jenže koalice Spolu & STAN žádné pirátské poslance nepotřebuje, sama disponuje na české poměry slušnou většinou 104 hlasů.
Piráti jsou ve vládě proto, že chtěli vládnout a protože premiér chtěl, aby v ní seděli.
Za všechno může Bartoš aneb o hodném premiérovi a neschopném Pirátovi |
Petr Fiala hned po volbách moc dobře věděl, že kdyby Piráti zůstali v opozici, získávali by nezadržitelně hlasy zklamaných vládních voličů. I to byl důvod, proč „nepotřebným“ Pirátům pustil ona tři ministerstva. Tato strategie mu dlouho perfektně vycházela: vláda je sice extrémně neoblíbená, ale v průzkumech preferencí se to projevuje jen málo. Velká část voličů pětikoalice je z fungování Fialova kabinetu otrávená, ale tento sentiment je nepřiměje volit Babiše, Okamuru či Konečnou.
Zopakujme: vládě podle posledních dat důvěřuje 24 procent občanů, ale součty preferencí pro vládní partaje jsou výrazně vyšší (zhruba okolo čtyřiceti procent).
A jsme zpátky u Fialova dilematu a požadavků, s nimiž na něj Ivan Bartoš vyrukoval.
Papaláši a slibotechny
Voliči své Piráty opustili proto, že je partaj zklamala: nechová se, jak slibovala, a nesplnila žádný ze svých slibů. Rozstrkala své členy, přátele a rodinné příslušníky po celém státě a stala se papalášštější než ODS s ČSSD dohromady; nepodařilo se jí přimět partnery, aby přestali trestat pěstování konopí podobnými tresty, jaké se dávají za znásilnění a vraždu; nepodařilo se jí předvést nic zásadního v digitalizaci, dekriminalizaci konopí, nehnuli s částečnými úvazky, dostupností jeslí a školek a zejména bydlení.
Jinak řečeno: za tři roky si - krom vlastních školáckých chyb v chování a výkonu - nevydupali na vládě splnění jediné své priority. Premiér proto klidně mohl Pirátům učinit výrazné ústupky a pokračovat v poměrně efektivní strategii „my, nebo Babiš“. Vláda nadále mohla varovat před „populisty a extremisty“ a doufat, že to zabere i na zklamané a zhrzené bývalé vládní voliče.
Nicméně premiér usoudil, že potřebuje před voliči, a zejména před vlastní stranou, ukázat silnou ruku a poprvé za tři roky se předvést jako silný muž. Zjevně usoudil, že v tuto chvíli je pro něj (pro ODS, pro koalici Spolu, pro všechny vládní partaje) výhodnější Piráty pustit.
Dospěl k názoru, že zdecimovaní Piráti se potřebují zahojit a že v opozici budou růst nejen na úkor vlády, ale že do jisté míry vyluxují i hlasy, které by jinak pobrala třeba sociální demokracie. A samozřejmě nebude plýtvat zdroji na pirátské priority a peníze, které bude v předvolebním roce utrácet, použije na uplácení svých vlastních voličů...
V každém případě pak platí: na Bartošovi ani na rychlosti digitalizace stavebního vůbec nezáleží a nezáleželo. Vládní většina čtyři pirátské hlasy nijak nepotřebuje a další vývoj určuje jediné: co profesor politologie Petr Fiala vyhodnotil jako výhodnější strategii.
Psali jsme „Nechat jít, či nenechat jít?“. Premiér nám všem vytřel zrak – pod záminkou „nechat jít“ ponížil Bartoše a Piráty tak, že právě teď odcházejí sami.
