Proto už 17. září Izraelci hlasovali v předčasných volbách znovu. Výsledky ještě nejsou definitivní, ale vše nasvědčuje repríze patu. Hlavní rivalové opět nemají většinu pro sestavení vlády. Co s tím? Vytvořit olbřímí vládu národní jednoty? Nebo riskovat už třetí předčasné volby? Těžko říci. Ale zdá se, že Izrael se ocitl ve slepé uličce kulturní války (bibiovci vs. protibibiovci).
Výsledky voleb v Izraeli ukazují na patovou situaci. Ganc chce vládu národní jednoty, Netanjahu sionistický kabinet |
Tu znají Američané (trumpovci vs. protitrumpovci), Britové (brexitáři vs. protibrexitáři) i další (zemanovci či babišovci vs. protizemanovci či protibabišovci). V Izraeli došla až tam, že nelze sestavit vládní většinu, respektive že by o ní rozhodoval svérázný Avigdor Lieberman a strana ruských přistěhovalců. Už proto se můžeme podívat, jak kulturní válka deformuje optiku. V očích progresistů Netanjahu zosobňuje zlo, útlak Arabů, zbrojení či války.
I pro Izraelce, ba členy jeho Likudu ztělesňuje aroganci, bezskrupulóznost, pohyb na hraně zákona. Přitom se nedodává, že v éře jeho vlád (délkou rekordní) země žádnou velkou válku nevedla. Kdežto Gantz zosobňuje dobro, vojáckou férovost a vstřícnost vůči sousedům. Přitom se moc nepřipomíná, že snad víc než Netanjahu varuje před hrozbou z Íránu i Pásma Gazy.
Trefně to vyjádřil palestinský premiér Muhamad Štaje, když rozdíl mezi Netanjahuem a Gantzem přirovnal k rozdílu mezi Coca-Colou a Pepsi. Jinými slovy, kdyby nebylo démonizace dané kulturní válkou, kdyby v ní nastal alespoň náznak mírového procesu, dost věcí by vypadalo ne tak černobíle, patově či fatálně.