Na onom procesu je pozoruhodné toto. Už tři a půl roku (od referenda, v němž většina Britů hlasovala pro odchod z EU) ho sleduje celá Evropa a její média. Ta si vychutnala každý zádrhel, každý kiks britské vlády, každé „vidle“ hozené Dolní sněmovnou. Ale poslední úspěšné kroky se dějí mimo pozornost. Snad proto, že po prosincových volbách je jasno, tudíž není co rozmazávat. Ale kde zůstala dosavadní kritika Borise Johnsona a jeho údajné neschopnosti? Je fakt, že po referendu patřil mezi konzervativce, kteří od odpovědnosti „odešli jako pes od s*aní“, jak napsal jeden diskutér. Ale teď Johnson dotáhl do konce něco, co dotaženo být musí, nechce-li Británie získat cejch země, která kašle na hlasy voličů.
Brexitový zákon schválily obě komory britského parlamentu, dodatky nakonec schváleny nebyly |
Už loni to vystihl Bret Stephens, komentátor The New York Times. Ač sám hodnotí Borise Johnsona kriticky, před volbami mu fandil. Za prvé proto, že byl lepší variantou než Corbyn i Farage. Za druhé proto, že jako jediný je schopný brexit dotáhnout. Za třetí proto, že vrací k politice hlavního proudu ty voliče, kteří odcházeli ke stranám protisystémovým a obskurním. A nyní se děje víceméně to, co Stephens předvídal.
Našinec to zná z Rychlých šípů. Když Bratrstvo kočičí pracky unikne z místnosti, kde je zabarikádovala stará Zavadilka, Dlouhé bidlo prohodí: „Kočičí pracka začíná blahodárně působit.“ Podobně by se o Británii dalo říci: „Ten rozcuchaný kluk začíná blahodárně působit.“
