Předně je třeba říci, že „vzkaz“ není náhodný, neboť premiér s prezidentem se mají sejít 8. května a tématem schůzky má být právě summit NATO. To, jak se rozhodne premiér, netušíme, lze však usuzovat z toho, co říkal doposud, tedy že se bude v Ankaře jednat o rozpočtových otázkách, které jsou plně v kompetenci vlády a tedy že prezident nemá čím by do debaty přispěl.
Měl by jet Petr Pavel na summit NATO do Ankary?
Až do chvíle, kdy prezident Pavel projevil zájem na summit odcestovat, se většina pozorovatelů shodovala na tom, že by si tenhle vrcholný podnik Severoatlantické aliance měl premiér Babiš „vyžrat“, neboť je odpovědný za seškrtaný rozpočet ministerstva obrany. Jenže jakmile se Petr Pavel přihlásil, začali někteří říkat, že by tam měl odcestovat, protože tomu „rozumí“. Vojenským otázkám nepochybně úřadující prezident rozumí, vtip je v tom, že za nic neodpovídá.
„Úplný seznam“ nečekejme
Pohybujeme se však na poli politiky, tedy oboru zalidněného ješitnými muži. O vzájemné rivalitě ministra zahraničí Macinky a prezidenta Pavla asi nemá smyslu referovat, je dostatečně známá. Pokud prezident na summit nepojede, nic se fakticky nestane, Česká republika se nepropadne do pekla a dokonce ani Petra Pavla neubude, možná spíš naopak, na uražené ješitnosti zaznamená obří přírůstky.
V opačném případě se také nic nestane, otázka je jen, kdo bude jedničkou delegace, zda prezident, který nemůže, nejen v rozpočtových otázkách, mluvit za vládu, nebo premiér, který není nejvyšším ústavním činitelem, nicméně je jediným člověkem odpovědným za vládnutí v Česku. On se musí odpovídat za své kroky před sněmovnou, nikoli prezident.
Summit není cvičení lampasáků, řekl Macinka. Je to prezident! reagoval Vondra |
Naplnění výhrůžky kompetenční žalobou by bylo jistě zajímavé a možná i užitečné. Důležité by bylo, jako u každého podání Ústavnímu soudu, jak by byla žaloba formulována. Problém vězí též v tom, že konstituční tribunál nemůže vydávat vládě „úplný seznam“ akcí, na které prezident pojede, pokud se mu zachce.
Zaprvé, takový seznam nebude nikdy úplný, a za druhé, každý další prezident může být úplně jiný než prezident generál ve výslužbě. Příštího prezidenta může zajímat ekonomická diplomacie a bude chtít každý rok zajíždět na ekonomické fórum do Davosu. Priority každé budoucí hlavy státu zkrátka mohou a musejí být jiné než priority bývalého vojáka. Je nemyslitelné, aby brněnský soud sestavoval pro každého prezidenta individuální seznam akcí, na které mu vláda „nesmí sahat“. Nebo snad chceme přejít, na základě verdiktů Ústavního soudu, k prezidentskému systému?
Rozšiřování prezidentových pravomocí není cestou
Spor o to, zda Petr Pavel do Ankary pojede, či nikoli, je politický a Ústavní soud nemá řešit politické spory. Otázka, zda, když prezident reprezentuje zemi navenek, tak může činit i proti vůli vlády, je však relevantní. Zvláště uvědomíme-li si, že prezident se zároveň nikomu za nic neodpovídá. Extenzivní výklad základního zákona by mohl též někoho inspirovat k tvrzení, že když je prezident vrchním velitelem armády, může jí udílet rozkazy. Zkrátka nebylo by od věci zjistit, zda si prezident může opravdu dělat, co chce, bez ohledu na vládu, když navíc za nic neodpovídá.
Pavel by měl žalovat vládu, neumožní-li mu jet na summit NATO, řekl jeho poradce |
Ošidnosti tohoto sporu by si soudci byli zajisté vědomí. Rozšiřování prezidentských pravomocí totiž není cestou, kterou bychom se měli ubírat. Všichni prezidenti se snažili své pravomoci rozšířit na maximum, Petr Pavel dokonce chtěl měnit i programové prohlášení vlády. A to se v tomto směru v ústavě od zavedení přímé volby nezměnilo ani písmenko.
Za jistých okolností by mohl Ústavní soud udělat jasno. Nicméně ani to, že by dal, například, plně prezidentovi za pravdu, by nemuselo být definitivní. Politici mohou ústavu změnit, pokud se najde dostatečná shoda na tom, že by parlament měl prezidentovy kompetence „zpřesnit“. A to si, jak říkají politici, „umíme představit“.
