Aby bylo jasno, ti "zakuklenci" nejsou nějací anarchisté, ale elitní ruští vojáci, kteří v březnu obsadili Krym a nyní mohou totéž zopakovat na východní Ukrajině. Oficiální i neoficiální Rusko jim říká "slušní" či "zdvořilí lidé". A takto je slaví i Alexandrovci ve své hymně pro ně: "Zdvořilé helmy, zdvořilé tváře, zdvořilé jsou dokonce i obrněné vozy."
Alexandrovci prostě slaví vojáky, o nichž prezident Putin nejprve řekl, že neexistují (že je to místní krymská domobrana), ale o měsíc později je vyznamenal. Slaví vojáky, kteří razí nový typ války – válku "zelených mužíků" (tak jim říkají Ukrajinci), vojáků v uniformách bez insignií, kteří se prostě zjeví a už se nenechají vytlačit. Kde všude se ještě mohou zjevit? Kam až sahá jejich mandát? Právě že všude, neboť nejsou-li to úředně vojáci, jasný mandát nemají, tak jako Rusko nemá jasné hranice.
To, že Rusové považují Krym za svůj, je v tamní společnosti většinový názor, který by nás neměl překvapit. Klonili se k němu i slavní nobelisté jako Alexandr Složenicyn či Josif Brodskij. Ale fakt, že Alexandrovci podporují nový typ války, války "zdvořilých lidí", kteří bez mandátu a insignií obsazují cizí území, by nás z letargie i nostalgického postoje k Alexandrovcům vytrhnout měl.
Pryč jsou doby, kdy Alexandrovci vystoupili v Helsinkách společně s finskými punkery z kapely Leningradští kovbojové. To bylo v roce 1993 a ten koncert pod širým nebem i statisícovou návštěvu dodnes připomíná Kaurismäkiho snímek Total Balalaika Show. Tehdy to působilo jako úsvit nové doby.
Dnes jako bychom se vraceli daleko zpět. Alexandrovci podporují nový typ válčení, který přesahuje samotný Krym. Hrozí všem zemím, od kterých Rusko očekává vděk za osvobození v roce 1945. Vůbec nic proti tomu vděku, ale pokud ho vymáhají "zdvořilí lidé" v uniformách bez výložek, bylo by dobré nostalgii k Alexandrovcům – i záštitu jejich koncertů – jaksi promyslet.
