Je dobře, že prezident oslovil národ v televizi. Byla to odpovídající reakce na největší nepokoje v zemi za deset let. Navíc od státníka, jenž se hlásí k Charlesi de Gaullovi (loňská úřední fotografie ukázala generálovy memoáry na Macronově stole), se takový výstup očekává. Jiná věc je, jak ho využil.
Protesty ‚žlutých vest‘ mají katastrofické ekonomické následky, říká francouzský ministr financí |
„Váš hněv je oprávněný. Požádám vládu, aby udělala, co je nezbytné, aby lidé mohli ze své práce lépe žít,“ tak zněla tresť jeho řeči. Přitom samotný pojem „lépe žít“ se vykládá různě. Pro někoho to je žít v zeleni bez exhalací. Pro jiného žít s menší daňovou a byrokratickou zátěží. Ale Macron uplácí ty, kteří řvou nejvíc. Ohlásil zvýšení minimální mzdy (a snížení odvodů ze starobních penzí), aby jim zacpal ústa. Přitom se neví, zda se těm nejřvavějším zavděčil tak, aby dali pokoj.
Můžeme si položit řečnickou otázku, jak by se zachoval de Gaulle. Na jaře 1968, při vůbec největších nepokojích v poválečné Francii, jako prezident vyhlásil v rádiu předčasné volby. A voliči, znejistělí jurodivými, jakobínskými i násilnými levičáky, jasně hlasovali pro gaullistickou pravici. Má na to „koule“ i Macron? Jsou teď voliči natolik vystrašení, aby jeho hnutí En Marche! přivedli k jasnému volebnímu vítězství? Asi ne, jinak by se prezident ke kraválistům tak nelísal.
Zajímavé jsou reakce v Německu. Kancléřka mlčí, jak činí už rok, co se ji Macron pokouší oslovit svými projevy (hlavně loni v září na Sorbonně) a přesvědčit ji, že Francie je partnerem Německa pro reformu eurozóny. A mlčí-li kancléřka, tím výraznější je tisk, i prestižní. „Macron není partner při záchraně eura a Evropy, ale rizikový faktor,“ stálo včera ráno v otevíracím článku na webu Die Welt. Macron se tam jeví jako nekompetentní státník. A zásadní problém, který se před eurozónou otevírá, vypadá z německého pohledu takto: jak se postavit k faktu, že nezápolíme s jednou Itálií, ale se dvěma? Se dvěma státy této síly, tradice a velikosti?
